„Kde jste to vzal?“ zeptal se a díval se na mě pohledem plným podezření.

„Dostal jsem je…,“ odpověděl jsem tiše.

„Kdyby byly pravé, tak máte úžasnou věc. Víte, co to je?“

„Mince…“

„Mají to být slavníkovské denáry. Podívejte se, tahle mince má motiv ruky s dýkou, vykládalo se to jako výhrůžka Přemyslovcům. A okolo nápis. Tenkrát si nedělali hlavu s postavením písmen, některá jsou zrcadlově jako tohle L, některá obráceně… Tohle třeba není W, ale M. Nápis je MALIN CIVITAS – ty mince měly být raženy v Malíně, ten tenkrát patřil Slavníkovcům a byl tam dobrý stříbrný důl. Pak o Malín přišli, další mince už razili na Libici – to má být tahle, ta s tím letícím orlem. Teda, interpretuje se to jako letící orel. Ale dravý pták to má být určitě. Tyhle mince už neměly tak kvalitní stříbro jako ty z Malína. Teda, kdo si dá práci, aby falšoval tohle…, nemohl by toho vyrazit hodně a ještě by to musel prodat nějakému fanatickému sběrateli. A i ten by byl určitě opatrný. Falšovat tyhle mince, to se snad nemůže vyplatit.“

Stál jsem se sklopenou hlavou a díval se na zem a přemýšlel, proč jsem vlastně ty mince přinesl ukázat do numismatického oddělení muzea. Začaly mě pálit oči: „Jsou pravé. Vím to.“

„Kdyby byly pravé, tak mají patinu, byly by poškozené, opotřebované. Helejte, mince z některých nálezů mají prakticky nečitelné motivy, jak jsou ošoupané. Když už si někdo dá práci s takovým falzem, tak by si mohl dát práci i s patinou. Víte, jeden ze slavných falzifikátorů mincí koncem osmnáctého století na to měl dokonce i mašinku. Tedy, on se specializoval na antické mince s portréty císařů. Míval na kočáru takový válec, kam nasypal kameny, písek, popel a mince, a když se rozjel, válec se otáčel a mince získávaly patinu a otěr.“ Uchechtnul se: „Prý tomu říkával, že bere staré pány na vyjížďku… Tyhle mince prakticky nemají patinu.“

„Jsou pravé. Vím to.“

Prohlížel si mě, podezřívavé oči za brýlemi: „Chcete je prodat?“

„NE!“ vyletělo ze mě. „Promiňte. Ne, to rozhodně nechci…“

„No,“ pomalu pokračoval, jako by se nade mnou slitoval, „jestli tvrdíte, že jsou pravé, tak ono by šlo i udělat rozbor slitiny. Ten pozná moderní i starou slitinu a jde i určit, odkud je stříbro. Je to ale náročné. A drahé… Jak jste k těmhle mincím přišel?“

„Jak jsem řekl, dostal jsem je.“

Odmlčel jsem se, protože hlavou projela vzpomínka.

„Nebo, vlastně myslím, že…“

***

Potřeboval jsem vyčistit hlavu. Už mi do ní to učení nelezlo. Odreagovat se. Nejlepší, co udělat, je jít si odpoledne zaběhat. Vzít to v klidu podél Labe, v tichu, bez hluku… Neberu si ani sluchátka, muzika mi spíš vadí. Vím, někomu pomáhá udržovat tempo, ale já si nějak rytmus při běhání držím. Musím přiznat, že asi tím, že si přitom zpívám v duchu…

Hezkej den. Vzal jsem si krátký elasťáky na běh a svoje oblíbený triko s obrázkem bílýho vlka, kterej vyje na měsíc, a vyrazil jsem. Běželo se dobře, hlava se příjemně čistila, uvolněnej… Nějak jsem si ani nevšiml, že se obloha zatahuje. Když jsem párkrát klopýtl, uvědomil jsem si, že jsem asi seběhl na neznámou cestu, dost špatně udržovanou… Rozhlédl jsem se – tady to vůbec neznám…

Ta průtrž mračen přišla znenadání. Zahřmělo, uhodilo to kus ode mě do lesa. V tu chvíli jsem měl pocit, že na mě z nebes vyklopili ne jeden, ale spoustu kbelíků vody. Jak rychle to přišlo, tak rychle to odešlo a já zůstal stát na cestě promočenej skrz naskrz, v botách mi čvachtalo, mokrý vlasy začaly nepříjemně studit vzadu na krku a na ramenou. Otočil jsem se, že se vrátím domů. Proti mně v zatáčce se najednou objevila skupinka jezdců na koních. Hlavou mi blesklo, že podle oblečení tu asi něco nacvičuje nějaká skupina historickýho šermu, či co. Jeden z nich se rozjel proti mně a napřáhl proti mně kopí. Blbej pocit. Couvnul jsem a zvednul ruce: „Co je? Co chcete?“

Fascinovaně mi koukal na triko s obrázkem vlka. Naklonil trochu hlavu a křikl dozadu: „Pane Vuku? Pane? Bude to vlkodlak!“

Ze skupinky vyjel jezdec. Vysoký, pohledný chlap s krátce zastřiženými vousy, tmavě hnědýma očima. Meč zavěšený na ozdobném opasku. Prohlédl si mě, chytil mě za zdviženou ruku: „Vlkodlak? S těmahle rukama? Těžko… ani rolník, ani voják, ani vlkodlak. Ale má divné oblečení. Odkud jsi? Jak se jmenuješ?“

„Tomáš. Jsem z Poděbrad.“

Podívali se na sebe nechápavě.

„Odkud?“

„Z Poděbrad…,“ podivil jsem se zase já. Neznají Poděbrady?

Vysoký chlap zavrtěl hlavou: „To je jedno, tady zůstat takhle promočený nemůžeš. Vezmeme tě s sebou.“

Naklonil se, chytil mě pod rukou a snadno a jednoduše mě zvedl a přehodil před sebou přes koně jako balík. Pobídl koně a rozjel se. Vedl koně jednou rukou, druhou měl položenou na mém zadku a přidržoval mě. Připadal jsem si strašně poníženě a bál jsem se. Nevěděl jsem, kde jsem, kam mě vezou, co se to děje…

Cesta nebyla dlouhá. Objevila se před námi brána, na kterou navazovaly sypané valy. Brána se otevřela a my vjeli dovnitř. Skupinky dřevěných chatrčí… kde to jsem?

Dojeli jsme k jediné kamenné stavbě – ke kostelu, od kterého vedla dřevěná chodba k větší patrové roubené stavbě. Jezdec zastavil, seskočil z koně a sundal mě. Plácl mě do ramene: „Vítej na Libici!“

Byl o víc jak hlavu vyšší než já. Držel mě zezadu za krk a napůl mě vedl a napůl strkal k roubenému paláci. Vešli jsme a došli do větší místnosti, zřejmě kuchyně. Maltová podlaha. Hořel tam otevřený oheň, u kterého se otáčela starší žena.

„Střezimíro, ten kluk potřebuje usušit. A potřebuje něco suchého na sebe. Dáš mu nějakou košili?“

Žena pokývala hlavou, přešla k truhle u stěny a zalovila v ní. Vytáhla kus oblečení, které mi podávala. Náhle si všimla obrázku na mém triku. Upustila košili a udělala rukama nějaký posunek.

„Není to vlkodlak, obranná kouzla nemusíš,“ smál se pán, „navíc kněz by tohle nerad viděl…“

Otočil se ke mně: „Svlékni se.“

Stál jsem a koukal. Nějak mi pořád nedocházelo, co se děje.

„No tak! Nastydneš.“

Zul jsem boty. Stáhl jsem triko a žena ho pověsila přes bidlo u ohně. Totéž s kalhotami. Zůstali koukat na moje slipy. Ty jsem teda před nimi sundávat nechtěl… Moje běžecké kalhoty je fascinovaly. Žena, které říkal Střezimíra, opakovaně zkoušela, jak pruží látka a vrtěla hlavou. Stejně se dívali na moje běžecké boty.

Navlékl jsem na sebe plátěnou košili. Byla dlouhá, měl jsem jí skoro po kolena. Pod ní jsem stáhl i slipy a hodil je přes bidlo k triku a kalhotám.

„Máš divné oblečení. Co jsi zač?“ zeptal se muž.

„Student…“

„Takže budeš kněz? Jako náš Vojtěch?“ podíval se na mě s náznakem respektu.

„Ne, dělám techniku.“

Bylo vidět, že mi nerozumí, neví, o čem mluvím: „A latinsky umíš?“

„Dělal jsem jí jen rok na gymplu. Moc stop na mě nenechala, ještě umím tak možná odříkat kus „Galia est omnis divisa in partes tres“ z Cézarových Zápisků.“

Díval se na mě už skoro uctivě. Natáhl se a vzal mě za ruku. Prohlížel si jí stejně jako v lese. Porovnal s ní velikost své tlapy: „Jsi jemný jako děvče…“

Ne, že by mě to potěšilo.

„Dnes tu přespíš. Nepustím tě ven na noc. A stejně máš mokré oblečení. Střezimíro, dáš nám najíst?“ obrátil se na ženu, která vidlicí posouvala nějaké keramické trojnožky u okraje ohně.

Pokývala hlavou. Vylovila dřevěné misky, do kterých nandala z trojnožek nějakou horkou kaši a čímsi zalila, a podala nám to. S dřevěnou lžicí. Ochutnal jsem. Byla to jakási obilná kaše, zalitá a oslazená medem. Málem jsem si spálil jazyk, jak byla horká. Uvědomil jsem si, že mám hlad. Začal jsem opatrně do jídla foukat a pomalu jedl. Nakonec to nebylo tak špatné a byl jsem rád, že mám k jídlu něco, co mě zahřeje. On jedl a díval se, jak jím já. Usmíval se.

Dojedli jsme a odevzdali misky.

Venku se zatím rychle sešeřilo.

„Je čas na spánek. Do čeledníku k družině tě nepošlu. Stejně si kvůli tvému oblečení myslí, že nejsi v pořádku, kdo ví, co by je napadlo. Mohli by ti ublížit. Přespíš tady.“

Za svitu malé olejové lampičky mě vedl po schodech do patra. Toho světla doopravdy nebylo moc, spíš jsem se držel stěny a šátral nohou po schodech. Malá místnost s větší postelí, na které byly kožešiny, u stěny stála lavice. Zavřená okenice, spíš jako ochrana proti chladu.

„Můžeš spát na lavici,“ řekl a hodil mi nějakou houni. Zabalil jsem se do ní a položil se na lavici. On se svlékl a vlezl pod kožešiny do lůžka.

Na lavici se leželo blbě. A navíc, i přes tu houni, do které jsem byl zabalený, se do mě dávala zima. Snažil jsem se co nejvíc stočit do klubíčka, zadrkotaly mi zuby.

„Je ti zima?“ ozvalo se.

„Jooo…,“ zadrkotal jsem.

„Tak pojď ke mně.“

Zůstal jsem čumět do tmy. Ten chlap mě zve do postele? Ale zima je zima, ty kožešiny vypadaly teple… vstal jsem a vklouzl pod ně. Měl tam vyhřáto. Zavřel jsem oči. Uvědomil jsem si jeho vůni. Nebo spíš pach? Cítil jsem z něj koně, pot…, ten maskulinní pach mě strašně vzrušil. Asi jsem měl zůstat v zimě pod houní… Otočil jsem se zády. Velká ruka mi přejela po zádech až na zadek. Sakra.

„Opravdu jsi jak děvče…“

To mě už naštvalo. To tedy nejsem! Přetočil jsem se čelem k němu: „Nejsem! Holka nemá tohle!“ Občas jednám dost zbrkle, teď taky. Chytil jsem jeho ruku a přitiskl si ji do klína. Stál mi jak sázecí kolík.

Zasmál se: „Ne, to nemá…“ Ale ruku mi na něm nechal a začal si hrát. To nešlo vydržet. Ruce mi vystřelily kolem jeho krku a přisál jsem se k němu. Jeho ruce mě objaly, jako by mě měly rozdrtit. Pomalu mě přetočil na záda, zvedl mi nohy… Snad můžu říct, že si mě v tu chvíli osedlal jako koně; úžasnej jezdec, kterej to umí a ovládá, začala jízda, při který jsem ztrácel rozum. Ne, že bych byl teda nezkušenej a nevinnej, ale na tohohle chlapa neměl nikdo. Nastříkal jsem si na břicho. Když jsem cítil, že vyvrcholil, zaklesnul jsem kolem něj ruce i nohy, chtěl jsem, aby byl ještě ve mně, ještě chvilku… Jemně se mi vykroutil. Položil se vedle, natáhl ruku a pohladil mě po hlavě: „Spi.“

Spi? Teď? Copak můžu? Když mám vedle sebe někoho takového? Překvapilo mě, jak rychle usnul on. Opatrně jsem se přitulil a prohlížel jsem si jeho spící obličej. Jemně, abych ho neprobudil, jsem ho políbil. A po chvíli jsem usnul taky.

Ranní kokrhání kohouta a zvuky budícího se hradiště.

Vstali jsme. Ničím nedal najevo, že mezi námi v noci něco bylo. Až jsem měl pocit, že se mi to snad jen zdálo.

Sešli jsme dolů.

K snídani jsme dostali nějakou placku, zřejmě z ječné mouky, a kus sýra.

„Oblečení už máš suché,“ řekl během jídla. „A počasí se taky zlepšilo. Budeš moct jít. Ale jestli nemáš kam a chceš, tak tu ještě můžeš zůstat. Za tři dny tu budeme slavit svátek Svatého Václava. Sjede se sem většina rodu. Jeden člověk navíc se tu ztratí… Tedy, pokud bys na sobě neměl to své oblečení, to bys byl hodně nápadný,“ zasmál se.

Zíral jsem před sebe s otevřenou pusou. Jídlo se mi měnilo v puse v popel.

„Svátek Svatého Václava… Za tři dny… Uteč. Nesmíš tu zůstat.“

„Proč?“ zamračil se.

„Vyvraždí vás. Na svátek Svatého Václava. Všechny. Přežije jedině Vojtěch, protože je v Římě.“

„Jak jsi na to přišel? Kdo?“

„Prostě…, prostě to vím. Vyvraždí vás Přemyslovci. Musíš se někde schovat, uteč!“

Zasmál se a pohladil mě po hlavě: „Přemyslovci? Ne, netroufnou si. A já nebudu utíkat ani se schovávat. Mám svou čest. A co ostatní? Kam by se měli ti schovat? A kromě toho, nemáš pravdu. Nebudeme tu všichni. Vojtěch je sice v Římě, ale ještě tu nebude Soběslav, který je se svou družinou u císaře Oty. Takže vidíš, že nemůžeš mít pravdu, jsi špatný věštec.“

Šel a sundal z bidla mé oblečení: „Už to máš suché…“

Prohlížel si znova mé oblečení, znovu zkusil materiál kalhot, nějak ho fascinovaly. Zavrtěl hlavou a oblečení mi podal.

Sundal jsem plátěnou košili. Co bych se teď před ním styděl, když jsme spolu v noci spali… Natáhl jsem slipy, kalhoty, triko, obul jsem se…

Díval se na mě: „Takže ses rozhodl jít… zasloužil bys odměnu.“

Zrudnul jsem.

Rozesmál se, protože pochopil proč: „Za to taky, ale já myslel za to varování, i když je to hloupost, nic takového se nestane. Ale děkuju ti.“

Pohladil mě po vlasech.

Zvedli jsme se. Pomalu se mnou došel k bráně hradiště, kde se zastavil: „Sbohem.“

Zakejval jsem hlavou a nic jsem neřekl. Vyšel jsem z brány. Kam teď? Jak se dostanu domů? Ohlédl jsem se. Stál v bráně a sledoval mě. Takhle si ho chci zapamatovat. Usmál jsem se a zamával. Naposledy…

Pak jsem se už neohlédl.

Půjdu po cestě, někam mě dovede. Zašel jsem do lesa. Někde v druhé zatáčce cesty se od stromu odlepila postava. Ten chlápek, který na mě při prvním setkání mířil kopím. Zastoupil mi cestu.

„Jak víš o přepadení Libice? Kdo ti to řekl? Zaslechl jsem, když si to vykládal panu Vukovi… To jsi neměl prozrazovat, chlapče…“

Vytáhl dýku a blížil se ke mně. Couvnul jsem na okraj cesty, strach mě skoro ochromoval… Ještě pár kroků dozadu a podjely mi nohy, skácel jsem se a všechno mi zčernalo.

Probral jsem se na zemi na okraji pole, kousek od hospody U přístavu. Měla ještě zavřeno, gril na buřty plný popela z dřevěného uhlí z předchozího dne. Nikdo v okolí nebyl.

Byl jsem špinavý od bláta. Domů jsem neběžel, domů jsem došel. Pomalu. Ani nevím jak, celou cestu se mi v hlavě motal ten divný živý sen.

Doma jsem se svlékl, s tím zabláceným oblečením asi hned do pračky… Na kalhotách jsem něco nahmatal. V pase mají malou kapsičku, něco v ní bylo, co jsem necítil, když jsem je měl na sobě. Zalovil jsem v ní. Dvě stříbrné mince.

Posadil jsem se, mince v dlaních… díval jsem se na ně a pomalu mi na ně kapaly slzy.

***

„Jak jste k těmhle mincím přišel?“

„Jak jsem řekl, dostal jsem je.“

Odmlčel jsem se a povzdechl si: „Nebo, vlastně myslím, že… že jsem si je asi vydělal.“