• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace20. 9. 2017
Počet zobrazení2128×
Hodnocení4.76
Počet komentářů9

Co víc si přát než klidnej polojasnej letní den vybízející k odpolední bezstarostný pocházce městem, při který není kam spěchat. Nízkopodlažní tramvaj mý linky šest se kodrcavě blíží k nástupnímu ostrůvku, když mě zezadu anglicky oslovuje veselej hlas. Pronáší ho kluk v tričku s lehkým úsměvem, vrstevník, něco přes dvacet let, s krátkým strništěm na pohledný, lehounce pihovatý tváři a se světlejma, blonďatejma dredama staženejma vzadu do menšího drdolu s konečkama spývajícíma na šíji. Jestli bych mu prej nepomoh‘ do tramvaje… Sedí totiž na invalidním vozejku. Samozřejmě ho ochotně postrčím přes na tomhle ostrůvku trochu víc než obvykle širokou a nerovnou škvíru mezi tramvají a obrubníkem, ale on to skoro ani nepotřeboval. A vysouvat plošinu už vůbec ne. Kluk v tramvaji zajíždí na vyhrazený místo, ležérně poděkuje a snaží se s lístkem natáhnout k pro něj moc vzdálenýmu označovači – s úsměvěm mu pomůžu i v tomhle. Ptám se ho, odkud je, vyměňujeme pár slov, tak jak to bejvá, když se člověk dá do řeči s cizincem, a záhy zjišťujeme, že oba vystupujeme na stejný zastávce, která se v pár minutách přiblížila.

Tentokrát už z tramvaje vyjíždí sám bez mý asistence a rovnou sebevědomě sjíždí schod z refýže do prázdný dlážděný vozovky. Je vidět, že to se svým vozejkem fakt umí. Jenže na druhý straně je chodník zrovna na dost vysokým žulovým obrubníku a nájezd na něj, jako na potvoru, široko daleko žádnej. Pokouší se s vozíčkem párkrát poskočit a na chodník se vyhoupnout, ale marně. Myslim, že je docela rád, když mu za okamžik zase přicházím na pomoc a společným záběrem se na chodník vyšvihuje. Na čele pod staženejma kořínkama dredů mu vyrazily kapičky potu. "Život na káře přecijen není taková sranda", přemítám, ale zdá se, že je na podobný nesnáze zvyklej, aspoň jeho výraz dělá dojem pořád stejný uvolněnosti. Říkám si, že sympaťáka pár ulic doprovodím, a jsem rád, že mě zrovna dneska nepronásleduje žádná zvláštní povinnost.

Kevin je typickej „friendly“ typ. Je mu čtyřiadvacet, dozvídám se po chvíli kecání, je student, takhle přes léto ale cestuje, na vlastní pěst, život na vozejku evidentně zvládá soběstačně. Sám hned přímočaře sděluje, že měl před třemi lety nehodu, od níž je ochrnutej na obě nohy a odkázánej na vozejk. Snaží se prej ale bejt co nejsamostatnější, taky stále dost cvičí. To je nakonec vidět, ruce a ramena má silný a vypracovaný (aby ne, když se teď může pohybovat jenom s jejich pomocí) a stejně vymakanej je asi i jeho hrudník rýsující se mu pod trikem. Se svym vozejkem (zdá se, že trochu sportovního ražení a se zelenejma „loukotěma“ v kolech) se evidentě pohybuje sebevědomě, aspoň pokud dlažba není moc hrbolatá. Není to žádnej inťouš, ale město a jeho skrytý malebný místečka, který mu teď ochotně ukazuju, ho očividně zajímaj‘ a má upřímnou, až naivní radost z jejich objevování. Nepřestává mě fascinovat, s jakou zdánlivou lehkostí se svym vozejkem pracuje, i když občas se na mžik ukáže, jaká je to někdy ve skutečnosti fuška. Ale nestěžuje si a rozhlíží se na svět kolem sebe svejma příjemně podmanivejma modrohnědejma očima, pod kterejma ční uměřenej, malinko hrbolatej nos, stále trochu nepřítomně lehce pootevřená pusa (která ale při kdečem i banálním zaujímá upřímně pobavenej výraz) a výrazná brada pokrytá krátkejma, světlejma fouskama. Při pohybu mu z rukávu občas vykoukne kérka, což mu společně s jeho dredama, drobnejma černejma peckama v uších doplněnejma v horní část jednoho boltce kroužkem, pár koženejma náramkama na ruce a malou plackou s duhovou vlajkou („podporuje práva menšin“, řek‘ sem si) připíchnutou na jeho batohu plandajícím vzadu mezi držadlama vozejku dodává docela svobodomyslnej zjev.

„Nepůjdem se sem na chvilku posadit, je to OK? Zvu tě na drink“, navrhne po nějaký době sightseeingu Kevin, když zrovna procházíme (a projíždíme) kolem kterýhosi baru.
Sám jsem chtěl navrhnout zrovna něco takovýho, ale zmocnil se mě podivnej ostych a bůhvíproč se mi nepokojně rozbušilo srdce, takže jsem rád, že s tím přišel místo mě. Pomůžu mu přehoupnout se přes schůdek dovnitř do úzkýho lokálu stylově vyzdobenýho zaprášenejma lahvama od koňaku. Kecáme u sklenice dlouho o všem možnym, Kevin bez zábran mluví o tom, jakej je život „na kolech“ a co všechnu musel změnit a naučit se. Jenom ptát se ho, jak to má teď s holkama, se ostýchám, sám se o tom nezmiňuje. Časem si Kevin zajíždí odskočit, za moment se ale vrací a bez dlouhýho chození kolem horký kaše se mě ptá, jestli bych mu nepomoh‘. Nemaj tu záchody uzpůsobený pro paraplegiky. A skutečně, toaleta je moc úzká na to, aby na ni zajel s celym vozíkem a přesunul se na mísu. V první chvíli si vyčítám, že jsme nevybrali nějakej pro jeho potřeby příhodnější podnik, současně ale ke svýmu mírnýmu překvapení zjišťuju, že mě jeho žádost o asistenci neobyčejně těší. Chytá se mě kolem ramen a s mojí pomocí (uf, neni sranda udržet dospělýho chlapa!) překonáváme chybějící krok k porcelánový míse. Zase mi buší srdce a čím dál silnějš pozoruju, jak jsem z nějakýho důvodu intenzivně rád, že mě o tuhle službu požádal. Až se mi z toho zatočila hlava.

„Vždyť sem toho zas tak moc nevypil,“ přemítám, když Kevin s lehkým smíchem nedbale přivírá dveře od kabinky. Po nějaký době se ze záchoda ozývá Kevinův stále vesele naladěnej hlas a já hned až nadšeně spěchám, abych mu pomoh‘ přesunout se zpátky.

Když se pak před barem loučíme – už se dávno sešeřilo – cejtim, že mi je Kevin čímsi hrozně sympatickej, navzdory tomu, že zřejmě nesdílíme zrovna moc podobnou náturu ani zájmy. Ptám se ho, jestli nechce ukázat cestu ke svýmu ubytování, ale k mýmu zklamání prej nepotřebuje. Pak se mu zmiňuju, že zítra jdu na náplavku k řece, jsou tam pouliční bary, malá městská pláž... nejsem si úplně jistej, zda má Kevin i zítra chuť zase „běhat“ po památkách.

„Nechceš se tam taky zastavit?“ Kevin k mý bezděčný úlevě nadšeně přitakává.

Další den jsem jako na trní. Zapomněl jsem si od Kevina vzít číslo jeho mobilu a pozoruju, jaký z toho mám obavy. Jak před nějakou důležitou zkouškou.

„Vysvětlil jsem mu dobře cestu? Nerozmyslel si to? Neměl jsem ho jít doprovodit od jeho obytování a pomoct mu?“

Čekám na místě srazu už pěknou dobu po domluvenym čase. A zmocňuje se mě čím dál větší záhadná nervozita. Vždyť přece jenom čekám na kámoše, kterýho skoro ani neznám! Nepokojně poposedávám na jakýmsi rantlu zadělanym od holubů a chaoticky se trefuju kamínkama štěrku do otvorů litinovýho kanálu.

Kevinův zvonivej hlas mě vytrhuje až s šokujícím úlevným efektem. Kevin rozpřahuje ruce na znamení přátelskýho obejmutí, já se k němu jako skláním a s nadšením se mu vrhám kolem jeho širokejch ramen, jako kdybych se po létech shledával s nejlepším přítelem. Tričko nechal dneska Kevin doma, je polonahej (akorát na očích má sluneční brejle) a já si chtě nechtě všímám, jak slušně – ne přehnaně, ale přesto zřetelně – vypracovaný má přes svůj hendikep ramena, hrudník i břicho, jako by si s nima vynahrazoval svůj nemohoucí spodek. Všímám si jeho světlý, trochu pihovatý pleti bez chlupů, kérky na paži a na hrudníku a malýho piercingu v jedný bradavce. Při objetí se ústama bezděčně dotknu jeho náušnice, cítím vůni jeho potu, asi trochu spěchal, a ani se mi nezdá, že by Kevinovi vadilo, že objetí trvalo o pár okamžiků dýl, než by se snad čekalo.

Den nám u líně tekoucí řeky a v dosahu pouličních stánků příjemně ubíhá, roztahuju na pláži deku, rozepínám Kevinovi přezku, kterou má připoutaný nohy ke stupátku vozíku, pomáhám mu sesednout z káry (asi by to ani nepotřeboval, ale neprotestuje) a uvelebuju se na dece vedle něj. Neprotestuje ani teď, naopak mě v zápětí prosí o namazání zad opalovákem. Jasně, že mu hned vyhovuju, odhrnuju jeho dredy spadající mu z drdolu na ramena a ochotně mu krém vmasírovávám do svalnatejch zad. Na jeho bedrech si přitom všímám dlouhý jizvy.

Po několika hodinách klábosení u vody Kevin zase potřebuje na záchod. Problém. Žádnej takovej uzpůsobenej specifickejm potřebám mýho novýho parťáka tu široko daleko není. Můžem se vydat do města, anebo – náplavka o kus dál přechází v křovím zarostlej břeh řeky, možná bychom to nějak zvládli tam, nesměle nabízim. Kevin kupodivu souhlasí, vyšvihuje se na vozík a vydáváme se do zarostlýho a trochu zaneřáděnýho pásu pokračujícího podél řeky. Deky a ostatní věci necháváme na jedný z řady divokejch bahnitejch plážiček sevřenejch mezi nízkejma vrbama a jinejma křovinama a s vozejkem zajíždíme do bujnýho porostu. Mlčky se očima dohadujem co a jak, Kevin se přitahuje k silnější větvi procházející nízko nad náma (je vidět, že přítahy má docela v malíku), já ho chytám kolem hrudi a pomáhám mu stáhnout kalhoty. Celá operace je pro oba náročnější, než jsme čekali, Kevin se jednou rukou pevně drží větve, v bezvládnejch nohou, který se marně snaží poposunout křečovitejma pohybama v zadku, za kterej ho přidržuju, ale nemá žádnou oporu. Pád zadkem na zem, ale Kevin se směje, asi je na takový drobný nehody zvyklej. Chytám ho kolem pasu a druhej pokus. Kevin si konečně druhou rukou, než kterou se drží stromu, vysvobozuje penis z trenek a ulevuje si na zem. Neříkám mu, že mi trochu počůral pantofli, jsem rád, že jsme to zvládli a cítím k němu nával silný ochranitelský něhy. Na nedaleko položenou deku pak Kevin klesá ještě s napůl vysvlečenejma kalhotama, stále vyčerpanej a přerývaně oddychující. Zlehka mu pokládám ruku na rameno, ptám se, jestli je všechno OK, a Kevin se přes zbývající slzy námahy v očích usmívá. Mám pocit, jako bysme zrovna společně přežili nějaký velký dobrodružství, který nás teď pojí vzájemným poutem. Přitom taková banální záležitost, nad kterou zdravej ani nepřemejšlí.

Snad kvůli tý vlně společný sounáležitosti se osměluju zeptat, jestli mu nebude vadit, když se tu, mezi bujnou vegetací, půjdu vykoupat nahej. Je s tim v pohodě, a jak za chvíli zjišťuju, sám už si kalhoty taky nenavlík‘. Ležíme na zádech na dece vedle sebe bez jedinýho svršku, slunce hřeje a já mám pocit takový naprostý pohody, jakou ani nepamatuju. Pak zvědavost konečně překonává stydlivost a já ze sebe rádoby nenuceně vychrlim otázku:

„Jak ti to vůbec funguje tam dole?“ dopovázenou gestem ukazujícím na jeho ne zas tak dlouhej, ale zato silnej pohlavní orgán. Jako by tim vůbec nebyl překvapenej, přímočaře vysvětluje, že má velký štěstí, že na rozdíl od většiny jinejch podobně postiženejch lidí penis v pohodě cejtí, a dokonce dokáže i ejakulovat a mít erekci. Při tom výkladu si mimoděk pravačkou se svým nádobíčkem a velkejma přitisklejma koulema pohrává. Už to nevydržim (již drahnou chvíli je mi naprosto jasný, jak strašně mě Kevin přitahuje) a rozpustile mu na jeho penis položim svojí ruku.

„No jo, máš ho fakt v pořádku,“ tvářím se uznale a šprýmovně zároveň. Jsem přesvědčenej, že při jeho úžasný otevřenosti mu podobný žertíky nebudou vadit. A taky že ne. Kevin se najednou prudce převalí na mě a chytne mě oběma rukama za můj penis, kterej se ovšem již pěkných pár minut nebezpečně nadouvá:

„Ty se taky nemáš za co stydět,“ kření se. Teď se překulím já na něj, on se snaží rukama odstrčit a vyprostit, pak se otočí a pokouší se mě zalehnout. Já se naoko bráním a přitom mimoděk prstem nahmatám jeho dírku.

„V poho, prdel taky cejtim,“ vyprskne vesele Kevin. Pak se zas převalim já na něho a takhle se s Kevinem, překvapivě mrštným na to, že od stehen dolů nefunguje, další chvilku kočkujeme, až okolo na špinavou zem lítá naše svlečený oblečení. Nakonec s vyčerpáním zůstávám ležet na Kevinově břiše.

„Nedáme sex, jen tak?“ ptá se najednou Kevin zvědavě, ale přesto tak bezelstně, jako by šlo o docela běžnou záležitost. Jasně, očividně to k tomuhle spěje už drahnou chvíli, ale přesto úžasem oněmím. Samozřejmě, že to je věc, po který teď toužim nejvíc na světě, ale přesto nebo asi právě proto tomu nemůžu uvěřit. Naději v nějaký takový vyústění jsem pochopitelně choval celou dobu, ale můj příliš skeptickej rozum ji zařazoval do říše naprostejch bláhovostí. I to právě skončený dovádění jsem si ze jeho strany vysvětloval jako šprýmování bez takovýhodle podtextu. Vzpamatovám se jako ze snů, a zatímco si Kevin ležící na boku přerovnává a zase gumičkou stahuje svoje  blonďatý dredy, jako by se nechumelilo, pomalu mu začínám prstem hladit jeho bílej zadeček. Kevin se ho s obtížema snaží víc vyšpulit, pomáhám mu přitáhnout jeho nehybný a vláčný nohy k břichu. Ochutnávám jazykem jeho trochu zpocenou dírku a Kevin slastně vzdychá. Pak se mazlíme, koušu ho do bradavky s piercingem a Kevin líbá, vášnivě a náruživě pracuje svým dlouhým jazykem a svejma silnejma rukama, vzdouvající se hrudí a štíhlou pánví mě nedočkavě muchluje. Cejtim při tom, jak se o sebe třou naše ztopořený péra a koule. Kevin se rukama namáhavě snaží roztáhnout svoje nepohyblivý nohy a otevřít mi svůj vchod. Pomalu do Kevina pronikám a vypouštím do něj svoje sperma, zatímco on přerývaně oddychuje nejdřív napětím a pak rozkoší. Nevím, jak dlouho se milujeme, zdá se mi, že jsou to snad celý věky a že svět kolem se propad‘ někam do neznáma. V jednu chvíli koutkem oka pozoruju, že nás nevěřícně a zvedavě pozoruje skupina veslařů projíždějící nedaleko od břehu, ale v tu chvíli nám nic nemůže bejt víc ukradený.

Když je po všem, oddychujem sedící vedle sebe na zemi a já vidím, že Kevin pláče dojetím, vyčerpáním a rozkoší. Chytá mě, objímá, a zas a zas něžně líbá přes jemnej proud svejch slz. Až teď ze sebe nedbale stírám Kevinovo sperma a pomáhám mu nazout sandály na jeho zvadlý chodidla; trochu se mu klepou ruce.

Trávíme spolu celý zbývající dny Kevinova pobytu. Jsou jako nezadržitelně se krátící sen. Ukazuju mu zbytek města, vezu ho na výlet, nakupuju s nim a podávám mu zboží z vysokejch regálů, kam nedosáhne (a kam se přesto stále a stále snaží vzepřít na svejch nehybnejch nohou), pomáhám mu zvednout se na vozejk, když z něj při svejch neustálejch pokusech a vylomeninách spadne, cuchám mu jeho dredy a Kevin se pořád směje svým bezelstným smíchem. Sedám si Kevinovi na klín a on mě vozí po ulicích, dáváme si závody po mostech, Kevin si svlíká svoje propocený tričko a pak se vášnivě líbáme, na veřejnosti, uprostřed náměstí, a je nám srdečně jedno, kdo všechno po nás pokukuje. Je nám jasný, že se tu nevidíme naposled.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (49 hlasů)

Komentáře  

0 #9 Odp.: Dredař na vozíkuzmetek 2017-10-03 22:14
tak jo, kdy se uvidíte zase? :)
Citovat
+2 #8 Nooooo...Doublemo 2017-09-24 17:48
...to se ti povedlo. :-)
Na první povídku fakt dobrý.
Citovat
+1 #7 dredař na vozíkuwilliam 2017-09-23 15:03
Nádherné čítanie. Prosím píš ďalej
Citovat
+4 #6 Odp.: Dredař na vozíkuSaavik 2017-09-21 23:30
Moc dobré, opravdu. Má to úroveň.
Citovat
+4 #5 Odp.: Dredař na vozíkuLiem 2017-09-21 23:28
Jé, to bylo krásný. Všechny hvězdičky za pět.
Citovat
+4 #4 Odp.: Dredař na vozíkuISeeYou 2017-09-21 22:45
Krásně romantické :-) miluju takovéto příběhy. Jen pokračuj v tomto stylu. Seš fakt dobrej ;-)
Citovat
+1 #3 pochvalaMira 2017-09-21 21:55
moc Ti chválím, jak ses tohoto tématu ujal. Pokračuj dál. Dobré mezilidské vztahy jsou čím dál méně časté. Držím palce.
Citovat
+2 #2 Odp.: Dredař na vozíkuzmetek 2017-09-20 22:27
omlouvám se, jsem trochu romantik
Citovat
+6 #1 Odp.: Dredař na vozíkuzmetek 2017-09-20 22:25
ty... to je milý...
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 171 hostů a žádný člen