• kuscheltyp
Stylromantika
Datum publikace14. 6. 2019
Počet zobrazení1090×
Hodnocení4.73
Počet komentářů15

Jediný, za co jsem byl rád, byl ten fakt, že ani Cumbajšpíl, ani Wintrhofka neměli v danou chvíli potřebu nějak se vyptávat, proč jsme my dva kluci spolu na Valentýna v kině na romantickym filmu, což je asi na normální kamarády… ehm… vskutku neobvyklé.

Náš tříďas je správnej, myslim, že nemá takovou potřebu lidi různě posuzovat (ani v tý míře, co já), a tak nějak když to neni k výuce, tak ne že bysme mu byli jedno (prej za nim můžeme kdykoli přijít i s něčim osobnim a pokusí se pomoct; to nám řek tenkrát v prváku na seznamováku a od tý doby to zopakuje aspoň jednou do roka), ale prostě nevrtá se v tom. Když neni vyzvanej, tak respektuje, že mu do toho vlastně nic neni. To je mi hodně sympatický.

To Wintrhofka… heh. S pravděpodobností hraničící s jistotou měla v rámci svýho soukromýho systému zautomatizovanejch mylnejch předpokladů jasno. Jak se na nás koukala, přišlo mi, že má v očích snad fotobuňku nebo co a několikrát si nás pečlivě cvakla a uložila do svejch mozkovejch závitů jak na ten nejspolehlivější harddisk, ale zjevně se rozhodla bejt milá (a nebo prostě pro danou situaci neměla dost rychle po ruce nějakej svuj sarkasmus), takže do toho dál nekušnila.

Uff, aspoň že tak.

Jo, ty eseje jsem samozřejmě napsal, hned jak jsme přijeli z Vánočních trhů. Za oba. Dokonce ten jako Matyášův mi šel o dost líp, protože jsem se nemusel zabejvat nějakym svym stylem, nemusel jsem dohledávat pravidla ke složitý gramatice toho, co bych v nehoráznejch větnejch konstrukcích chtěl vyjádřit sám, a taky jsem tam moh bejt o dost ztřeštěnější :-)

Ale jak jsem pak byl ten tejden před svátkama nachcípanej, tak to byl Maty, kdo měl za úkol eseje vytisknout a v tom našem ústavu odevzdat. Nic víc. Myslíte si, že to udělal? Heh…! A Cumbajšpíl to zas měl od nás vybrat, ale ten má s třídnictvim jiný starosti, než aby z nás tahal nějaký slinty na tři áčtyřky, takže na to docela lidsky zapomněl. Ale Lucinka ne.

Jako bylo mi jasný, že v tom jedem spolu, já a Matyáš versus Winterhofka (a někde bokem stojící Cumbajšpíl, kterýmu je to dokonale jedno), a taky mi bylo jasný, že co se týhle pitominy týká, asi nás ta ježibaba má na lopatě.

A tak jsem jen pohledem Matymu bliknul něco v tom smyslu, že 'ani na tohle se u tebe nedá spolehnout', ale jinak jsem začal něco rychle improvizovat za jedinym účelem, a tim byl strategickej ústup, čim rychlejc, tim líp.

Trochu se mi do toho plánu nehodilo, když se to celý pokusil Cumbajšpíl odlehčit a ještě nabídnout praktickou službu bližním: "Kluci, jsme tu autem, nechcete vzít večer domů?" navrhnul nám, což následoval Lucinčin nepominutelně ukřivděnej gésicht ve stylu 'tohle jsme si nedomluvili' (i rozhodnutí 'bejt milá' jde zjevně vzít ve vteřině zpátky).

"Ne, to je dobrý, pane profesore, ještě něco máme. Pojedem potom normálně z Masaryčky. Ale děkujem," vyhnul jsem nás všechny takový tý situaci jak z psychologickýho dramatu, kdy filmaři narvou třígenerační jako-že-rodinku do jedný ojetý oktávky a ten nejmíň nepříčetnej z nich řídí celou tu štreku někam do Chorvatska a postupně pak za ty všechny hodiny společně strávený v tak malym prostoru vyhřeznou všechny ty starý křivdy a nezpracovaný epizody jejich životů.

Popřáli jsme si hezký zbytek večera a šli jsme každej pár svou cestou, já s Matyášem na ty záchody.

Kdybych věděl, jak to vyoslíme…, tu hoďku bysme to s ní snad v jednom autě vydrželi.

***

Maty zaplul do poslední volný kabinky, aby si uklidil tu spoušť ve svejch spodkách, pokud to teda vůbec bylo možný, a já se chtěl u pisoárů normálně ve stoje vymočit. Bylo mi teda divný, že ten kluk, co stojí vedle v rohu, nemá jen rozeplej poklopec a gumu slipů staženou max pod šourek, ale nechal si klidně spadnout kalhoty až ke kotníkům, vlastně skoro na podlahu…, kam bych asi na jeho místě kromě podrážek nespustil nic. Dokonce už ani u toho pisoáru nedělal to, proč se tam tak asi chodí. Stál k němu spíš bokem a čelem… nebo spíš žaludem tak nějak do prostoru. Jinak nic. Nic nedělal, nic neřikal, jako kdyby čekal.

V takový situaci jsem tak uplně pisoár použít nedokázal. Ne že bych brutálně nepotřeboval, ale možná bude lepší na Matyho počkat venku, teda jestli se nepoto. Heh. (Je to vůbec normální, děsně potřebovat a přitom takhle společensky nemoct?)

"Hej, Filipe," šeptal potichu z kabinky Maty, "můžeš jít ke mně…"

Tohle nebyla otázka. To byla… nabídka? Čeho, proboha?!

"To si snad uděláš sám, ne? K tomu asistenční službu nepotřebuješ."

"Vole," řek mi Matyáš naprosto netypicky. "Já nemyslim tohle, já to myslim pro tebe."

"Co?" nechápal jsem už vůbec nic.

Tenhle krátkej dialog mi pak musel Matyáš ještě ozřejmit, když jsme o hodinu pozdějc seděli u cenově trošku nadsazenýho džbánku vína v jinak příjemnym podniku, a v popisu celý tý situace ze svýho pohledu (= dírou ve stěně kabinky) se samozřejmě pěkně vyžíval, zatimco já se víc vyžíval v tom rulandskym…

(Btw, už pár tejdnů mi mozkem vrtal brouk, co mi ho tam nasadil nějakej internetovej mudrc. Prej: "Asexuál dřív či později skončí u piva nebo jiného alkoholu a bude se upíjet za svou neschopnost přizpůsobit se druhým." To je teda perspektiva. Ale jestli mám teda aspoň trochu na výběr, volim v první řadě víno. Pak šnaps, nějaká ovocná pálenka, ideálně domácí. Teprve potom pivo, ale jen černý. Hm… koukám, že co se chlastu týká, vlastně ani tak vybíravej nejsem. Tak asi na tom, co ten týpek psal, něco bude.)

V tu chvíli jsem ale věděl, že buď to pustim a budu mít na kalhotech podstatně větší mapu než Matyáš po výstřiku, nebo… zapadnul jsem do tý kabinky ke svýmu akorát vystříkanýmu, možná už utřenýmu a trošku zaschlýmu, ale jinak stejně permanentně nadrženýmu spolužákovi.

***

Co že jsme to ještě měli, jak jsem se na to prve vymluvil tříďasovi s jeho nám nemilou milou? No, vlastně nic jistýho. Matyáš chtěl po kině ještě na večeři. V tom jedinym měl jasno. A v tom, že mě samozřejmě zve. Jenže… holt se styděl cokoli předem zamluvit. Nebo ho to možná vůbec nenapadlo.

No… asi ani mně by včas nebřinklo v mozkovejch závitech, že se v celý velikánský Praze (a nebo aspoň na tý superdlouhý míli, co jsme probloudili blok po bloku od Flóry přes celou Vinohradskou až skoro k rozhlasu) nenajde nic volnýho, co bude zároveň za přijatelnou cenu. Jo, našli jsme asi dva relativně prázdný bary, co hlásaly na tabuli u vchodu, že maj supr čupr freš domácí limonády, ale to asi znamená jenom to, že tam maj drahý pivo.

Maty byl otrávenej jak malajskej šíp: takovej velkej romantickej plán, celej tejden mu svítily oči, nemluvil o ničem jinym a nakonec zjistíme, že ten plán měl takovou díru. Byla to taková rozmrzelost kluka z ještě zas jinýho druhu díry, kdy si myslíte, že v Práglu je přece všechno a každej si tam přijde na svý… Teprve až někde u toho rádia – čuměl jsem potom dost dlouho do výlohy s různejma audioknížkama, což jsem si vzhledem ke všemu, co následovalo, asi taky moh odpustit –, teprve tam jsme našli za rohem takovou vinárničku/sklípek, šlo se do suterénu, a tam se na nás usmálo štěstí i servírka:-)

Džbánek toho rulandskýho na stolečku mezi náma mi udělal dobře a asi i Matymu. Všechna rozmrzelost ucaprtanejch vidláků, který zjevně podcenili situaci v metropoli, byla ta tam…, a my se bavili o celym tom odpoledni, takže i o tý naprosto nutný návštěvě hajzlíků na Flóře:

"Já tě viděl, jak tam přešlapuješ," začal Matyáš.

"Co? Seš bystrozrakej? Jaks to moh vidět?"

"Normálně. Dírou."

"Jakou dírou?"

"No dírou. Glory hole. Tim prostrčíš péro a druhej tě vykouří, teda když chce."

"A…ha. Se nějak vyznáš, poslyš."

"Na rozdíl od tebe," dobíral si mě muj spolužák. Věděl, že smí. Já moh taky. Dávno jsme spolu byli za úrovní, kdy bysme se jeden na druhýho snad ještě mohli urážet doopravdy. "Ve skutečnosti… to ví asi každej kromě tebe."

"A to tam jako nechaj, myslim uklízečky, hlídači a tak?"

"No jasně že ne, Žílo!"

Tohle jediný mě ten večer snad ještě trošku vytáčelo. Protože to bylo nový, asi tak hodinu čerstvý. Když Matyáš konečně dosáh svýho, tj. že viděl toho mýho, napadlo ho ve vteřině, že řikat mi Fílo je ohraný, tak to teď střídal. Fílo – žílo. Heh… asi si sami odvodíte proč.

"Nech mojí žílu laskavě na pokoji…"

"Dycky to opravěj. A pak to zas někdo vyřízne."

"Ehm."

Matyáš se nepřestával bavit: "To bylo vtipný, jak tam stál ten honič, číhal, jestli třeba nebude mít parťáka, a ty ses nemoh vychcat."

"Že ses k němu nepřidal ty, ty vicemistře v masturbaci," vrátil jsem to svýmu kámošovi.

"Tohle já nedělám," ohradil se Maty okamžitě, ale pak si vzpomněl na záchodovou rychlovku na Neustadtu. "Respektive, nedělám to takhle. Nedomlouvám si cíleně hoňky na záchodech jako spousta jinejch chlapů. Ani na to anonymně někde nečekám. Protože tak… tak by podle mě seznámení nemělo začít. Jiná věc je, když to tak dopadne. To potom fajn."

"Hm. Aspoň ses konečně podival, co?"

Matyáš zrudnul jak pivoňka, kterou nese prvňáček paní učitelce za vysvědčení. Natáhnul jsem se k němu a pohladil ho dlaní po rameni. "Promiň, to jsem nechtěl, aby ses teď přede mnou styděl. Ale… je to tak, co?"

Maty neřek nic, jenom kejvnul hlavou. Teprve po delší odmlce – a na svý poměry neskutečně tichounce – se rozvykládal: "Proč myslíš, že se na těláku vždycky převlíkám vedle tebe? Vidět aspoň kousíček… Ale ty si vždycky dáváš pozor. Se dokážeš převlíct na pětníku a snad ani na setinu vteřiny nemít nic podstatnýho odhalenýho… chjo."

"Uhm… jsem nevěděl, že to máš takhle omrknutý." Ve skutečnosti jsem si ani neuvědomoval – teda do chvíle, než se mi Maty přišel se všim svěřit –, že to bejvá nejčastějc on, kdo v šatně okupuje nejbližší věšáček vedle mě, snad už od prváku.

Maty tiše pokračoval: "Když jsem byl menší a začal se koukat po klucích, tak jsem z toho měl takový divný pocity, jako že to je něco špatnýho, zakázanýho, nějakej hřích."

Přišoupnul jsem svou židli blíž ke stolku a tim i k Matyášovi a uplně automaticky jsem nahodil takovej pseudoterapeutickej všechápavej (Sára by asi řekla 'retrívrovitej') pohled. Protože co kdyby teď měla přijít nějaká zásadní svěřovačka? Mělo to všecky znaky takový chvíle. Nechtěl bych se v takovym případě přitrouble tlemit a udělat tim mýmu kámošovi na srdci další pidišrám: "A teď si myslíš co?"

"Že je hřích nepoužívat to tvý skoro dvacítkový péro!"

"Seš blbej."

"A ne snad? Tak bych tě odhadnul. Nebo je ještě větší, když si ho postavíš? A ta žíla na něm, ta kresba, no wau, Filipe. To je něco, Žílo!"

"Ale já ho používám," chytil jsem se předchozí repliky a to ostatní neřešil. Přece nebudu Matyho dráždit víc, než případně situace vyžaduje. Co já vim, aby se mu z toho třeba nekousla pumpa. A navíc ani pořádně nevim, kolik "mi měří". Jitka si koneckonců nestěžovala ani na případnou bolest, což by mi snad bejvala řekla, ani na nic jinýho, takže mi… ehm… muj úd přišel normální, no a nikdy jindy jsem vlastně neměl potřebu to vědět, nebo řešit nějakej nesoulad co do dýlky nástroje a hloubky klína… S kym taky.

"Jo, na čůrání tak."

"No… a ne?" zase jsme se museli smát. "Hele, slib mi něco. Doufám, že mi tak nebudeš řikat před lidma."

"Deal, Žílo," zubil se Maty, "tohle bude naše tajemství." Zase už mu svítily oči.

***

Copak že jsme se u džbánku rozhodli, že v deset domů nepojedem, že to jedenáctá jistí. My samozřejmě propásli i ten vlak v jedenáct. Heh. Vždycky se pak trápim neplodnejma úvahama, kde jsme měli bejt o minutu rychlejší, hlavně kde jsem se já neměl zamejšlet nad nesmrtelností chrousta, kde jsem neměl tak dlouho čumet do výloh knihkupectví, nebo kde jsem měl do sebe toho panáka hodit přece jen o fous rychlejc.

Ale nebyla to taková tragédie. Ještě vždycky přece jede z Masaryčky na Kolín a přes Pečky něco i v 0:30, legendární půlkovej, o kterym v našem městysu existuje spousta urban legends. Důležitý teda bylo jenom někde přečkat další hoďku a kus. Ne, na procházku po Königsweg (i když by to vlastně bylo terénní opakování k jednomu z našich maturitních okruhů v němčině) jsem fakt neměl náladu, spíš bych se prospal; na zevlování v hale a po peróně, to už vůbec ne, neměl jsem chuť na seznamování, tim míň s lidma, který na takovejch místech žijou, nebo spíš na lavičku večer odkládaj svý životy.

A navíc Matyáš byl na rozdíl ode mě právě ve svý soví špičce.

"Noc je ještě mladá, Fílo," opakoval svou oblíbenou repliku. Byl jsem rád, že Žílu z naší komunikace zase na nějakou chvíli vynechal.

"Hm. Ale tancovat mě nikam nedostaneš. Víš co? Šel bych na kafe. Buďto je mekáč pár kroků před autobusákem, nebo by furt mělo bejt káfecéčko někde na Václaváku," hrabal jsem z paměti náhodný střípky svejch návštěv matičky, nebo možná macešky Prahy.

Pochopitelně, že hlavně do Luxoru a vůbec za knížkama. Když jsem stál jako malej kluk v takovym domě knihy prvně (možná to byl tenhle, možná Kanzelsberger o něco níž, už nevim), byl to pro mě pocit jako v nějakym obrovskym chrámu. Tak oslňujícim a tak dobře vystavěnym, že i agnostik pochopí, že Bůh existuje. Já si přál, aby si pro mě tenkrát táta s mámou (jeli na nějakou tátovu extra kontrolu do špitálu) ani nepřišli, aby mě tam zapomněli i prodavačky a hlídači a prostě mě tam nechali přes noc. A já bych si čet, dokud bych neusnul…

A tyhle rajzy u mě pokračujou i dneska, i když se už dá na netu dávno vybrat líp a levnějc (teda asi jen s výjimkou mý úchylky, firmy, kterou v nakladatelský branži všichni nesnášej, ale všichni ty Levný knihy na odprodej svejch zbytků nákladu potřebujou, a kde se vždycky rád prohrábnu, protože tam mívaj i skvělý věci).

Prostě neodpustim si někdy vypadnout z Peček a jet si koupit třeba jen jednu věc do toho anonymního města, mít v uších sluchátka, třeba i bez hudby, ale zařídit si tim, že mi nikdo nebude nic strkat, nic mi nabízet a nic po mně chtít, a pak se někam schovat ke kafi, uplně dozadu a co nejvíc do rohu, jak jen to jde, a tam si hodinu dvě nad chladnoucim americanem do trojky obracet stránky svýho novýho úlovku.

Takže netrvalo dlouho a s Matym už jsme pochodovali každej od pokladny kolonela z Kentucky, v rukou tác, já kafe, Maty čokošejk. Vlastně jsme tam ke stolku do rohu usadili tři, protože imaginárně s náma byla i Wintrhofka, na kterou kdovíproč zas došla řeč.

"Já si tak někdy představuju," udělal jsem takový to gesto dlaněma do spojenejch půlkruhů, jako byste si ošahávali a rozvrhovali prostor na obraz, kterej zrovna jdete malovat, a vzápětí jsem Wintrhofky charakter začal před Matym rozvíjet, jako by mi byla námětem na povídku, kterou – možná a možná ne – jednoho krásnýho dne napíšu, "že tý až potáhne na osmdesát a bude jí třeba operovat nějakej chirurg, někdo z jejích bejvalejch žáků, určitě mu po probrání se z narkózy připomene, že doktor je možná vynikající, ale dne toho a toho před pětačtyřiceti lety jí o velký přestávce na chodbě nepozdravil a to znamená, že stejně prostě… roste pro kriminál!"

"Fílo?" navázal Matyáš, "víš, co nechápu? Jak si takovej pohodář může nabrnknout takovou čúzu?"

"Heh. Nevim. Třeba si vyhovujou… Třeba neni tak… tak posedlá, jak vypadá. Třeba se aspoň k němu nechová s tim svym věčnym despektem…," zamyslel jsem se podle sebe, co by asi pro mě bylo ve vztahu s nějakou dlouhodobou perspektivou důležitý. "Ale asi to necháme na nich, co myslíš?" usmál jsem se.

"Nebo je Cumbajšpíl doma děsnej submisiv, co vedle sebe takovou semetriku potřebuje," křenil se Maty a dál tunil ty svý divoký vize. Odpověděl si tim na svou původní otázku sám a vysloveně po svym. Vtělil to přitom do slov, který bych asi nepoužil, ale… kdoví, možná ťal do živýho. I to může bejt pravda. Zkusil jsem si to taky na moment představit… uhm…

No, a i kdyby, furt to může znamenat, že si vyhovujou.

Ale jinak jo… jsou to takový dva lidi, co asi všichni z nás považujou za natolik osobnostně rozdílný, že bysme nečekali, že k sobě najdou cestu, natož že v sobě přímo najdou zalíbení.

Ovšem kdo jinej o tom rozhoduje než ty dva?

A netýká se něco podobnýho i našeho statisticky nepravděpodobnýho (a o to zábavnějšího) sčuchnutí se s Matyášem?

Už jsem chtěl otočit list a bavit se o něčem jinym, ale Maty pokračoval ve svý bizarní erotický fabulaci: "Víšjak. Maj doma důtky a on jí každej večer prosí: 'Pojď, do toho miláčku, zbičuj mě, vraž mi jich pár, ztřískej mě jako psa, jo, ach, ach, zlato, jo,'" rozvášnil se, až se po nás začalo ohlížet celý Kentucky Fried Chicken.

Všichni hosti, personál…, měl jsem pocit, že snad i všechny ty mrtvý smažený kuřata.

Meh… stát se tak tou párou pořád ještě trochu stoupající z kelímku s kafem…!

"Maty! Klidni se," chtěl jsem ho spíš okřiknout, ale… vlastně jsem se taky musel smát. Představa Cumbajšpílovýho hrbu plnýho vyžádanejch šlinců mi nějak nešla k tomu optimistickýmu, friendly a sebevědomýmu chlápkovi, jak ho známe.

Je to už mezi náma dvěma takový, že většinu naší komunikace, u který se řežeme smíchy, by snad ani nezainteresovaný, náhodný posluchači nechápali. Buď by nás nechali odvízt s houkačkou do pakárny, nebo by si řekli "šťastný povahy, když je rozesměje tak málo".

Jenže pak se to stalo. Co se stát muselo. Já prostě usnul. Byli jsme dobře zašitý a kupodivu nikdo nepřišel, aby nás, teda mě, probral a pak nás oba vyhnal ven. A Maty… Maty! Nenapadlo ho nic lepšího, než mě tak nechat a zálibně se na mě dívat.

Z Práglu jsme neodjeli ani o půl jedný.

A to už byl průser.

(Pokračování příště)

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Komentáře  

+3 #15 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekkuscheltyp 2019-09-20 22:15
Cituji Ficklip:
Chtel jsi Kritik, da haštu! Přesně! Hurá mezi ta nedůvtipná jelita do Šunkohradu, ale jak to bylo dál s Matym, to jsi jen nakousal a nedojedl. Gestern jsem potkal na Wispeltu Matthiase, taxem si řekl, že dneska už dostaneš čóču, že to bylo znamení. Jinaxi totiž obvykle jména neříkáme. A on se mi vyjimečně představil. Tedy zatni buzi, zuby, a pič, piš! (-;

Tak to je dobrá synchronicita. Včera ve vlaku měli mladý rodiče taky malýho Mattiho... a teda děsný torpédo (to je snad známka "matyášovitosti"). Samo, že jsem to i já bral jako zdvižený prst. A vůbec: dokud tuhle story nedopíšu, budou mě na všech nárožích Matthiasové a Matyášové pronásledovat; ve firemních štítech, jako mluvící hlavy v médiích, na ulicích, když babičky okřiknou vnoučka... v míře naprosto nadreprezentovaný tomu, jakej podíl Matyášů v populaci skutečně je. A nebo to prostě jen budu celou tu dobu ostřeji vnímat (svědomí?)... To abych tady z toho nedělal takový ezo. -- Btw, nedůvtipná jelita? Možná šunkohradské lehounce podceňuješ...
Citovat
+1 #14 Přesně jsem to čul!Ficklip 2019-09-20 10:04
Chtel jsi Kritik, da haštu! Přesně! Hurá mezi ta nedůvtipná jelita do Šunkohradu, ale jak to bylo dál s Matym, to jsi jen nakousal a nedojedl. Gestern jsem potkal na Wispeltu Matthiase, taxem si řekl, že dneska už dostaneš čóču, že to bylo znamení. Jinaxi totiž obvykle jména neříkáme. A on se mi vyjimečně představil. Tedy zatni buzi, zuby, a pič, piš! (-;
Citovat
+4 #13 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekmedvídek 2019-08-25 20:06
Cituji kuscheltyp:
Cituji Medvidek:

Tam neměl být palec dolu, původně jsem chtěl dát nahoru. Ale opilecké ráno tomu chtělo jinak a nejde mi to vrátit :lol:

To nic.

Opilecký večery nebo rána občas spoluzapříčiní horší věci...

Jen... Méďo, vim, že jako Hrby nemám co říkat, ale... máš to pod kontrolou, žejo? :)

Jistě: Škyt :lol:
Citovat
+4 #12 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekkuscheltyp 2019-08-25 10:40
Cituji Medvidek:

Tam neměl být palec dolu, původně jsem chtěl dát nahoru. Ale opilecké ráno tomu chtělo jinak a nejde mi to vrátit :lol:

To nic.

Opilecký večery nebo rána občas spoluzapříčiní horší věci...

Jen... Méďo, vim, že jako Hrby nemám co říkat, ale... máš to pod kontrolou, žejo? :)
Citovat
+3 #11 Odp.: Můj problém – XIV. DžbánekMedvidek 2019-08-25 10:09
Cituji kuscheltyp:
Cituji Medvidek:
Těším se na pokračování. Hlavně, aby za tu dobu Fíla nevysřízlivěl

Neboj, Méďo. Zastavim čas až do příštího dílu, aby atmoška tý noci jen tak nevyprchala;)

Tam neměl být palec dolu, původně jsem chtěl dát nahoru. Ale opilecké ráno tomu chtělo jinak a nejde mi to vrátit :lol:
Citovat
+1 #10 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekkuscheltyp 2019-08-25 09:27
Cituji Medvidek:
Těším se na pokračování. Hlavně, aby za tu dobu Fíla nevysřízlivěl

Neboj, Méďo. Zastavim čas až do příštího dílu, aby atmoška tý noci jen tak nevyprchala;)
Citovat
+2 #9 Odp.: Můj problém – XIV. DžbánekMedvidek 2019-08-24 10:12
Těším se na pokračování. Hlavně, aby za tu dobu Fíla nevysřízlivěl
Citovat
+3 #8 Odp.: Můj problém – XIV. DžbánekMiky 2019-07-19 20:20
Ještě zpětně děkuji za pokračování téhle skvělé série. :) A také doufám že se tentokrát dočkáme dalšího dílu o něco dřív :)
Citovat
+3 #7 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekzmetek 2019-06-15 21:05
Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
Takhle to vypadá, jakoby mě to nebavilo. Bavilo mě to moc, protože jsi dobrej vypravěč a i když tuším, jak bude konec (myslím tohohle dílu), tak to čtu rád a líbí se mi to. Ostatně - už to mám ukradeno. :lol:

Však já vim, ty... komentátore z nejvěrnějších;) Hele... ale řekneš mi, aspoň soukromě, kdyby nějakej díl byl nepovedenej nebo hodně unavenej, že jo? Seš přece kámoš a nenecháš mě uplně se ztrapnit... kdyžtak...?

To víš, že jo. Ale nedokážu si představit, že by mě nějakej díl nebavil.
Citovat
+4 #6 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekkuscheltyp 2019-06-15 20:22
Cituji zmetek:
Takhle to vypadá, jakoby mě to nebavilo. Bavilo mě to moc, protože jsi dobrej vypravěč a i když tuším, jak bude konec (myslím tohohle dílu), tak to čtu rád a líbí se mi to. Ostatně - už to mám ukradeno. :lol:

Však já vim, ty... komentátore z nejvěrnějších;) Hele... ale řekneš mi, aspoň soukromě, kdyby nějakej díl byl nepovedenej nebo hodně unavenej, že jo? Seš přece kámoš a nenecháš mě uplně se ztrapnit... kdyžtak...?
Citovat
+4 #5 Odp.:Kuscheltypovizmetek 2019-06-15 19:51
Takhle to vypadá, jakoby mě to nebavilo. Bavilo mě to moc, protože jsi dobrej vypravěč a i když tuším, jak bude konec (myslím tohohle dílu), tak to čtu rád a líbí se mi to. Ostatně - už to mám ukradeno. :lol:
Citovat
+5 #4 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekkuscheltyp 2019-06-15 18:16
Cituji zmetek:
(...)
Fakt, že neodjedou, mi byl jasnej od začátku. (...)

Však jsem to taky hned na začátku průhledně naznačil. Ostatně to, že jsem posunul story o pár hodin k půlnoci a o pár kilometrů k Václaváku (=tedy děj), není v tomhle dílu a možná v celé sérii dávno to podstatný;-) Ale povídání, prožívání a celková atmosféra. Jo a z Matyho pohledu všechny ty milníky a spousta jeho intenzivních poprvé - viz dneska prvně viděl to, co by mu F. jinak neukázal.

Cituji Medvidek:
Volejte sláva a sto dnů se raduje

Chci vidět medvědí tanec radosti :-)
Citovat
+5 #3 Odp.: Můj problém – XIV. DžbánekMedvidek 2019-06-15 10:19
Volejte sláva a sto dnů se raduje
Citovat
+5 #2 Odp.: Můj problém – XIV. Džbáneknebi 2019-06-14 23:15
Cituji zmetek:
Hele, doufám, že na pokračování nebudu muset čekat tak dlouho.
Fakt, že neodjedou, mi byl jasnej od začátku. Jen se těším na pokračování. Nevydusíš nás na dalších 8 měsíců? Díky. :-)

prosím, prosím, tak dlouho ne :sad:
Citovat
+6 #1 Odp.: Můj problém – XIV. Džbánekzmetek 2019-06-14 22:37
Hele, doufám, že na pokračování nebudu muset čekat tak dlouho.
Fakt, že neodjedou, mi byl jasnej od začátku. Jen se těším na pokračování. Nevydusíš nás na dalších 8 měsíců? Díky. :-)
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 80 hostů a žádný člen