• Leckdo
Stylklasika
Datum publikace24. 2. 2019
Počet zobrazení1993×
Hodnocení4.52
Počet komentářů3

Pokojem se rozlíhá hlasitý hekání, skoro až řvaní. Jdu to tam zkontrolovat, jestli se něco neděje, ale vidím jen toho pihatýho skrčka, jak si ho zezadu podává nějakej čtyřicátník, od pohledu někde z USA. Buší do něj celkem solidně a skrček u toho dost řve, což moc nechápu, protože ten v sobě už měl mnohem větší klády. Borec je z toho ale pořádně rozparáděnej, plácá ho po zadku a křičí nějaký anglický nadávky. Na zemi kolem nich se kromě jedný nedopitý lahve a několika kusů jejich hadrů válí taky hromada zelenejch bankovek. Vypadá to, že skrček má pro dnešek vyděláno a to ještě není ani půlnoc.

Borec na chvíli přestává, funí a leje z něho pot. Má už pěkný bříško, stará ho už od pohledu pěkně vykrmuje, ale na jeho bicácích je vidět, že se to snaží zachraňovat aspoň v posilce, ale na mě teda rozhodně nemá. Skrček týhle malý přestávky okamžitě využívá a podává borcovi tu otevřenou lahev chlastu. Ten si párkrát lokne, zakření se, hrábne do kapsy u napůl spadlejch džín, vytáhne dalších pár bankovek a jednu po druhý je vyskládává skrčkovi na záda, jak kdyby s nima hrál solitér.

Ten zmrd moc dobře ví, jak si vydělat prachy, i když je malej, pihatej, zrzavej, nemá žádný svaly, a dokonce má i trochu břicho. Jednou mi říkal, že vždycky dokáže ostatním vyfouknout nějakýho bohatýho cizince, kterej svý prachy radši utratí za chvíli pocitu, že je nabouchanej alfasamec, než za turistický cetky pro starou a svý parchanty, to je prej jeho styl. Mě ale tohle soupeření mezi místníma hošanama moc nezajímá, já hlavě řeším, aby je nikdo neobtěžoval víc, než si zaplatil.

To už se ale skrček zase nakrucuje s nabodnutým pérem v zadku a kňučí jak největší čokl, že chce pořádně vymrdat díru. Nejvtipnější na tomhle je, že si pak vždycky stěžuje, jak ho pálí prdel a že si za vydělaný prachy půjde spravit náladu na nějaký děvce z vedlejšího bordelu pro pány s trochu jiným zaměřením, i když tam na rozdíl ode mě ještě nikdy nebyl a radši si ten zbytek, co mu šéf nesebere za ubytování, stravu a (taky moji) ochranu, někde škudlí a honí si po ránu s děvkama v mobilu zadara.

Borce tohle jeho podřízený škemrání očividně pořádně bere, a tak ho chytá za boky a začíná zase celkem nepravidelně přirážet. Divim se, že mu ještě takhle nalitýmu vůbec stojí, ale asi je to na dlouhou dobu jediný šukaní, který si může pořádně užít. Zmrdík už zase heká jako o život, vychází mu svým zadkem vstříc s teď už jasným cílem nechat ho pořádně se vystříkat. Vypadá to, že borec vůbec neprotestuje a tluče to do něj, seč může. Vidím, jak zatíná svý bicáky a naráží ho silou na sebe, jak kdyby se mohl dostat ještě někam dál, když už jeho koule pleskaj o zmrdíkův zadek. Ten svý hlasitý vzdechy prokládá i těma pár anglickejma slovama, který se za tu dobu tady naučil:

„Come on! … Fuck me hard, dude! … You are a fucking king!“

„Fuck you…, bitch…, fuck you!“ zadejchaně odpovídá a jeho ksicht se dostává do křeče. Pak už jenom pár hlasitejch vzdechů a mám pocit, že skoro vidím, jak mu škube v klacku. Skrček u toho ječí, jak kdyby se taky udělal, přitom jeho pindík visí schlíple dolu bez známek vzrušení. Když jsem jednou nadhodil, že nechápu, jak může mít něčí péro v zadku, odpověděl mi, že se na to dá zvyknout a že takhle aspoň může bejt profesionální, že s ženskou by za prachy bejt nemohl, že by se hned udělal. Tak jsem mu na to řekl, že by ho ani žádná nechtěla, a od tý doby na mě má blbý kecy.

To už ale chlápek dostříkal, vytáhl z něj péro, hodil po něm ještě zbylý bankovky z kapsy a odpadl na postel. Skrček nelenil a začal všechny rozházený peníze sbírat. Teprve až našel i tu poslední a rychle je přepočítal, začal hledat svoje oblečení. Teda očividně jediný, v čem sem přišel, byly jeho slipy, který si konečně navlíkl, a vyrazil ke dveřím, aby zanechal opilýho a teď už podřimujícího cizince svýmu osudu.

Já jsem se za celou dobu nehnul z místa ode dveří, ale nevypadal vůbec překvapeně, když mě zahlídl opřenýho o futro.

„Bude to nejmíň litr za to, co jsem ti tady předved,“ vystřelí na mě nevraživý pohled. Chvíli na něj nechápavě koukám, a tak přidá: „Čuměls, tak plať. Já tu nedělám zadarmo.“ Konečně to pochopím a začnu se smát.

„Tak ty mně dej nejmíň litr za to, že jsem na tebe dal pozor!“

„Já si na rozdíl od tebe na sebe umím dát pozor sám,“ vyprskne, projde dveřma a štráduje si to zpátky do klubu. Nechápu, co tím myslí, já si tady umím udělat pořádek, ale neřeším to, spíš mě ještě napadne:

„Ty ještě dneska makáš?“

„Jo, dělám přesčasy, abys věděl, holky vod vedle nejsou levný,“ křikne na mě těsně před tím, než zabočí za roh.

No nic, řeknu si pro sebe, a vyrazím na obhlídku zbylejch pokojů, abych se mohl co nejdřív vrátit dolů do klubu, kde si ještě pár hostů ještě nevybralo a mohli by ožralí začít dělat bordel.

***

Sedím dole v kabince na hajzlu, honím u péčka v mobilu, abych se stihl vystříkat, než se otevře klub a navalí se první hosti. Dělám to skoro každej den, abych se před šichtou uklidnil, a jak říkal šéf, kterej mi to poradil, upustil tlak a hned ho nevybíjel na zákaznících, s čímž jsem měl párkrát už problém. Prostě jak někdo začne vyvádět, hned mi stoupne krev do hlavy a jdu mu dát přes držku. Tohle a počítání do pěti mi pomáhá, abych to nedělal, když se zase tolik neděje a situace se vyřeší sama.

Už mám pěkně rozděláno, péro tvrdý jak kámen, když tu zaslechnu, jak nějaký paka v čilým hovoru vejdou na hajzl.

„…, prej nějaký Rusáci nebo co,“ říká ten první, je to někdo od nás, ale podle hlasu ho nepoznávám.

„Rusáci, jo? To by moh bejt vejvar. Dost chlastaj a jsou nadržený jak prasata,“ říká ten druhej, kterýho ale bezpečně poznávám, protože to je ten pihatej skrček, co si ze mě pořád dělá srandu.

„No, jenže ty krávo, voni se někdy chovaj jako dobytek. Minule byl jeden tak vožralej, že se mi ani nemoh trefit do díry, a pak mě začal mlátit, že mu prej uhejbám. Ještě že tam byl gorilák, jinak bych si mohl hodit neschopenku.“

Slyším, jak rozepínaj kalhoty a začínaj chcát.

„No, jo, ten nabouchanec je vžycky vodklidí. Je to stejnej bezmozek jak voni, ale má výhodu, že není pod vobraz.“

Snažím se je ignorovat a dál honit svý péro, který to zatraceně potřebuje, ale když zjistím, že se baví o nějakým nabouchanci, zpozorním. Tyhle třasořitky by měly pořádně zamakat, aby měly aspoň nějaký svaly.

„To máš recht, vždycky když vidim tu jeho vyholenou hlavu s tupym výrazem, jak si prohmatává bicáky a tváří se důležitě, mám chuť se rozesmát.“

Ozve se zvuk tekoucí vody v pisoárech, ale i přes něj slyším jasně skrčka plácat:

„Jo, myslí si, že mu to tady všechno patří, dokaď teda nepřijde šéf s jeho borcema a nedaj mu po čuni za nevhodný chování.“

Vůbec nechápu, o kom se baví, nebaví mě poslouchat tyhle jejich slepičárny, ale teď mi nic jinýho nezbývá, když se potřebuju co nejrychlejc udělat. Péro mi pořád stojí, ale ty jejich kecy jsou fakt otravný.

„Haha, jo, vobčas má spravenej ciferník, ale nemyslim si, že by mu to nějak ubralo na kráse, víš, co tim myslim.“

Oba se nahlas řehtají a mně už dochází trpělivost, tahle se snad neudělám, už aby vypadli. Jenže vtom se znova otevřou dveře hajzlů a někdo dovnitř řve:

„Kucííí, neviděli jste někde goriláka? Šéf ho shání, prej už tu jsou ty Rusáci.“

„Tak to nevim,“ křičí zpět stále ještě rozesmátej zmrdík, „asi někde honí péro, aby zas nedostal po čuni.“

Co to sakra, jakej gorilák? Kurva. Sotva nacpu rozdělaný péro do kalhot a rozrážím nasraně dveře kabinky.

„Jakej gorilák, zmrdi,“ zařvu na ně, „dostanete přes držku!“

Ti bastardi na mě čumí, jak kdyby viděli Yetiho, první se ale vzpamatuje skrček a křičí:

„Pomóc, nadrženej gorilák!“ Dál už nečeká, popadne druhýho zmrda a všichni tři se rychlostí blesku dekujou z hajzlů.

Nejdřív za nima chci vystřelit taky, tohle si na mě teda dovolovat nebudou, ale pak si vzpomenu, co říkal ten třetí – Rusáci jsou tady a budu mít pěknej průser, pokud tam hned nevyrazím.

***

Ani ne za hodinu už stojím v klubu vedle únikovýho východu, sleduju, jak se dva naši borečci na pódiu nakrucujou polonahý u tyče a pár dalších jich v upnutejch hadrech obsluhuje ty Rusáky, který do sebe klopí jednu vodku za druhou. Zatím je celkem klid, občas někdo z nich plácne některýho z číšníků po zadku, to je ale povolený, a navíc ten pihatej skrček si o to několikrát vysloveně říkal. Dobře mu tak za ty jeho debilní kecy dneska, za který by si zasloužil přes držku a který navíc způsobily to, že jsem se nestihl udělat, takže teď to se mnou šije tak, že bych nejradši co nejrychlejc vypadl zpět na hajzly dodělat se, jenže v pracovní době to fakt nejde.

A tak jen čekám, až zas skrček dostane přes zadek, abych si aspoň na chvíli užil pocit zadostiučinění. Jenže hned, jak ho jeden z nich, kolem kterýho se motá víc než kolem zbytku, jednou rukou pleskne, tou druhou mu za opasek nasouká nějakou bankovku. Ten zmrdík si fakt umí dobře vybrat, a mně tak zase zkazit už tak blbou náladu.

Tohle samozřejmě neunikne borcům na pódiu a během chvíle ze sebe strhávají všechno kromě jocksů, v kterejch pak vystrkujou prdel na obecenstvo, aby na ně taky něco zbylo. Nemusí čekat moc dlouho, než se první týpek odváží, zvedne se, za hlasitýho pokřiku svých kumpánů dojde k pódiu, pohladí jednoho z borců po holém zadku, zasune mu bankovku pod gumu a nakonec ho ještě pořádně štípne, až borec hlasitě vyjekne. Zbystřím, ale z obecenstva se ozve jen hlasitý smích a potlesk, jak se týpek vrací zpátky.

Nálada hostů se s požitým alkoholem začíná uvolňovat a zanedlouho už mají vystupující tanečníci bankovky na gumě svých jocksů kolem dokola. Jeden tanečník právě otírá své pěkně natvarované péro schované v látce o nos jednoho z klientů, který si na něj pod záminkou zastrčení bankovky snaží sáhnout. Obsluha u stolů se mezitím také stihla převléknout, takže teď na sobě kromě krátké zástěry držící pouze pomocí tenkých provázků sloužících jako kšandy nemají vůbec nic, a to včetně skrčka, který se nakrucuje u svého oblíbence a nestíhá mu dolévat panáky. Ten se mu snaží dostat pod zástěru, ale zmrdík se hbitě vyhýbá a loudí z něho další peníze.

„Čus, všechno v cajku?“ vyloupne se ze tmy jeden z našich klučinů.

„Ty vole, nemáš bejt na place?“ obořím se na něj. Nechápu, co se tady ochomejtá.

„Klídek, moje chvíle teprv přijde. To bys ale nepochopil!“ zahihňá se.

„Hele, dej si voraz, jo? Tušíš, co jsou tyhle týpci vlastně zač? Chlastaj ňák moc rychle, to bude zase průser.“

„Tak vod toho seš tady, ne?“ hodí na mě ksicht, ale pak trochu zvážní. „To bude ňáká zlatá mládež, koukej na ty hadry! Jsou ještě pěkně přisátý na tatínkovo konto.“

„Kdyby jenom tatínek věděl, za co ty prachy utrácej!“ napadne mě.

„Haha, ty umíš bejt taky vtipnej!“

„Ale támhlety dva se mi nelíběj,“ ignoruju jeho pošťuchování a hledím si svýho.

„Myslíš ty nabouchance, co tam jen seděj a blbě se tvářej? To bude nějakej babysitting. Bych řek.“

„Babysitting?“

„Jo, myslím, že by sis s nima měl o čem povídat, pokud ti teda zrovna nebudou chtít dát přes držku! Haha.“

Nechápu, co tím myslí, ale je jasný, že na tyhle dva si musím dát bacha, aby tu nedělali bordel. Chtěl jsem se ho na to ještě zeptat, ale už byl v trapu. Cestou na pódium se ještě ochomýtl kolem zmrdíka a něco mu vrazil do ruky. Co to zas ty hovádka vyváděj?

Zábava se začíná rozjíždět, někteří z hostů už jsou do půl těla a nechávaj se obdivovat naší obsluhou. Viditelně jim to dělá dobře, stejně jako těm, co se hrabou v rozkrocích našich striptérů. Pak se ale v sále ztlumí světla a jediný světelný kužel dopadne doprostřed pódia. Tam sedí na bobku ten hajzlík, co se kolem mě před chvílí prosmýkl, na sobě má jen jocksy a drží v ruce dvě barevný tyčky. Hudba v tu chvíli utichne, ale jen o moment později se začne ozývat nějaká divná pomalá, ale rytmická melodie. Snažím se zvyknout si na tmu, ale zatím vidím stále jen toho kluka, který najednou vystrčí jednu nohu do strany. Hned na to ji zastrčí zpět a vystrčí druhou a pak znovu a znovu. Melodie se začíná zrychlovat a on zrychluje s ní. Z obecenstva se začíná v jejím rytmu ozývat tleskání. Aha, to bude asi něco, co znají, napadne mě.

Konečně jsem schopnej rozpoznat nějaký obrysy v obecenstvu a vidím, že i dokonce ti dva nabouchanci stojí a společně se všemi tleskají. Hele a ten zmrdík je nalepenej na toho bohatýho týpka, jednou rukou ho hladí po prsních svalech a v druhý drží jednu z těch barevnejch tyček. Co to sakra je? Nestíhám nad tím ale přemejšlet, protože borec na pódiu jde do finále. Přeskakuje už v dost šíleným tempu a na jeho skoro nahým těle se leskne pot. Najednou se hudba zasekne v posledním dlouhým tónu, načež ten kluk chytne do ruky jednu z těch tyček, druhou rychle trhne a ozve se hlasitá rána, vzápětí na to hned druhá a nakonec třetí, ta ale vyjde odněkud z obecenstva.

Hrozně se leknu a snažím se zjistit, co se děje. Kouknu směrem k zmrdíkovi a sleduju, jak ho jeden z těch nabouchanců chytá a sráží ho na zem. Co to dělá? Nestačím na tím přemýšlet, krev se mi nažene do hlavy a já bleskem vyrážím za ním. Tady mi nikdo bordel dělat nebude! V mžiku jsem u nich a snažím se z něj toho magora servat. Všude kolem lítaj nějaký lesklý zlatý papírky, který se všude lepěj, ale ty mě vůbec nezajímaj.

„Nech ho bejt, ty sráči!“ řvu na něj a dávám mu pořádnou dardu do zad, aby ho pustil. Trochu povolí, otáčí se s nechápajícím ksichtem na mě a už dostává pěstí přímo do tváře. To ho spolehlivě uzemňuje a padá nazad přímo vedle zmrdíka. Ten na mě jen vyděšeně kouká. Všude kolem je povyk, kluci ječí, ale já to mám už plně pod kontrolou.

„Dobrý, kámo?“ nabízím mu ruku, aby se mohl zvednout. On ale vytřeští oči a vykřikne:

„Pozor! Za tebou!“

Instinktivně se odvalím do strany a jen ucejtím, jak prázdným prostorem, kde jsem ještě před chvílí byl, něco prosvištělo.

„Ááá! Má nůž!“ vyjekne.

Rychle se otočím a konečně si všimnu toho druhýho nabouchance, na kterýho jsem úplně zapomněl. Opravdu drží v ruce nůž, na nic nečeká a znova s ním po mně seká. Uskakuju v pravou chvíli, ucítím jen lehce pošimrání na prsou a uslyším zvuk párající se látky. Využívám situace, než se znova rozmáchne, odrážím se z úskoku zpět a vykopávám nohou přímo do jeho odhalenýho boku. Vůbec nečeká, že bych mohl hned zaútočit, a tak zavrávorá a nůž mu vypadává z ruky. Snaží se ho rychle zvednout ze země, ale to už se tam připlazil skrček, sbalil ho a zdrhá s ním pryč.

„Ty zmrde, dej to...,“ nestíhá doříct, protože na něj míří můj další kop, kterej ho spolehlivě posílá k zemi. Vrhám se na něj a dávám mu jednou pěstí do ksichtu za druhou.

„To ty posraný konfety,“ slyším někoho plačtivě vykřikovat zdálky, „támhle je, udělejte něco, nebo ho snad zabije.“

Ten hajzl už má očividně dost a já si připravuju poslední ránu, která ho na pár hodin odešle do sladkýho snění, když mě do očí udeří ostrý světlo a někdo mi silou chytne ruku.

„Dost, sakra!“ ozve se za mnou známý hlas a já okamžitě přestanu. Otáčím se, chvíli jen blbě mžourám, ale pak zachytím jasně nasranej pohled našeho šéfa. „Co si jako doprdele myslíš, že děláš?“

Snažím se vzpamatovat, kolem jsou všude ty debilní zlatý papírky, a vůbec netuším, co mám říct. Najednou mám pocit, jako že jsem asi něco posral. Ale vždyť jsem je jenom bránil. Šéfův pohled ale věští dost velkej průser. Než ale stačí něco říct...

„Měl nůž, koukněte, měl nůž,“ volá ten pihatej skrček a v ruce drží tu kudlu, co mě s ní málem rozříznul. Automaticky si sahám pod rozervaný tričko a cejtím na prsou krev. Vypadá to ale jen na malý škrábnutí. Situace se konečně trochu zklidňuje.

„Dobře, s kudlama mi tady běhat nebudou,“ povzdychne šéf, z jeho nasranýho pohledu se pomalu stává znechucenej, „vy,“ ukáže do hloučku našich kluků, „se teď postaráte o naše hosty, uděláte jim, co jim na vočích uvidíte, a jestli na to bude jen jediná stížnost, tak vám nakopu koule, rozumíte?“ Pak se podívá na mě a dodá: „A my jdem vyřešit tyhle dva, jestli budem muset volat rychlou, tak si mě nepřej.“

Kluci rychle přikyvujou, sbíraj se a zčásti opatrně, zčásti už zase svůdně se přibližujou ke skupince vylekanejch mladejch Rusáčků, který se vyděšeně krčej na druhý straně místnosti. Nedivil bych se, kdyby si z toho, co jsem jim předvedl, cinkli do kalhot.

Já už ale pomáhám šéfovi sbírat ze země jednoho z těch nabouchanců a táhneme je do jednoho z pokojů, aby se tam trochu prospali a dali do kupy.

„Zavolej vedle Magdě, ať sem pošle nějaký holky, ať se vo ně hezky postaraj,“ pokračuje šéf potom, co je všechno hotový, „řekni jí, že to je na můj účet. A ty si někde sežeň vobvaz a nějaký čistý triko, ať tu neděsíš hosty, a dej na ty kluky pozor, jasný?“

„Jasný, šéfe!“ odpovídám a radši mizím, než si to rozmyslí. Když se o chvíli později snažím vyčistit si ten škrábanec, napadne mě, že kdyby na mě ten skrček nezavolal a kdyby mu pak ten nůž nesebral, mohl jsem dopadnout mnohem hůř.

***

Ani ne o měsíc pozdějc zase stojím před dveřma jednoho pokoje a hlídám. Šéf zas sehnal nějakej kšeft navíc a ten pihatej skrček se hned přihlásil, protože zas čuchal slušný prachy. Netuším, o co jde, ale šéf říkal, že když se zevnitř budou ozývat nějaký divný zvuk nebo řev, tak že to mám ignorovat, že to je v ceně. Hlavně ať nikdo nechodí dovnitř, pánové chtěj mít prej soukromí. No, to znám, takový jsou nejhorší.

Každopádně jsem tu tak dobrou půlhodinu a zatím jsem žádný zvuky neslyšel. Skrček byl před tím dost natěšenej na ty prachy, ale taky pořád říkal, že ho musím zachránit, kdyby mu něco dělali, že jsem jeho věrnej gorilák. Jako tyhle jeho debilní kecy mě fakt serou a občas ho kvůli nim pěkně proplesknu, ale jinak se díky tý příhodě s nožem bavíme mnohem víc. Mimochodem, ten nůž jsem tam pak ráno našel, a protože se k němu nikdo nehlásil, sbalil jsem ho – je to dost slušná kudla.

Málem jsem tu usnul ve stoje, kdyby se zevnitř konečně neozvaly nějaký hlasy – teda hlavně ten jeden, kterej jsem hned bezpečně poznal. Řval, jak ho to bolí, a nadával jim, co prý to dělají a tak. Docela jsem se u toho bavil a představoval jsem si, jak ho tam přetáhli něčím po zadku a už ječí jak ženská. Určitě je tam svázanej a jediný, čím se může bránit, jsou jeho kecy. Neříkám, že bych mu taky jednu výchovnou na zadek nedal, ale mě takovýhle věci na rozdíl od těch pánů fakt neberou.

Chvíli ještě ječel, ale teď už je zase ticho, takže buď přestali, nebo mu nacpali něco do huby, aby měli od těch jeho keců pokoj. Jej, to by se mi taky líbilo ho takhle někdy umlčet! Přitiskl jsem svoje ucho ke dveřím, protože jsem byl zvědavej, jestli se ještě něco bude dít. Slyším nějaký hlasitý mluvení, asi jeden z těch týpků na něj něco křičí. Zní to, jako kdyby mu nadával. Haha, skrček asi nespolupracuje podle jejich představ.

„Prásk! Prásk!“ ozvalo se najednou a já leknutím odskočil od dveří. „Prásk!“ Ty jo, to zní jak bič na koně. Hustý, doufám, že švihaj jen někde před ním, aby ho poděsili, protože tohle by rozhodně na tělo příjemný nebylo. Trochu se uklidňuju tím, že neslyším žádný řev a že by je něco takovýho snad ani nenapadlo. Stejnej zvuk uslyším ještě několikrát a pak zase chvíli nic. Zrovna když se zase natahuju uchem ke dveřím, něco za nima zašramotí, a než se stačím narovnat, dveře se přiotevíraj a vykukuje z nich na mě plešatá hlava nějakýho postaršího chlapa.

„Co čumíš?“ houkne na mě, když nemůžu odtrhnout oči od koženýho řemene s ostnama, kterej má připnutej na krku, „sežeň nám fofrem nějaký čistý ručníky.“

„Děje se něco?“ ptám se automaticky a snažím se nahlédnout dovnitř, ale přes tu škvíru není nic vidět.

„Co by se dělo? Potřebujem ručníky, ti řikám,“ nedává se odbýt.

Na to nemám žádnou odpověď a tak jen pokývám a letím do prádelny, kde je vždycky k dispozici nějaký čistý povlečení a další hotelový příslušenství. Cestou tam i zpátky mi vrtá hlavou, co se tam asi děje, že potřebujou čistý ručníky, ale nic kloudnýho mě nenapadá. Možná jsou prostě jenom hodně zpocený jako já někdy z fitka. To mě nakonec nakonec uspokojí, a tak když klepu za chvíli na dveře a znova vykoukne ta samá hlava, nemám se potřebu ani na nic ptát.

„Dost, že deš,“ procedí jen, vezme ručníky a bez dalšího slova zmizí v pokoji.

Čekám tu dalších deset minut a vevnitř se pořád nic neděje – teda aspoň podle toho, že je tam kromě zvuku tekoucí sprchy ticho. Doufám, že už brzo skončej, mám pak ještě jinou práci. Teda práci, no. Chtěl jsem skočit vedle za holkama, když je dneska jinak volno. Slíbily mi, že jako věrnej zákazník dostanu příště akci dvě holky za cenu jedný, tak jsem byl celkem natěšenej, co můžou ve dvou vymyslet. Rozhodně něco příjemnějšího, než si teď nejspíš užívá skrček. Haha, to mu budu muset říct, to ho určitě naštve.

Po chvíli ale zase zaslechnu to hlasitý mluvení. S uchem na dveřích se snažím zaslechnout i skrčka, ale nic. Místo toho slyším nějakej vzlykot, jako kdyby tu někdo měl nějaký malý dítě. Ty vole, sem děti nesměj, co je to za blbost? Sakra, to bude asi fakt zevnitř. Vzlykot zesiluje a zní čím dál zoufalejc. Snad ještě rychlejc ale roste hlasitost toho mluvení.

„… zasranej…, omdlít…, narvu…, neviděl…,“ rozumím jenom útržky slov, ale nejsem schopnej z toho nic rozumnýho složit. Jenže pak se ten čím dál hlasitější vzlykot promění v řev. Co se tam, do háje, děje? Jako šéf říkal, že se bude ozývat řev, ale tohle? To není normální! Co mu tam dělaj? Snažím se uklidnit, počítám si do pěti, ať nevyvolávám problémy tam, kde nejsou, zvlášť po tý minulý zkušenosti s konfetama, ale pak uslyším něco, co mě donutí jednat:

„Goriláku, kde…?“ poslední slova zanikaj v dalším řevu a pak už je zas jen ticho.

Goriláku? Ty vole, on mě fakt volá! Ok, hlavně klid, jak to říká šéf: „Hoď se do klidu, kámo, fofrem, fofrem, fofrem, hoď se do klidu!“ Má to z nějaký rapový písničky, nebo co. Fajn, jsem v klidu. Snad. Půjdu dovnitř, zeptám se, jestli nechtěj další ručníky, zjistím, že je vše ok, a vypadnu. To je dobrej plán. Zatraceně dobrej plán.

Otevřu potichu dveře a vlezu do malý předsíně. Na zemi si všimnu mokrý podlahy. Nevím, jestli se mi to zdá, ale ta voda je trochu zbarvená dočervena. Neřeším to a jdu dál. Nejdřív si říkám, že bych zaklepal, ale vlastně mi to přijde ještě víc nepatřičný, takže jen zaberu za kliku a nechám dveře, aby se otevřely dokořán.

V místnosti je celkem tma, takže mi trvá, než se zorientuju, ale první, co vidím, je skrček ležící na stole s vyděšeným výrazem, pusou zacpanou roubíkem, svázanejma rukama a nohama vytaženejma vzhůru a přivázanejma k čemusi u stropu. U jeho hlavy stojí ten týpek s ostanama na krku, jinak skoro nahej kromě nějaký divný věci na rozkroku, a přicvakává mu na bradavky nějaký svorky, od kterejch vedou kabely kdovíkam, jak kdyby byl nějaká chcíplá baterka v autě. Na druhý straně registruju jinýho týpka, kterej je od hlavy až k patě v nějakým koženým úboru, a když se na mě podívá, není mu přes dost divnou masku vidět ani do ksichtu. To už si mě všimne i ten ostnáč a hned spustí:

„Co tady sakra děláš? Padej pryč!“

„Řikal sem si, jestli nechcete ještě nějaký ručníky,“ říkám naučenou frázi, ale je jasný, že tohle mi neprojde. Chystám se zdekovat pryč, jak jsem měl naplanovaný, a pak to v klidu promyslet, ale pak si všimnu těch bílejch čistejch ručníků, co jsem přines. Nejsou už vůbec bílý ani čistý, teda jsou spíš červený a celý od krve. Do prdele. Udělali tady pořádnej bordel. Kouknu znovu na skrčka a teprve teď si uvědomuju ty krvavý rejhy přes celý tělo a kompletně zmalovanej zadek, do kterýho začal ten kožeňák navíc rvát nějaký gigantický dildo.

„Ne, dobrý, nepotřebujem,“ odpovídá celkem opatrně ten ostnáč, nechá ty svorky a blíží se ke mně, „všechno je v pohodě…“

„Von nevypadá v pohodě,“ ukazuju na skrčka, kterej mě právě zaregistroval a začal nahlas kvičet do roubíku a házet na mě vyděšený pohledy. Ve mně se začíná vařit adrenalin, vyrážím směrem k němu, abych zjistil, co mu je, ale v tu chvíli se ozve děsná rána a já ucejtím hodně štiplavou bolest na svým bicáku. Otočím se směrem, odkud to přišlo, a vidím toho kožeňáka, jak v ruce drží bič a čumí na mě.

„Jo, ten není v pohodě, nic nevydrží,“ vypadne z něho stejným hlasem, kterej jsem předtím slyšel přes dveře, jen teď zní o dost silnějc, „ty bys možná vydržel víc.“

Koukám nevěřícně na něj, pak na toho druhýho, kterej se ke mně zase blíží a říká mi něco uklidňujícím hlasem, ale já ho už vůbec nevnímám, sleduju jen jeho lehce ustaranej ksicht, polonahý neforemný tělo, a jakmile se mi dostane na dosah, nepřemejšlim ani vteřinu, chytám ho za ruku a smýkám s ním na stranu. Ozve se zase ta rána, ale tentokrát vyjekává ostnáč, protože jsem ho dostal přímo do cesty biče.

Využívám jeho zmatenosti a plnou silou ho vrhám na toho druhýho týpka. Ten nestačí reagovat a letící tělo jeho kumpána ho sráží k zemi. Ostnáč se snaží sesbírat ze země jako první, ale to už ode mě dostává uzemňovačku mezi oči, padá zpátky na zem a pro dnešek od něj bude pokoj. Hned na to se vzpamatovává i kožeňák a začíná něco vykřikovat.

Jeho kecy mě ale vůbec nezajímaj. Skočím na něj, a ještě než dostane první ránu, zaznamenávám v jeho očích, který jediný jsou z jeho ksichtu vidět, opravdovej strach. Jen nepatrnej moment si užívám tu jeho bezmoc, v kterou se proměnilo to jeho namachrovaný halekání, a už to do něj peru. Ani se nebrání. Dostane několik pořádnejch dard a dostal by jich ještě několik, kdyby hned po druhý neodpad jak králík a kdybych zezadu neuslyšel tlumený vzlykání.

Otočím se a vidím skrčka, jak se hrozně klepe, velký černý dildo zaražený v zadku. Nechám oba týpky svýmu osudu a jdu mu pomoct. Nejdřív dostanu pěknou ránu, když se ho dotknu, abych z něho sundal ty svorky. On taky vyjekne a já pochopím, že je to asi někde zapojený do elektřiny. Dráty vedou do nějaký černý krabičky, co vypadá jako trafo. Otočím jediným čudlem doleva, čímž to snad vypínám, a jdu zpátky. Už se tolik neklepe, ale když mu sundám ty svorky, tak ještě pořádně zakvičí.

„Vydrž, kámo, už to bude dobrý,“ začnu ho bezděčně chlácholit a vyndavám mu to šílený dildo ze zadku.

„Tebe teda pěkně zřídili,“ pokračuju, když se mu snažím odvázat nohy, a sleduju ty krvavý šrámy, který má po celým těle. To muselo fakt hodně bolet. Naposledy si nechávám jeho svázaný ruce a roubík, jako bych snad čekal, že mě hned počastuje nějakou debilní hláškou, a chtěl bych to ještě co nejdýl oddálit. To se ale nestane, protože první, co z něho vypadne, kromě několika bolestivejch vzdechů a plivání slin je jen:

„Sme v prdeli… Ale dík, kámo…,“ po jeho tváři přeběhne sice bolestivej, ale opravdu vděčnej úsměv.

Mně ale až teprve teď začíná docházet, že u šéfa nebude průser, že ho ti dva takhle zřídili, ale jak jsem je teď zřídil já. Je mi to ale úplně jedno. Tohle se prostě kámošům nedělá…

***

Celá noc v klubu byla pak dost hektická, i když ne tolik pro mě, protože jsem hned dostal nařízeno se do toho nemíchat, postarat se o skrčka, sbalit nám věci a ráno se hlásit u šéfa. Tušil jsem, že nás šéf teď už nejspíš doopravdy vyrazí, ale řešil jsem spíš to, aby se skrček dal do rána aspoň trochu do kupy. Namatlal jsem na něj asi dvě tuby nějaký masti, hodil do něj pár prášků proti bolesti a pak ho to nechal zaspat. O chvíli pozdějc jsem usnul vedle něj na křesle i já.

Teď už ale oba stojíme v šéfovým kanclu, ten ještě vyřizuje několik telefonátů, nakonec vztekle práskne mobilem o stůl a kouká na nás. Nikdy jsem ho neviděl takhle nasranýho.

„Máte vůbec vy dvě hovada nejmenší ponětí, komu jste rozbili držku? Jak asi teď budou v tý televizi u Václava vypadat? Se zlámaným nosem a monoklem?!“ rozeřve se nakonec.

Se skrčkem se na sebe rychle kouknem, ale ani jeden z nás naprosto netušíme.

„Nemáte, no… To je ale moc dobře, protože tohle se vlastně nikdy nestalo, jasný?“ Šéf totálně změnil tón hlasu. Najednou byl takovej mírnej.

Znova na sebe kouknem, ale nedutáme.

„Tak je to jasný, nebo ne?“

„Jo, je to jasný,“ probere se první skrček, kterej trochu víc tuší, co v těchhle situacích říkat.

„Výborný…,“ odfrkne si šéf a já si trochu naivně myslím, že by to tím mohlo skončit, „tak je vám taky snad jasný, že tenhle bordel musí někdo uklidit a že tady nemůžete zůstat.“

Překvapením vytřeštím oči a snažím se něco říct, ale skrček mě hned rukou zarazí a odpovídá:

„Jasný, šéfe, zmizíme a už vo nás nikdy neuslyšíte. My…“

„Drž tu svoji podělanou hubu!“ vykřikne na šéf. „Tady rozhoduju já, co se bude dít. Sis snad nemyslel, že bych jen tak nechal jít děvku, co umí vydělávat prachy, a vazouna, co umí dělat pořádek?“

Chvíli mi trvá, než pochopím, že tím vazounem myslí mě, a pak mě to vyloženě potěší. Je vidět, že si šéf mý práce fakt cení, navíc natolik, že mě i přes tenhle průser nenechá jít.

„A co…,“ snaží se zase na něco ptát skrček, kterýmu to asi na rozdíl ode mě není vůbec jasný.

„Řikal jsem, abys už byl zticha! Za půl hoďky je tady Igor, máte štěstí, že ještě neodjel.“

Igor? Jó! To je ten týpek, kterej vozí nový kluky z Ukrajiny. S ním je vždycky sranda. Je podobně nabouchanej jak já a má dost hustý kérky.

„Igor? Proč Igor? Kam pojedem?“ vyzvídá dost vyplašeně skrček.

„Vy jste snad úplně blbý! Řikal jsem snad, že tady nemůžete zůstat, ne?“

Jo, to říkal, to je přece jasný. Igor nás někam vezme, než se to tady uklidní, a pak se budeme moct vrátit zpátky. To je jako super řešení. Na mý tváři se objeví úsměv, ale když kouknu na skrčka, jako že dobrý, vidím jen jeho bledou tvář a hrůzu v očích.

„To… to… to nás jako vodtáhne do Kyjeva? Do… do… do… toho klubu, co z něj vozí ty kluky?“ zakoktává se skrček.

„A to sis jako myslel, že pojedete na dovolenou na Krym, nebo co?“ vyprskne na něj šéf. „Už mě fakt nebavíte. Máte už sbalíno?“

„Jasně!“ vyhrknu já nadšeně. Ještě že jsem to v noci všechno připravil.

„A jak… jak dlouho tam budem?“ ptá se ještě dál skrček. Tohle se mi konečně zdá jako dobrá otázka. Jako dýl jak na měsíc by se mi tam bejt nechtělo.

„Tak já nevim, jak dlouho vás tam budou chtít. Dva tři čtyři roky? Tohohle vocasa možná i dýl. Hele, už žádný dotazy! S Igorem je to domluvený, za chvíli je tady, nechci žádný další scény.“

Mám pocit, že jsem se asi přeslechl. Jak dlouho, že to šéf říkal? Skrček se vedle mě úplně rozklepal. Vypadá, že se každou chvíli složí na zem. Chytnu ho, aby nespad, a snažím se ho nějak povzbudit:

„Hele, klid, kámo, prázdniny na Ukrajině, to je hustý, ne? Igor je hrozně fajn týpek, má super kérky! Úplně všude! To bude v pohodě.“

Skrček na mě jen nevěřícně kouká a teprve teď zjišťuju, jak má celý oči úplně rudý. Pak začne rychle šeptat, abych to slyšel jenom já:

„Ty vole, ty fakt nic nechápeš? Víš, jak to tam vypadá? Zavšivený ubytovny, vejplata, že ti nezbyde ani na jídlo, chlapi mnohem větší magoři jak tady. Seberou ti pas, seš mimo Unii. Pasou tě tam, jak špinavý šlapky. Mluvil sem s ukrajinskejma klukama. Sou bez sebe štěstím, že tam z toho pekla vypadli. A víš, jak dlouho tam prej vydrží vochranka, než ji někdo rozřezá nožem? Dva roky max! Co myslíš, že znamenaj ty Igorovy kérky? Kolik lidí už musel oddělat! Za každýho jednu. Chápeš to? Jsme úplně vodepsaný! To nás tady rovnou může vokrouhnout a budem na tom líp!“

Ke konci ten jeho hlas zní až plačtivě.

„Co si tam, vy dvě hrdličky, štěbetáte?“ utnul ho šéf. „Ty ho seber, než se tady složí, a vodtáhni ho před barák a počkej s nim na Igora. Ručíš mi, že do toho auta nastoupí.“

Koukám nejdřív na skrčka, pak na šéfa a v hlavě mi to šrotuje. Nesnáším, když mi to v hlavě šrotuje. Proč nemůžou bejt věci jednoduchý? Mám šéfovi věřit, že se o nás postará? Nebo je to, jak říká skrček, v prdeli? Sakra, skrček by mi přece nekecal po tom všem, co jsem pro něj udělal. Obracím se znova na skrčka, koukám mu zpříma do očí a úplně jednoduše a jasně se ho ptám:

„Chce nás šéf podrazit?“

Šéf od stolu nechápavě přivře oči.

„Jo,“ pípne skrček a mně se okamžitě nahrne krev do hlavy. Nesnáším, když mě někdo podráží. Nesnáším, když mě podráží někdo, komu jsem věřil.

„Nikam nejedem!“ otáčím se zpátky na šéfa.

„Cože? Cos to řek?“

„Řikám, že nikam nejedem!“

„To si děláš prdel, ne? Ty si nebudeš nic vymejšlet. Prostě jedete s Igorem a hotovo!“

Mám pocit, že mi nerozumí. Říkám mu, že nikam nejedeme, a on pořád říká, že jedeme. Pouštím skrčka, nechávám ho svýmu osudu a přistupuju ke stolu, za kterým sedí šéf s rukama zapřenýma do desky, jak kdyby chtěl každou chvíli vyskočit.

„S Igorem nikam nejedeme,“ opakuju už potřetí.

Šéf se rozzuří ještě víc a spustí:

„Co si jako vo sobě myslíš, ty jedna špíno! S takovejmahle kecama tam nepřežiješ ani minutu. Budeš držet hubu a dělat, co ti řeknou, je ti to doprdele jasný?!“

Tak tohle přehnal! Špíno mi naposledy řek fotr, když po patnácti letech zjistil, že mě máma měla s jinym. I když jsem tehdy ještě nebyl ani trochu tak namáklej jako dneska, dostal ode mě takovou nakládačku, že mu odlítlo pár zubů. Máma ho pak, nevim proč, bránila, a tak jsem se radši zdekoval z domova i z učňáku.

Než jsem se ale rozmáchl a ubalil mu podobnou jako tenkrát fotrovi, uvědomil jsem si, že šéf není takovej sráč jako můj fotr a že bych dostal hned druhou zpátky, což by týhle situaci vůbec nepomohlo. Nevím, kde se ve mně tohle přemejšlení vzalo, nejspíš pomohla ta ranní hoňka na hajzlu, když teda nevyšly ty naplánovaný holky, ale každopádně jsem byl za to mýmu mozku ještě dlouho vděčnej.

V kapse u kalhot nahmatám tu kudlu, co jsem našel po Rusácích, bleskem ji vytahuju, a ještě než stačí šéf něco říct nebo udělat, zabodávám ji vší silou do stolu přes jeho zapřenou ruku. Hřbet ruky teď vypadá jako přišpendlenej motýl.

„Nikam nejedem!“ vykřikuju ještě, aby bylo jasno.

Šéf se dívá nejdřív nevěřícně na mě, pak na svoji ruku, ze které trčí kudla, v jeho očích vidím bolest spojenou s naprostým šokem. Stále držím rukojeť kudly a snažím se mu pohledem naznačit, že to myslím vážně a že určitě nechce, abych ji teď vyndaval. Když mám po pár vteřinách pocit, že pochopil, že dokonce kejvnul jako malej provinilej kluk, cejtím, že mě zezadu někdo chytá za ruku a táhne mě pryč. Je to skrček a říká něco o tom, že bychom měli zdrhnout. Vypadá sice stále vyděšeně, ale zároveň docela odhodlaně. Zdá se mi to teď jako docela dobrej nápad. Ještě jednou se podívám na šéfa, jestli si opravdu rozumíme (ten se ale vůbec nehýbe a jen bez hlesnutí zírá), a pak už se nechám jen vést skrčkem.

Když asi o patnáct minut pozdějc sedíme v rychlíku někam na sever, začíná mi pomalu plně docházet, z jakýho průseru jsme se dostali, a snažím se radši nedomýšlet, do jakýho dalšího jsme právě vyrazili.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Komentáře  

+2 #3 Odp.: Nedělej bordel!Kev1000 2019-03-02 11:00
Absolutně originální teď už něco-jako-pentalogie, kterou tak úplně nečtu kvůli tomu, kvůli čemu se asi většinou chodí na web nazvanej erotický povídky. Ale prostě proto, že jsou to skvěle a naprosto profesionálně napsaný příběhy, ze kterejch to prostředí, který se snažej vystihnout, vystupuje daleko plastičtějš a uvařitelnějš, než v nějakym 3D kině. Mistrovksý kousky!
Citovat
+2 #2 Odp.: Nedělej bordel!zmetek 2019-02-26 21:13
Když vezmu poslední povídky, tak máš neuvěřitelný vějíř prostředí, který je dokonale vychytaný a věrohodný a všechny ty povídky maj skvělej drajv. Tahle je fakt hodně dobrá (ale to jsou všechny)
Citovat
+2 #1 ChválímGood Guy 2019-02-26 19:37
Chválím ze skvěle vystiženou mentalitu goriláka. A strhávají se píše se "s". ;-)
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 134 hostů a žádný člen