• Saavik
  • HRÁŠEK
Stylromantika
Datum publikace25. 2. 2017
Počet zobrazení2844×
Hodnocení4.79
Počet komentářů10

Zahlédl jsem ji pozdě a už jsem se nestačil vyhnout. I ona uviděla mě. Nedalo se už nic dělat. Konec konců, ještě pořád to byla má tchýně, že…

- Dobrý den, paní Hrad… -

- Martine…, Martine…, - zajíkne se a neví jak dál. Oči se jí zalijí slzami. Nejsem žádná sentimentální buzna, ale jak vidím ženskou plakat, tak nevím, co mám dělat. Nevím, jak ji mám utěšit, co jí mám říct. Cítím se neohrabaný a je mi trapně.

- Erik se už vrátil domů… Kdybys třeba… někdy na chvilku…, je tak sám, nikdo k nám teď nechodí… -

Nedomluví, hlas se jí zlomí. V duchu si pomyslím – a jako co? Já byl taky sám a díky komu? Díky jejímu synáčkovi a jeho kreténskému přítelíčkovi. A vůbec, dobře mu tak, kdo chce kam, kopněme ho tam, že. Nahlas jsem to ale pochopitelně neřekl.

- Ale no tak, neplačte. To bude zase dobrý, uvidíte. -

Panenanebi, co to kecám? Jasně, že to už nikdy dobrý nebude. Vím to a i ona to ví. Ví, že zázraky se nedějí a že její jediný syn se už nikdy nepostaví a nebude chodit. Nebo minimálně už nikdy nebude chodit tak jako kdysi. Jediné, co mě na tom může těšit, je to, že to není moje vina. Ale tahle žena mě před pěti lety přijala jako syna vlídně s otevřeným srdcem. A to i přes to, že si asi budoucnost svého syna představovala poněkud jinak než po mém boku… Moje seznámení s Erikem nebyla žádná zvláštní romantika. Prostě jsme si chvilku chatovali, pak jsme si otevřeli vlastní místnost. Nakonec jsme si povídali přes PC. Někdy deset minut, někdy tři hodiny. Moc se mi líbil. Když konečně řekl, že by se se mnou chtěl vidět, byl jsem natěšený jak malý kluk. Už jsem začínal mít strach, že to neřekne. To vzájemné oťukávání podle mne trvalo nějak moc dlouho. Když jsem přijel, nic nepředstíral. Matka nebyla doma tak, jak řekl. Skončili jsme v posteli, jak sice předem neřekl, ale já s tím počítal. Děsně jsem se těšil a ještě víc bál. Ale byl tak hodný, tak něžný… Bolelo to, to ano, ale bylo to i krásné. Celou dobu jsem ho miloval. Tak moc, že jsem si ničeho nevšiml. O to horší bylo procitnutí ze sna. Bylo to jak rána do hlavy. Ta prostá, zcela bezemoční věta:

- Podívej, stejně sis toho už asi všiml. Mám někoho jiného a chci s ním být. -

Stál jsem a zíral na něj, neschopen říct jediné slovo. Dokonce jsem doufal, že je to nějaká blbá sranda. Něco jako apríl… Bohužel nebyla. Začaly mi téct slzy. Opravdu jsem cítil bolest. I když ne u srdce, ale někde v břiše a v krku jako bych spolkl kámen… Koukal na mě.

- Copak ty jsi to opravdu nepoznal? -

- Miluju tě… Co jsem udělal? Proč? Co jsem udělal? -

Brečel jsem jako malý kluk. Začal se omlouvat. Dokonce mě pohladil po vlasech. Myslel jsem, že se chce usmířit. Vyšel jsem mu vstříc… a on… mne odstrčil.

- Ne, promiň, ale ne. Je konec, jednou pro vždy. -

- Ale jsme přece… Jsi můj muž. Patříme k sobě. -

- Ano. Patřili jsme. Ale… -

- To s tou svatbou byl přece tvůj nápad. Říkal jsi, že mě miluješ. Tak to byly jen kecy, nebo co? -

Klesl jsem podél zdi na zem a brečel jako děcko, až jsem z toho usnul. Na zemi v kuchyni. Když jsem se probudil, částečně kvůli křeči v noze, částečně kvůli zimě, byl Erik pryč. Prostě se sebral a odjel za ním. Byl jsem takový trouba, že jsem si ničeho nevšiml. Domů chodil jako vždycky, do práce taky, jenom měl víc nočních. Ještě včera v noci se vzbudil a chtěl se milovat…

Totálně jsem nechápal. Jak to, že jsem si ničeho nevšiml? Byl on tak dobrý manipulátor, nebo já takový hlupák? Věřil jsem mu tak slepě, že říct mi to někdo jiný, vysměju se mu, že fabuluje. Erik a jiný kluk? Ale kde že, milujeme se a je nám spolu dobře. Tak dobře, že jsme ani nikam moc nechodili a většinou jsme byli doma a v pohodě jsme si vystačili sami.

Odpotácel jsem se do ložnice a padl na postel. Usnul jsem s bláhovou nadějí, že se probudím a všechno bude jako dřív. Zajisté, že nebylo….. Jak by taky mohlo… Ani jsem si nemohl vzít "své" věci. Nic takového nebylo. Mimo bot jsme měli všechno společné. Ve skříni byla hromádka triček, hromádka mikin. V šuplíku slipy a ponožky. Na věšácích kalhoty a každý si vzal, co chtěl, nebo co ten den prostě leželo nahoře. Dokonce jsme měli i společný účet. Taky proč ne? Byli jsme pár. Patřili jsme k sobě. Nebo alespoň já si to do dnešního dne myslel… Ani jsem neměl kam jít… Před barákem zastavilo auto. Erik. Utíkal jsem k oknu. Někoho přivezl. Na nejistých nohou jsem překlopýtal do pokoje a sedl si do křesla. Nějak jsem měl pocit, že je to důstojnější, než s nimi mluvit z postele. Koukal jsem na vysokého kluka, tak okolo třiceti. Necítil jsem nic. Ani vztek, ani žárlivost. Až při pohledu na Erika mne zaplavilo doslova zoufalství. Sedl si na područku křesla, začal se mi omlouvat. Ani jsem moc nevnímal, co mi říká… V slzách jsem vnímal každé desáté slovo.

- … prostě cokoliv budeš potřebovat, tak… -

- Ale já potřebuju! Potřebuju tebe. Tak aspoň chvilku počkej. Třeba to ani ještě nevíš jistě… -

- Už jsme spolu víc jak půl roku. Vím to jistě. -

- Včera jsi se se mnou miloval! -

- Nechtěl jsem ti ublížit… -

- Ne? A teď jako děláš co? -

Seděl a neříkal nic. Ani já ne. Proč bych mu to usnadňoval. Erik aspoň vypadal, že je mu to všechno líto. Jeho parťák vypadal… nevím… jízlivě. Nepokrytě se mi vysmíval. Vstal jsem a jen v tom, co jsem měl na sobě, jsem odešel. Celý den jsem chodil městem a snažil se dát trochu do pořádku. Doufal jsem, že zavolá, ale v podstatě mi bylo jasné, že se to nestane. Na noc jsem se "vloupal" do kůlny za domem a vyspal se na starém gauči. Shodou okolností to byl ten samý, kde jsme se poprve milovali. Jaká ironie. První i poslední noc.

Mé žádosti o přidělení podnikové ubytovny se nikdo nepodivil. Asi jsem vypadal hrozně. Všichni věděli, že žiju s mužem, a tak jsem jim zajisté poskytl látku k mnoha zajímavým hovorům nad kávou. Aniž bych o to stál, společní známí mi občas poskytli informace typu: Víš, že Erik začal pít? Slyšel jsem, že tvůj bývalý jede v nějakém svinstvu… Prý se chytil nějakého šmejda… Už jsi slyšel, Erika vyhodili z práce…

Zabzučel intercom.

- Ano? -

- Máte na vrátnici návštěvu. -

- Díky, už letím. -

Kdyby ve skleněných dveřích stála matka Tereza, tak bych nebyl v takovém šoku, jako když jsem uviděl Erikovu matku… Za toho půl druhého roku zestárla asi o deset let. Ucítil jsem, jak se mi doslova zastavilo srdce neblahým tušením. Ne… jen to ne… Nic se nestalo, určitě se nic nestalo… I když mi bylo jasné, že se stalo. Proč jinak by sem chodila?

- Dobrý den. Můžu pro vás něco udělat? -

- Víš, co se stalo? -

- … ne… -

- Erik je ve vyšetřovací vazbě a…, - další slova zanikla v hlasitém pláči. Kdo šel okolo, musel si myslet, že nám umřelo při hromadném neštěstí půl rodiny včetně křečka… V první chvíli mne zalila vlna úlevy, že to není nic horšího… a pak vlna vzteku. Dobře mu tak blbečkovi. Kdyby zůstal se mnou, tak se to nestalo. Co mu chybělo, sakra?

- … kdyby zůstal s tebou, tak se to nestalo… co mu s tebou chybělo… panebože, co tomu řeknou lidi… -

Myslí mi proběhla vzpomínka na tuto ženu, která hrdě ustála narážky skryté i zjevné, když se rozkřiklo, že její syn je gay. Hrdě a se vztyčenou hlavou ho vedla při svatbě. Při naší svatbě… No, aha… A jako registrovaný partner – kterej pošuk tohle slovní spojení vymyslel – tak v jeho případných dluzích pojedu napůl?

- Neplačte, to se vysvětlí. -

- Copak ty neposloucháš? Začal pít, hrát ty automaty. Prodával s tím neřádem drogy, nebo co… -

Opravdu jsem neposlouchal.

- A co vlastně očekáváte ode mne? -

- Nic, Martínku, nic. Opravdu. Jen kdyby přišli, víš… -

- Kdo kdyby přišel? - zeptám se jako blbeček.

- No esenbáci přece. Tak na něj moc nenasazuj. Já vím, že ti ublížil. On to už ví taky a lituje toho. -

- To tedy máte pravdu, ublížil mi. A hodně. Ale neshodím ho, slibuju. Stejně nic nevím. -

Mimo to, stokrát raději "esenbáky", než nějaké vyděrače. Stejně mne výslech neminul. Jedna otázka za druhou. Zdánlivě nesouvisející. Ale nejsem cvok. Je mi jasné, že JIM to do nějaké mozaiky zapadá. A tak mluvím jen pravdu a nic než pravdu… především a hlavně proto, že pravda se daleko líp pamatuje… Přede mnou sedí mladý muž. Hezký mladý muž. Proč mi dali zrovna jeho? Hlídá se, ale občas mu ujede dikce. Má jemné krásně štíhlé ruce. Nepochybuju, že odněkud se na nás někdo dívá a slyší každé naše slovo. A registruje každý můj pohyb. Konečně se zeptá:

- Jak skončil váš vztah s panem Hradíškem? -

- Našel si jiného. -

- Ale papírově jste pořád partnery. -

- Ano. Nepožádal o rozvod. -

- A vy? -

- Ani já ne. -

- Děkuji. -

Ani nejsem překvapený, když ho po pár dnech uvidím postávat před ubytovnou.

- Sledujete mě? -

- Ale jistě, že ne. To byste si rozhodně nevšiml, kdyby ano. Chtěl bych s vámi mluvit. Soukromě. -

Pozvu ho na pivo.

- Proč jste o svého… partnera nebojoval, když… když jste si všiml, že… -

- Nevšiml. Postavil mě před hotovou věc. -

Nekouří, ale nervózně si hraje s krabičkou zápalek, kterou někdo nechal na stole. Vytáhne sirku, chvilku ji jen tak otáčí a pak ji náhle zlomí. Za chvíli má před sebou hromádku polámaných sirek…

- Ti hrabe, mladej, nebo co? Nedělej mi tu binec, jo? - okřikne ho vrchní a smete trosky sirek ze stolu do dlaně a jde je odnést do koše.

- Nebojte se, to není pravidlo, vám to určitě vyjde. -

- Mám ho děsně rád, ale… Ježiš, to jsem tak průhlednej? - vykulí na mě krásně modré oči.

- No tak dost. Asi jste zamilovaný opravdu hodně? -

- Slabé slovo. -

- A on? -

- Kvůli mně se rozvedl. Naštěstí neměli děti. -

- Tak vám držím palce. Opravdu. -

- Děkuju. -

Mobil. Cizí číslo.

- Prosím. -

- Zdravím. Tady Ortinský. Policie. -

- Dobrý den. Stalo se něco? -

- Mohl bych s vámi mluvit? Jsem před ubytovnou. -

Vyjdu ven. Neptám se, proč mi to neřekl do mobilu. Možná mu ho odposlouchávají. Taky mě napadne, že mě možná chtěl vidět. Ale já nemám na nějaké romance náladu. Možná má soukromé starosti a chce poradit. Akorát se obávám, že si nevybral toho správného.

- Váš partner leží ve vězeňské nemocnici. -

Polknu nasucho.

- Proč?-

- To vám nesmím říct. Vlastně bych vám neměl říkat vůbec nic, ani tohle. Má zraněnou páteř. -

- Kdo mu to udělal? -

- Nešťastná náhoda. Snad pracovní úraz. -

- Tak to už jistě… -

Sednu do tramvaje a jedu ke tchýni. Najdu zhroucenou třesoucí se ženu. Taky nic neví. Ale ani ona na náhody nevěří. Je to matka. Jezdí za Erikem do vězeňské nemocnice a dělá, co může. Já jen pošlu občas pozdrav. Je mi ho líto, ale to je všechno.

A dneska ho tedy pustili. Prominuli mu zbytek trestu. Jenomže, co bude z takového života mít? Oči Erikovy matky se na mě dívají skrz závoj slz. Vím, co chtěla říct. Mám za ním přijít. Ale proč bych to dělal? Cit mi říká, že bych měl. Zdravý rozum mi říká, že v žádném případě nesmím budit falešné naděje. Kdo bude silnější? Cit, nebo rozum…

 

Ležím a koukám do stropu. V duchu slyším Vaška Ortinského, jak se ptá, proč jsem o Erika nebojoval. Ano, proč vlastně. Jenomže, jak se dá bojovat o někoho, kdo vás postaví před hotovou věc? Nevyhodil mě, to ne. Mohl bych bydlet dole. Byl tam pokoj pro hosty. Ale jak bych mohl? Nedokázal bych je denně potkávat. A dívat se, jak jsou spolu šťastní. A teď zas nemůžu jít za Erikem, protože nemůžu vidět, jak je nešťastný? Vašek i jeho přítel mě jemně masírovali, abych za ním šel. Ne snad, že by to přímo řekli, ale pochopil jsem. A ještě něco. Měl jsem stále silnější výčitky svědomí. Byl to můj manžel, měl jsem být jeho opora. I když on mě podrazil. Každý může šlápnout vedle. Nikdy nepožádal o rozvod. Možná, že sám časem litoval. Jenom možná nedokázal udělat ten první krok. Od Vaška vím, že když to všechno prasklo, že už spolu s novým partnerem nebyl. Stále častěji na něj myslím. I teď. Slzy mi tečou po tvářích na polštář. Ráno se jdu projít. Jen tak, bez cíle. Opravdu. A najednou koukám, jsem v naší ulici. Vidím náš dům. Okno pokoje, který mně a Erikovi sloužil jako ložnice, je otevřené. Představím si ho, jak sedí na vozíku a jediné, co může, je koukat z toho okna ven. Musí to být strašné, nemoci jít sám ani na záchod. Nevím, jak je na tom po téhle stránce, ale asi musí být pro něj děsné žádat o pomoc matku. Když třeba potřebuje pomoct s omytím. A on nejspíš pomoc potřebuje. Od jeho matky vím, že má "něco" i s nohama. Bez rozmyslu prostrčím ruku brankou a odemknu si klíčem, který je z vnitřní strany. Vyjdu schody a uvědomím si, že Erik ne. Nedostane se sám ani na zahradu. Dům je taky plný schodů. Jenomže koupelna i záchod jsou v patře, takže je v podstatě pořád vězeň. Doma, ale vězeň. Dvakrát krátce cinknu. Stejně jako když jsem tu žil. Ozve se štěkot. Změna, pes tu tehdy nebyl. Tchýně se na mě překvapeně podívá. A pak mě beze slova vezme okolo krku. Položím si prst na rty. Tiše se usměje a ustoupí, abych mohl dovnitř. Pes temně, výhružně zavrčí. Vztáhnu ruku. Očichá mi dlaň a váhavě se nechá pohladit. Zuju si boty a tiše stoupám do patra. Vyhnu se vrzajícímu schodu a v duchu se usměju. Pořád si to pamatuju. Dojdu ke dveřím Erikova pokoje, našeho pokoje…, a najednou nemám odvahu… Nadechnu se, vydechnu, cítím, jak se mi klepou ruce. Vztáhnu ruku po klice a zase ji nechám klesnout. Sám sobě se vysměju. Co blbnu? Za deset minut zase půjdu. Jen ho pozdravím. Pár trapných a hloupých frází. Najednou lituju, že jsem sem vůbec šel. Možná to Erikovi ublíží víc, než kdybych se tu už nikdy neobjevil. Oživím vzpomínky, o které on možná ani nestojí. Jak mu asi bude, když mě uvidí? V první chvíli asi bude mít radost. Ale potom? Bude se dívat, jak jdu pryč, a on bude sedět ve vozíku a bude se moct jen dívat. Jako když někomu, kdo má hlad, dáte kousek chleba. Jen tím ještě umocníte jeho hlad, ale nezaženete ho. Otočím se a jdu pryč. Bude to tak lepší. Pro oba. Pod schody stojí tchýně. Naše oči se střetnou. Neříká nic. Ale ty oči doslova prosí… Otočím se a jdu zpátky. Je to můj muž, je to člověk, kterého jsem miloval. Ne, kterého pořád přes to všechno miluju. Bez klepání otevřu. Maximálně mě vyhodí. Sedí na posteli, na takové té polohovací, nemocniční. Záda zvednutá a podepřená. Kouká do laptopu, ani oči nezvedne.

- Kdo to byl? - zeptá se bez zájmu.

- Ahoj, - řeknu tiše a do očí se mi derou slzy. Neviděl jsem ho od té doby. Změnil se. Zhubl, vypadá starší. Ale pořád je to on. K posteli dojdu skoro po slepu. Sednu do otáčivé židle a podám mu ruku. Tedy mám to v úmyslu. Místo toho začnu brečet.

Vezme mou ruku do své.

- Ale no tak, nebreč. -

Setře mi slzy a pevně mou ruku sevře. Má sílu. Asi se vytrénoval na tom vozíku a při přesunování. Neměl bych tak náhodou utěšovat já jeho? Neměl bych já držet za ruku jeho? Místo toho tady sedím jak hromádka neštěstí a slzím jak na státním pohřbu.

- Potřebuješ něco? - zeptám se nelogicky.

Kupodivu mě nepošle na výlet do Nestle, ale tiše řekne:

- To víš, že jo. Odvahu. -

- Odvahu? -

- Jo. Pořád jsem ti chtěl zavolat a omluvit se ti. A neudělal jsem to. Ne z lenosti. Bál jsem se, že… -

- Ty první dny jsem nečekal na nic jinýho. Asi to ale v té době ještě na pořadu dne nebylo. -

- Ne. Byl jsem jak pomatenej. Stáhl mne do svého způsobu života a já šel jak bulík. Neptej se proč, já nevím. -

- Něco bych se ale zeptat chtěl. Kdo ti to udělal? Vím, že to nebyl pracovní úraz. -

- Ne, nebyl. Jeden… jeden člověk tam… mi dupl na záda a na kolena. A já se už nepostavil… -

Mluví klidně, bez emocí. Jako by se ho to netýkalo. Naběhnou mi historky, které se povídají o soužití ve věznici. Sevřu mu bezděčně ruku. Byly doby, kdy jsme ani nemuseli na sebe moc mluvit. A věděli jsme, co jeden chce nebo na co myslí. Občas jsme mysleli oba na totéž, tak nebylo tak těžké uhádnout…

Ale teď zavrtí hlavou.

- Ne, to ne. Nikdo mi neubližoval. Jen ještě něco na něj prasklo. A on myslel, že to já. Takže tohle bylo něco jako pomsta. Nebo varování. Ale mám jen pohmožděnou páteř. Ta kolena jsou kupodivu horší. Ale možná, že se aspoň dostanu na berle a dojdu sám na záchod. Kdysi jsem chtěl kdoví co. Dneska mi stačí i tohle. -

Ještě pořád mě drží za ruku. Ucítím, jak mi palcem hladí hřbet ruky. Asi bych měl nějak reagovat, ale nevím jak. Kdysi mi tak hladíval ruku, když jsme seděli s jeho mámou u televize. Říkal tomu "ruční polibek". Sklopím hlavu. Nevím, co mám dělat. Udělal bych pro něj cokoliv, ale pokud mi chtěl naznačit, že… Ani nevím, jak by se to dalo technicky provést. A najednou po něm zatoužím tak jako v těch prvních dnech, co jsme byli spolu. A jako v těch prvních dnech po tom, co jsem odešel. Leknu se sám sebe, své prudké reakce. Vstanu.

- Promiň, už musím jít. -

- Jasně. Kdyby se ti zas někdy chtělo, tak přijď. Občas se dost nudím, jsem tu jak vězeň na Bezdězu.-

Nezdržuje mě. Oběma je nám jasné, že to nemá cenu. Rychle se otočím a jdu pryč. - Ahoj. -

- Ahoj. -

Odpovím zády k němu. Nemůžu, nefungovalo by to. Vím, že se nesmím otočit, protože bych se k němu musel vrátit a obejmout ho a říct mu, že ho ještě pořád miluju, že ho ještě pořád chci. Nesmím se otočit. On to pochopí. Prošel jsem dveřmi a…, ohlédl jsem se…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Další ze série

Komentáře  

+1 #10 Odp.: Zdravý rozum 1Saavik 2017-03-04 23:26
Nebojte se, pokračování už je vložené, takže se tu jistě v nejbližších dnech objeví.
A znovu všem děkuju za hlasy i komenty.
A Hráškovi za podporu a dobré rady při psaní.
Citovat
0 #9 Odp.: Zdravý rozum 1adamm 2017-03-04 22:45
Tak tohle je jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četl. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu ;-)
Citovat
0 #8 Odp.: Zdravý rozum 1míra 2017-02-27 21:47
Nádherná povídka, už se těším, co bude dál
Citovat
+3 #7 Odp.: Zdravý rozumvest 2017-02-26 20:39
Saaviku, Hrášku, vaše příběhy ve mně vždycky zanechávají hluboký dojem na dlouhou dobu... Smekám a těším se na další :)
Citovat
0 #6 Odp.: Zdravý rozum 1abc 2017-02-26 00:46
Krásně čtivé :)
Citovat
+2 #5 Odp.: Zdravý rozum 1Saavik 2017-02-26 00:28
Díky všem, že vzpomínáte a díky těm, co si naše povídky z mateřské lodi "ukradli".
Je to totiž o moc hezčí pocit, než kdyby jsme Vám byli ukradení.
A všem Vám moc děkuju za hlasy, které jste mi poslali.
Citovat
0 #4 Odp.: Zdravý rozum 1BBHMM 2017-02-26 00:09
Krásné, už se těším na další díl :-)
Citovat
+2 #3 Odp.: Zdravý rozum 1Hrášek 2017-02-25 20:50
Chtěl bych poděkovat všem, kdo nám poslali tuhle povídku, protože ji měli zálohovanou.
Samosebou, že jsem ji potom našel....
Ale stejně děkuju.
Citovat
0 #2 A samozřejměmaf 2017-02-25 18:50
ještě poděkování i spoluautorovi Hráškovi za prima příběh ;-)
Citovat
0 #1 Re: Zdravý rozum 1maf 2017-02-25 18:46
Jo jo to je ten správný šálek kávy pro mě, krásný příběh, na tuhle povídku dost vzpomínám. Moc díky, Saaviku, a už vyhlížím 2. díl :-)
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 173 hostů a žádný člen