• Saavik
Stylromantika
Datum publikace4. 12. 2018
Počet zobrazení580×
Hodnocení4.97
Počet komentářů7

ADONIS

 

Pokud někomu přijdou reálie téhle povídky zastaralé, má pravdu. Vyslechl jsem tyhle vzpomínky od jednoho sanitáře v Motole před zhruba pětadvaceti lety a tento příběh je z Prahy tak dva tři roky po změně režimu a tehdy tam bylo možné skoro všechno, jak si zajisté mnozí pamatují…

***

Páteční odpoledne, tyhle prázdniny poslední. Dva muži milující se na široké posteli, jako by se snažili vynahradit si půst, který je čekal. Kdo ví, kdy se zase uvidí. Mladší z nich byl počestně ženatý a nic na tom nemínil měnit. Už z ohledu na čtyři děti.

- Měl by sis někoho najít, - obrátil se k milenci.

- Proč? Mám přece tebe. -

- Ale jdi. Já se přece nerozvedu, kolikrát jsme už o tom mluvili? A ty zůstaneš na starý roky sám. -

- Na starý roky? No, tak to ti teda pěkně děkuju, - ušklíbl se starší.

- Ale no tak… Víš, jak jsem to myslel. -

Starší z mužů se vzepřel na lokti a sklonil se nad milence. Podíval se mu z blízka do očí. Mladší z mužů, ještě pořád, po tolika letech, ucítil vlnu touhy. Touhy, aby se ho partner dotkl. Aby ho pohladil. Aby ho políbil. Aby do něj pronikl.

- Upřímně? Pořád čekám, že se objeví nějaký Adonis, který někde pro mě roste. Mladý, super krásný, nezkušený. A já si ho zaučím, - zasmál se starší z mužů.

- Tak Adonis, jo? Mladý a nezkušený… Ehm ehm… -

- Obrazně řečeno. -

- Ale to zaučování, to není špatný nápad. Až nějakého potkáš, dej vědět. -

- Nedám. Na jisté věci ještě pořád stačím sám. -

- Já vím. Nezapomněl jsem… -

Oči obou mužů se střetly. Neřekli ani slovo. Ale oči mladšího doslova prosily. Jejich vztah, to byla jedna velká touha, něha a snaha vyjít tomu druhému vstříc… Ale stejně tak oba věděli, že ten vztah nemá budoucnost.

Potkali se kdysi v práci. Vlastně se míjeli, ale na školení CO museli všichni, vedoucí i kancelářská myš. Zašli si po té roky stále se opakující nudě na pivo, stejně jako ostatní. Tam se spolu snad po prve dali trochu víc do řeči. Když Milan, starší z nich, pozval svého mladého šéfa na večeři, ten bez zaváhání přijal. To už oba tušili.

Když vyšli před hospodu s tím, že se pohlédnou po nějaké slušné restauraci, vsadil Milan všechno na jedinou kartu:

- A nebo, že bysme šli rovnou ke mně? -

Riskoval, byl hluboký upřímný socialismus a minimálně hrozilo, že dostane přes hubu, ale taky mohl letět z kanceláře k lopatě. Znal i takové případy.

Ale jeho mladý šéf jen mlčky kývl. Šli tichou Prahou a Milan cítil ze svého společníka jemné chvění. Když se to vzalo kolem a kolem, i on riskoval. Pokud by to jeho starší kolega "rozkecal", do dvou dnů by to věděli na podniku a do večera by letěl pro změnu on.

Přesto nikdo z nich před postarším činžákem nezaváhal a oba vešli. Výtah kupodivu fungoval, a tak se do osmého patra vyvezli, aniž by se kukátky ve dveřích koukali zvědaví sousedé a nevyměňovali si hlášky typu:

- Helejte se, už zase s ním jde nějakej chlápek, no to už tu dlouho nebylo… -

- Jo jo, však už jim za rohem stavěj hotel. Ta stavba je prej teplárna. -

Vešli do bytu a rovnou to vzali přes ložnici, bez toho, že by se zdržovali sprchou. Mladší už pár pokusů tohoto druhu za sebou měl. Obvykle to byla rychlovka, bez nějakých zvláštních emocí, jednou to bylo skoro spíš znásilnění. Ale to, co zažil teď… Vlastně až teď zjistil, jak krásné může milování být. Konečně to bylo i něco víc než pouhé uspokojení tělesné touhy.

Vzhledem k tomu, v jaké žili době, bylo víc než záhodno, aby se o jejich vztahu nikdo nedozvěděl. A i poté, co došlo ke změně režimu a jistému uvolnění. Ono taky co, když má člověk čtyři děti, těžko se bude rozvádět.

***

Když starší z mužů osaměl, tiše si povzdechl. Proč si někoho nenajdeš… A co by mu asi tak řekl? Hele, spím se svým šéfem, ale to ti nemusí vadit? Je ženatý, má čtyři děcka, takže nás to nijak neovlivní? On si prostě najde jinýho a já budu s tebou? Tak to už jistě…
Vstal a podíval se z okna. Na konec září je krásně. Zítra by si mohl zajet na Konopiště. Už tam byl asi tak stokrát, ale pořád se mu tam líbilo. Vyšel z domu a pomalou procházkou se vydal k hlavnímu nádraží. Podívat se, kdy mu jede vlak. Mohl by se podívat do jízdního řádu doma, ale chtělo se mu jít ven. Vstoupil do budovy a s nostalgií pohlédl k "pánům". Dřív se tam občas scházely prapodivné existence. Chodilo se na holandu. A pár lidí tu dostalo i přes hubu, když mysleli, že potkali spřízněnou duši, a opak byl pravdou… Postávalo se a házely se chlapácké hlášky i laní pohledy… Jó, kdeže ty časy jsou…

A v tom ho uviděl. ADONIS. Stál a nerozhodně se rozhlížel. Nevypadal, že někoho čeká. Spíš vypadal, že neví kudy kam. Kluk okolo dvacítky. S očima modrýma tak, jak to viděl jen ve filmu. V ruce držel malou tašku na doklady, jaké prodávají Vietnamci, a v druhé černou igelitku, na zádech větší batoh. Žádný kufr, žádná taška. V duchu nad tou ztracenou existencí mávl rukou a chtěl jít dál. Ale uhrančivá krása toho kluka mu nedala. Ještě se po něm otočil. A uviděl u něho stát dva chlápky. Slizké, sám úsměv. Otočil se na patě, protlačil se zpátky a chytil chlapce za loket.

- Ahoj. Tady jsi. Říkal jsem u pokladny číslo jedna. No to nevadí, hlavně, že jsem tě našel. Pojď, zajdeme pro věci do úschovny a pojedeme. Všichni už čekají. -

Nasměroval kluka do podchodu k úschovnám a chlápci se vypařili. Patrně hledat jinou kořist.

- Promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl, - řekl plaše Adonis.

- Ale houby s octem. Stál jsi tam na ráně jako bulík. Koukej na ty dva. Už mají další oběť. Pojď si to poslechnout. No, nestůj a jen pojď. -

Obešli oba muže zezadu a slyšeli, jak přesvědčují dva mladé Ukrajince. Podivnou českoruskou slátaninou jim popisovali jak "fájn óčeň moc děngy" si vydělají v jejich firmě. Hoši ale rozhodně zavrtěli hlavou a šli pryč. Muži se vydali v klidu na další lov.

- Vidíš, už i na Ukrajině mají o těch šmejdech reference. Nahání tu kluky na černé stavby. Od šesti ráno do deseti do večera. A výplatu předpokládám za ně fasují tihle dva. Nebo její větší část. A ty ses jim přímo nabízel, jak jsi tam tak hezky stál na ráně. -

- Obávám se, že mě by ten jejich kápo utloukl hned ten první týden. Na stavbě jsem nikdy nedělal, - usmál se nejistě a ukázal mu ruku. Byla bílá a hladká. Nehty se mu leskly. Neodolal a za tu ruku ho vzal.

- Milan, - představil se, aby to nevypadalo tak hloupě.

- Adam. -

Když ruku nepouštěl, chlapec ji odtáhl sám.

- Kam vlastně jedeš? Nevypadáš na to, že bys to měl vyřešené, - zeptal se Milan, i když odpověď už tak nějak podvědomě tušil.

- No… vlastně, nemám. Potřebuju si najít práci a ubytovnu. -

- Chceš říct, že jsi tu přijel jenom tak, na pas blint? Že to riskneš a nějak to dopadne? Jsi normální? No nekoukej, jdeme! -

Nasměroval pevnou rukou Adama k východu a ten šel. Až po chvíli se tiše zeptal:

- Kam vlastně jdeme? -

- Ke mně. Domů. A nekoukej, já se na tebe nevrhnu. -

I když já bych zlatíčko teda věděl, co s tebou, pomyslel si Milan v duchu.

Celou cestu mlčeli. Doma usadil návštěvu do křesla a potom řekl:

- A teď mě moc dobře poslouchej! Ty se tady vyspíš. Ráno se sebereš, poklušeš na nádraží a pojedeš zpátky, odkud jsi přijel! Do Prahy se nejezdí na hezký oko. Je pátek, půl čtvrtý. Nikde nikdo. Podniky pozavíraný. Možná bys našel ubytovnu, ale spíš tě okrade taxikář. Práci můžeš začít hledat nejdřív v pondělí ráno. Ale když nevíš, kde co je, jak se kam dostaneš, protože jak předpokládám, jsi tu prvně, no, možná jsi tu byl předloni na školním výletě… Copak ses zbláznil? -

- Ne. Jen utekl… -

- Táta? -

- No… -

- A máma? -

- Umřela… Minulý měsíc… -

Začal plakat. Muž mlčel. Na některé věci se těžko hledá odpověď. Pak ho vzal za ruku a odvedl do malého pokoje. Byla tam jen postel, psací stůl a skříň.

- Lehni si a spi. -

Bylo už deset večer, když Adam zase přišel. Trochu rozpačitě se usmál.

- Ty poslední dveře na konci chodby. Koupelna je vedle. -

Na stole stál hrnek kakaa a bábovka.

- Nic jinýho nemám. Není ale kupovaná. To pekla sestra. -

- Děkuju… -

Počkal, až se najedl. Díval se, jak jí se zdravou chutí, a kakao v něm zmizelo jako v Sahaře. Podal mu svůj hrnek s čajem a kapičkou rumu. Bez zaváhání si od něj hrnek vzal a čaj vypil. Neodolal, aby se na Adama neusmál. Byl ve své bezprostřednosti k sežrání, doslova. A potom se zeptal, co vlastně umí.

- Mám průmyslovku a udělal jsem si kurz na výpočetní techniku a na účetnictví. -

- Jo? A kolik ti je?-

- Pětadvacet. -

- Fakt? Já myslel, že tak o pět míň. -

Zamyšleně se na něho díval. No na grázla nevypadá. A vyhodit ho může vždycky.

- Tak koukej. Já se v pondělí zeptám svýho šéfa, jestli by se něco našlo. U nás, nebo i jinde. Bydlet zatím můžeš tady. Ale budeš hodný, jasné? -
Adam se po něm podíval. Malinko už začínal tušit, s kým má tu čest.

- Čemu říkáte hodný? -

- Když ti tu práci seženu, budeš do ní taky chodit. Když půjdeš se slečnama, vrátíš se střízlivý a ráno vstaneš. A svoje věci si budeš uklízet. Nikoliv jako můj synovec, kopat pod postel. -

Po prve, co ho znal, se Adamova tvář rozzářila širokým úsměvem.

- Tak je to ale rychlejší. To mám vyzkoušený. -

Milan ucítil, jak se mu sevřely slabiny.

- Ty se fakt jmenuješ Adam, nebo to je příjmení? -

- Ne… To moje super zbožná babička. -

Chvilku byli ticho a pak se Adam zeptal:

- Myslíte, že váš šéf to pro vás udělá a vezme mě? -

- Bez obav. -

- Jak to můžete vědět tak najisto? -

- Protože s ním už 15 let spím, hochu. -

- Aha. -

- Nevypadáš, že by ti to vyrazilo dech. Poznal jsi to na mně? -

- Tak trochu mi to došlo z vašich narážek. Ale nikdy jsem živýho tepl… eeee… gaye neviděl. -

- A kolik jsi jich viděl mrtvých? - rozesmál se muž.

Možná by ti ovšem stačilo kouknout do zrcadla, pomyslel si Milan, ale neřekl nic. Pokud si to chlapec sám nepřizná, pokud se s tím nesmíří sám v sobě, nemá cenu mu něco podsouvat, nebo ho někam tlačit. Všechno chce svůj čas. Už to, že se s ním tak klidně baví, je ochotný u něj být – i když z nouze cnost – v podstatě svědčí o tom, že už tuší, nebo možná i ví.

Milana napadlo, jaké by to bylo ležet vedle tohohle mládenečka. Mít ho jen pro sebe. Mladé hebké nahé tělo… A vzpomněl si na to, co řekl odpoledne Petrovi: potkat Adonise. Nezkušeného. Teď ho má doma. Jako kdyby to přivolal. Ale do tajů lásky ho asi bude zasvěcovat někdo jiný… Škoda. Ne, že by si fandil, ale určitě by mu dokázal dát všechno to, co kdokoliv jiný. Možná i něco navíc. Vždyť Petr by mohl mít kohokoliv, ale je s ním… Časem si občas vyhodil někde z kopýtka, ale vždycky se vrátil k němu.

- Spát se ti asi teď nechce, ale v televizi zachovali tradici a v pátek večer jde akorát americká střílečka a americká střílečka. Můžeš si ovšem vybrat, na kterou se chceš kouknout. -

- Copak nemáte něco na disku? - Adam ukázal hlavou na pečlivě vyrovnaná DVDéčka.

- Obávám se, že pro děti ne. -

Než mu v tom stihl zabránit, vzal Adam do ruky kupu disků.

- Porno, porno, sci-fi, porno, příšery z vesmíru, porno, porno… To je všechno takový? - zeptal se vyjeveně.

- No jo. To jsou zas moje pohádky, víš. -

- Copak vy nekoukáte na nic normálního? -

- Ale to víš, že jo. Akorát si to nenahrávám. Ale pod tvou postelí je úložný prostor. Jsou tam filmy od mého synovce. Něco si najdi. -
Usmál se, když uviděl Třetího prince.

- To byla oblíbená pohádka mojí mámy… -

Uviděl slzy v jeho očích a úsměv zmizel. Měl chuť ho obejmout a utěšit. Ale nebyl si jistý, jestli by ho tu ještě ráno potkal. A on ho ráno potkat chtěl. A nejen ráno.

- Asi to zní hloupě, ale to je osud. S tím se budeš muset smířit. -

- Já vím. Jenom jsem si ještě nezvykl… -

- Nebyl by v tom případě lepší jiný film? Hm? -

- Když to říkáte, tak asi jo. Viděl jsem tam Fantomasa. - A tak seděli a dívali se.

Ráno tam chlapec byl. V pondělí zašel za šéfem a ve středu už Adam mohl jít do práce. Petr se na nic neptal, ale jaksi vytušil, že to nebude jen tak náhodný známý… Sám sobě vynadal, že bere Milanovi možnost začít s někým plnohodnotnější vztah, než měli, ale… bylo tam to ale…

A tak Milan s Adamem vedle sebe začali žít. Vedle sebe. Ne spolu. Muž, který věděl, a proto nikam nespěchal. A chlapec, který tušil, ale vědět nechtěl. A proto taky nespěchal.

Potkávali se ráno u snídaně. A odpoledne. Muž si všiml, že si chlapec pouštěl jeho filmy a listoval v jeho časopisech, ale neřekl nic. Filmy i časopisy zůstaly na svém místě. Jejich vzájemný vztah nešel dál, než že ho občas pohladil. Večer si četli, nebo jen tak povídali. Malá svíčka ani náhodou neosvětlila pokoj, ale jim to nevadilo, v tom měkkém příšeří se líp svěřovalo. V noci občas slýchal v tichu Adama plakat.

Nemohl si nevšimnout, že ho Adam sleduje, ale nijak na to nereagoval. Bál se udělat ten první krok. Nechtěl, aby s ním byl jenom z vděčnosti. Rád se ale na něj díval, když šel večer do koupelny jen v triku a ve slipech. Ale nic víc.

Přesto neodolal a pod stromeček mu dal kytaru. Adam ho vzal okolo krku a přitiskl se k němu.

- Děkuju. Byl byste skvělý táta. Fakt. -

Ta skoro dětská bezprostřednost působila skvěle antieroticky.

Tu noc ho slyšel zase plakat. Ale tu noc po prve za ním šel a tiše řekl:

- Nechceš jít ke mně? -

Adam mlčky vstal a šel. V posteli si ho stulil do klína. A řekl mu, ať spí. Poslechl. Ve spánku se otočil tváří k němu. Přitulil ho k sobě. Nebránil se. Zvykl si k němu chodit. Zvykl si usínat mu v náručí. Jedno sobotní ráno muž neodolal… Začal chlapce hladit.

- Neboj se. Nic ti neudělám. Jenom se trošku můžeme pomazlit, jestli chceš. Jestli ne, stačí říct a já se tě už nikdy ani nedotknu. Přísahám. -

Adam se plaše usmál a mlčel. Už dávno tušil, že Milanovi jen dívání se na něj dlouho stačit nebude. Tahle hra se mu ale líbila. Ochotně se poddával těm rukám, které se ho dotýkaly, jako ještě nikdy nikdo. Nebránil se, když mu stáhly boxerky. Nebránil se, když ho ty ruce zkoumaly. Nebránil se hračce, kterou do něho nechaly proniknout. Nebránil se ničemu. Ani slastné vlně, která, jak tušil, přišla nakonec.

Už nechodil do svého pokoje spát. Sice chodil spát oblečený, ale líbilo se mu, jak ho Milan pomalu svlékal, jak si pohrával s jeho mužstvím. Ale nikdy ani slovem, ani náznakem neprojevil zájem o to, aby se milovali. A muž ho nenutil. Občas se v noci probudil a díval se na nahého Adama. Někdy se neovládl a začal ho hladit. Chlapec přijal jeho lásku i v polospánku. S tichým zvrněním na souhlas, když se zeptal, jestli chce. Ano, mazlit se chtěl, ale sex… ne… zatím ne. Měl Milana rád, ale zamilovaný nebyl. Rád se mu dával na hraní, ale byl mladý, opravdu by mohl skoro být jeho syn. Byl mladý a chtěl mladého. Logicky.

A pak mu usnul v náručí nahý, vonící mládím, právě prožitým vyvrcholením a spánkem.

Muž cítil, že se do chlapce zamiloval, přes to, že si říkal, že to nedopustí. A ptal se sám sebe, jak tohle dopadne.

***

Adam si stále jasněji uvědomoval, kam ho to táhne. Kdyby chtěl, měl to doma jak na talíři, ale možná právě proto chtěl něco jiného.

Jednoho dne se odhodlal a místo domů zamířil do baru, kde se, jak bylo veřejným tajemstvím, scházeli především pánové.

Ještě ani nezavřel a nerozkoukal se v cigaretovém dýmu a už na něm spočinuly snad všechny pohledy. Posměšně, překvapeně, lhostejně i se zájmem.

- Pánové, bacha. Přišlo nový maso! A vůbec nevypadá špatně. Běžte ho trochu otravovat. Já dám potom rundu, - vyzval kamarády frajírek v "kožené" bundě, který si rád hrál na mistra světa.

Sotva si Adam sedl, přitočili se ke stolu dva hošani.

- Máš tu volno, že jo? -

- No jistě. -

- Tebe jsme tu ještě neviděli. Studujem, studujem? -

- Pracujem. Byl jsem zvědavý. Chtěl jsem se někam podívat… -

- Jo? A, že zrovna sem? Sem se na čumendu moc nechodí. Ale kdyby ses chtěl na něco fakt zajímavýho kouknout, tak to bysme o něčem věděli…, - starší z hošanů se k němu naklonil. Adam se odtáhl s výrazem ošklivosti. Táhlo z něho pivo. Na to nebyl zvyklý. Vstal, že odejde.

- Vypadněte! Hned! - Adam netušil, že je to jen divadlo, vděčně se usmál na vysokého tmavovlasého mladíka. Vlasy měl na ježka a oči podivně šedozelené. Nikdy takové neviděl. Doslova cítil, jak ho ty oči rentgenují.

- Kašli na ně. Sedej. Bílý, nebo červený? -

- Kdyby to šlo, tak colu. Já tomu pití moc nedám. -

- Bílá vrána přiletěla k nám? Ale máš recht. Pití a cigára lezou do peněz. -

Začali si povídat. Adam nevěděl, že ten začátek byl divadlo. Jakub rychle zapomněl, že tohohle na první pohled čistýho chlapečka chtěl jen tak, co to hodí. Jel s ním přes kus Prahy až k jeho domu. Aby měl jistotu, že se mu nic nestane. Protože na první pohled poznal vesničana ve městě.

- Tady bydlíte? -

- Ne. Já jsem tu v podnájmu. -

- To jsem byl taky. U jedný bábiny. Zadara. Skoro. Prý budu dávat do pořádku byt a budem si kvit. Jen jsem to tam uvedl do lidskýho stavu, vykopla mě a dcerunka si tam začala vodit kunčofty. -

- To potěší. -

- Jak to máš ty? -

- Jednou zaplatím nájem a nestarám se o jídlo. Podruhý kupuju jídlo a on zaplatí nájem. -

- On? Kámoš? -

- Kolega. -

- Ty s ním… spíš? -

- Ale ne. Je to kolega. -

- Kamarád, taky rád. -

- Myslíš, že lžu? - podivil se naivně Adam.

Vlastně nelhal. Nespali spolu, jen mu s ním bylo dobře, když mu dělal dobře… Rád se mu dával na hraní. Ale pokud šlo o chození a všechno, co k tomu patří, spíš by si uměl představit Jakuba. Zvláště, co se sexu týkalo. Byl mladý a tak hezký. Jako by to Jakub vycítil, přistoupil až těsně k němu a vzal ho za bradu. Políbil Adama na rty. A znovu. Chvějící se chlapec se k němu přitiskl. Líbali se ve stínu starého paneláku a viděli jen jeden druhého.

Když odemkl a vešel do pokoje, uviděl v křesle podřimujícího Milana. Teď zvedl hlavu.

- No, že jdeš. Už jsem se bál, že tě unesli Ufoni. Máš zavolat, já jsem se opravdu bál, - řekl s lehkou výčitkou.

- Omlouvám se. Příště zavolám. -

- A co řekneš? Kontroluje mě spolubydlící? Takový hodný, starý, plešatý pán? -

- Řekl bych, bojí se o mě kamarád. A plešatý rozhodně ještě dlouho nebudete. -

Popošel k Milanovi a chtěl mu z legrace hrábnout do opravdu ještě hustých vlasů. Ten se ale odtáhl.

- Ježiš! Fuj! Kde jsi to seděl? V námořnické krčmě? Hoď to do pračky, všechno. A příště si dej rande v parku! -

- Rande? Jaký rande? Já… -

- Ale děťátko… Myslíš, že jsem spadl z Marsu? -

- Já se tam chtěl původně jenom podívat, opravdu. -

- V pořádku. Jsi dospělý, můžeš dělat, co chceš. Já ti to přece nevyčítám. -

- Ale žádné rande, nebo… Jenom jel se mnou domů. Aby se mi nic nestalo. Prý. -

- Tak to beru. Sice jsem neslyšel, že by někdo přepadal osamělý kluky, ale jeden nikdy neví. Běž se naložit do vany. Ta nálevna z tebe teda táhne. -

- Ano, tati. -

Bylo to řečeno žertem. Ale muž věděl, že ztrácí něco, co ztratit nechtěl. Ale nebylo možné uvázat si mladíka k sobě, pokud on sám nechtěl. Byl mladý a chtěl být s mladým. Sice Milanovi připadal trochu dětský, takový jako nedospělý, ale život ho naučí.

Ležel v posteli a čekal. Docela ho zajímalo, jak a kam se Adam uloží na noc. Peřiny měl u něho a on ho rozhodně stěhovat nemínil. Mimo to, vypadalo by to, že ho vyhazuje.

Jako už tolikrát, Adam ho překvapil i teď. Hupsnul vedle něho do postele, stulil se mu do náruče… a usnul.

Má pětadvacet a chová se, jako by měl patnáct. Tak to bude mít v životě asi hodně těžký, pomyslel si Milan a usnul taky.

***

- Jak se jmenuje? -

- Jakub. -

- A dál? -

- Nevím. Já mu taky neřekl, jak se jmenuju. Ani jsme si nic nedomluvili. Prostě se nám dobře povídalo. -

- Divná mládež, dneska. To já když šel ze svýho prvního rande, tak jsem věděl i číslo jejích střevíců. -

- Jejích? -

- Byla jiná doba, ne? -

- Aha. Já zapomněl. A když jste měl první rande s klukem? -

- Tak z toho jsem si pamatoval akorát, že to děsně bolelo. Připadal jsem si rozbitej jak cigánská hračka. -

- No jo. Ještě, že tehdy nebyl AIDS. -

- Ale v klidu. To víš, že byl. Akorát se to nevědělo. Teprve teď se o tom začíná mluvit nahlas, ale v Americe se to ví už dávno. Možná, že je to tady už delší dobu, jen se o tom neví. -

Zvonek.

Milan vstal a šel otevřít. Věděl, kdo je za dveřmi, ani nemusel být děd Vševěd.

- Dobrý den. Je doma Adam? -

Jejich oči se střetly. Oči muže, který znal, jak to chodí. A oči mladíka, který věděl, jak v tom chodit. A Jakub okamžitě poznal, že ten muž je gay. A hlavně, že není padlý na hlavu. Milan vyšel na chodbu a řekl tak tiše, že to mohl slyšet jenom návštěvník:

- Jestli mu ublížíš, tak si mě nepřej. A myslím to vážně. -

- Já vím. Ale viděli jsme se jednou v životě. Jak mám vědět, co bude za tři neděle? -

- Ty víš, že tak jsem to nemyslel! Když ho necháš, tak to obrečí, a život jde dál. Ale dá se ublížit i jinak. -

- Já vím. Ale jsem proboha normální. Je 21. století. Vím, co můžu a co ne! -

Muž jen pokýval hlavou.

Díval se oknem na ty dva. Jako kamarádi, kteří jdou někam na pokec.

***

- Ses nepochlubil, že ten tvůj kolega je našinec. -

- A proč? Já s ním nic nemám. Já s ním nespím. -

- No řekl bych, že je do tebe zamilovaný až po uši. -

- Ale ne. Spí se… no s jedním svým ženatým přítelem. -

- Mám oči. Ti říkám, že je do tebe hotový. Kupuje ti věci, dárky a tak? -

- Ne. Akorát na Vánoce kytaru. A jednou si koupil na tržnici košili, která se prvním praní srazila na polovinu, tak mi ji dal. Jinak nic. Fakt. -

- No to je jedno. Kam půjdeme? -

- Nevím. Já se tu ještě moc nevyznám. Jsem tu od září. A v zimě jsem seděl doma. -

- S ním? -

- No a s kým? Nic s ním nemám, o co ti jde? -

Jakub nadzvedl obočí, ale neříkal už nic. Tenhle mládenec rozhodně nebyl padlý na hlavu. Pokud Adam tvrdí, že nic, tak tedy možná opravdu nic. Snad starý čekal, že mu vleze do postele sám. Potom je ovšem třeba jehňátko odehnat zavčasu. Ale zase nespěchat. Jenomže kdo to má vydržet, koukat na takovýho krásnýho kluka a nic z toho nemít?

- Vždyť já mu pořád vykám. Nikdy mi neřekl, abych mu tykal. Neřeš to. -

- Dobře, nebudu. Chceš se podívat ke mně? -

A tak šli. Garsonka nebyla nic moc. Ale Adam si takových věcí stejně nevšímal. Chápal, že někdo nemá peníze. Jeho matka jich taky nikdy neměla nazbyt. Malovali jednou za deset let, nábytek pamatoval málem tatíčka Masaryka a o postelích matka žertem říkala, že jsou z dob Jekatěriny Vtaroj. Viděl a slyšel jenom Jakuba. Nebránil se, když šel tvrdě na bránu. Zase tak naivní nebyl. Bylo mu jasné, že pokud chce, aby s ním tenhle krásný kluk chodil, musí s ním spát. A v podstatě mu to ani nijak nebylo proti mysli.

- Jak to máš raději? Zepředu, zezadu, zleva, zprava? - ptal se půl žertem, půl vážně Jakub.

- Máš smůlu. Obávám se, že se mnou si moc neužiješ. Nic nic. -

- Tím líp, miláčku. Aspoň mě nebudeš s nikým srovnávat. -

Ale Adam srovnával. S tím, čemu Milan říkal hraní, se to moc srovnat ovšem nedalo. Na druhé straně, do Jakuba byl zamilovaný a dal se mu ochotně a rád. Mimo to, nepochyboval o pravdivosti Jakubových slov, že si zvykne a potom už to bude super. Jinak by to nikdo nedělal, pravda?

***

- Milane, potřeboval bych s vámi mluvit. -

- No? -

- Já… chtěl bych se odstěhovat. K Jakubovi. -

- No když myslíš… Znáte se 14 dní. Není to trošku brzo? -

- Chtěl jsem se zeptat…, můžu si vzít tu kytaru? -

- Je to tvoje kytara. -

- A mohl bych si tu něco nechat? Tuhle krabici. -

Už několikrát se chtěl zeptat, co tam má.

- Co je to? -

- Urna. -

- Dobře. Dej to dozadu do malého pokoje.

- A děkuju. Za všechno. Pomohl jste mi víc, než si umíte představit. Asi vám připadám nevděčný, ale já… -

- Ale ty ho miluješ. Já vím. Je ti to vidět na nose. -

***

Za dva dny stáli proti sobě. Doopravdy je dělilo dvacet centimetrů. Ale jako by mezi nimi už byla půlka Prahy. Muž ho vzal do náručí a objal ho.

- Kdykoliv se můžeš vrátit. Pamatuj si to! -

- Budu. -

- A ty na něj koukej být hodný! -

- Bez obav! - Když se zavřely dveře výtahu, zašel Milan zpátky do bytu. Nikdy mu nepřipadal tak prázdný. Ani když po prázdninách odjížděl synovec. To si spíš většinou oddechl. Teď si sedl do křesla a seděl až do večera. Když padla tma, vstal a šel si lehnout. Ucítil známou vůni. Polštář ještě voněl Adamem. Vzal ho a zabořil do něj tvář. Nasával vůni chlapcova těla, jako hladový vůni teplého chleba. Do očí mu hrkly slzy a on se rozplakal. Nahlas. Měl pocit, že ztratil to nejcennější ve svém životě. Jeho dlouholetý milenec byl ženatý. Už při jejich prvním setkání. Tím byly karty rozdány. Ale Adam by mohl být jeho. Možná neměl čekat. Možná mu mohl navrhnout, že by se mohli milovat. Mnohdy byl od toho jen krůček. Chlapec se rád nechával uspokojovat vibrátorem. Co by se stalo, kdyby řekl, že jsou i jiné, lepší věci? Mohl to aspoň zkusit. Ale něco mu v tom bránilo. Pokud Adam sám nechtěl… Znovu se rozplakal… Ještě nikdy se necítil tak opuštěný a sám…

Adam sice slíbil, že někdy přijde, ale nakonec nepřišel. Jenom volal. Nemohl se zbavit výčitek svědomí. On byl šťastný. A Milan zůstal sám. Odkázaný zas jen na drobty z milencova stolu.

Už tam nešel, ale to neznamenalo, že by zapomněl. Volal aspoň třikrát týdně, i když věděl, že se to Jakubovi nelíbí. A nejednou si vzpomněl na jejich "hry". Byl Milanovi vděčný, že ho nechal, ať se sám rozhodne. Kdyby naléhal, klidně by se s ním i vyspal. Měl ho opravdu rád. Ale taková vášeň, jakou cítil z Jakuba, ta by tam nebyla. Byl rád, že počkal. Že si to své po prve nechal pro někoho, s kým chtěl strávit celý život.

***

Adam nevěděl, kolik je hodin, když ho Jakub probudil. Odešel večer na chvilku ven. Jenom něco vyřídit. A on mezitím usnul. První, co si uvědomil, že Jakub je opilý. Další věc byl muž opírající se o dveře.

- Co se děje? Kdo je to? -

- Adame, dej mi nějaké peníze. Já si byl zahrát… a nějak to nevyšlo… -

- Říkal jsi, že toho necháš. -

- To už bylo naposledy, přísahám. -

Na Jakubovu prohru v kartách padly poslední Adamovy peníze. Tři dny měli tichou domácnost. Pak se zase udobřili a Jakub se vzpamatoval a skoro půl roku nevzal karty do ruky.

A pak jednou večer:

- Adame, vstávej. -

- Co se stalo? -

Stačil jediný pohled. Ve dveřích stál zase ten chlap jako minule.

- Tys byl zase hrát! Slíbil jsi, že je to naposledy. Proč to sakra hraješ, když to neumíš?! -

- Chtěl jsem ti všechno vrátit. -

- Vrátit? Už mě to stálo třicet tisíc. Já už nic nemám. A i kdybych měl, tak už ti nedám ani floka! -

Vtom se ozval muž u dveří:

- Tak to ne, hošku. Tady tvůj parťák slíbil, že dostanu na dřevo to, co dluží. A já to chci! -

- Ale já nemám už nic. On prohrál všechny moje peníze. Nemám nic. -

- Tak prstýnek, řetízek, něco? -

- Nemám nic. -

- Něco přece. -

Chlap přistoupil k posteli a strhl z Adama deku.

- Ne! To ne! To nemůžete! -

- A řekni mi, kdo mi v tom zabrání? -

- Jakube, zbláznil ses? Do čeho ses to zapletl? -

- Ale tak mu dej. Jestli mě miluješ, tak to uděláš. Jinak mi podřízne krk. -

- Nepodřízne ti nic. Jestli tě miluju, to už si nejsem tak jistý a svým tělem tvoje dluhy rozhodně platit nehodlám! Tak na to zapomeň. Vyspi se s ním sám, ale mě do toho laskavě netahej! -

- Nemůžu s ním spát. Já nejsem subík a ty to víš. -

- A já nejsem děvka! -

- Říkáš, že nejsi subíček? No možná změníš názor…, - ozval se najednou chlápek a popadl vzpírajícího se Jakuba. Jediným trhnutím z něho serval pláťáky a ke krku mu přiložil nůž.

- Ještě slovo a uvidíš! -

Opřel Jakuba o stůl a bezohledně do něj pronikl. Na ostro. Jakub bolestí zaskučel, ale muže to nezajímalo. Nepřestal, dokud nedosáhl svého a pak beze slova odešel. Jakub zůstal ležet na stole a vzlykal. Adam k němu přišel a chtěl do odvést. Čekal slzy, pláč, možná i výčitky. Ale tu ránu do obličeje ne…

- Na co si to tu hraješ? Na cudnou panu? Nemohl jsi mu sakra podržet? Asi by tě to zabilo, ne? Běž do hajzlu! -

Kdyby měl kam jít, odešel by ještě tu minutu. Ale nebylo kam.

Ráno, ještě než se pořádně rozednilo, bouchly dveře a v nich stály dvě gorily. Adam pochopil, že včerejšek byl selanka proti tomu, co přijde. Sotva je nechali obléct, strčili je do auta a jelo se.

V bytě, sloužícím jako ilegální herna, rychle pochopil celou situaci. Jakub tu předevčírem prohrál dvacet tisíc. Pustili ho s tím, že si zajde domů pro prachy. A pochopitelně s ním poslali doprovod. A protože ti dva nevěděli, kdo je kdo, tak je přistrkali oba. Pro jistotu jaksi.

- Já ty prachy seženu. Přísahám. Nechám vám tu kamaráda a ty prachy přinesu, - sliboval rozklepaný Jakub.

- Jo? Sem slyšel, že jsi chtěl "kamarádem" včera zaplatit. -

- Přísahám, že ty prachy seženu. -

- Tak to bych ti fakt radil. Vyhoďte ho. Ale jestli tady do večera nebudeš, tak si podám jeho, rozumíš? -

Adam, doslova ochrnutý strachy, se ani nezmohl na protest. Jedno ale věděl. Že Jakuba dnes viděl naposledy v životě. Nevěřil tomu, že se vrátí. A z toho, co bude, až to dojde tady tomu, tak z toho měl čirou hrůzu. Pokud by ho "jenom" zmlátili, nebo znásilnili, z toho by se dostal. Ale pokud mu podříznou krk, ani ho nikdo nebude hledat… Nikomu nebude chybět. Snad jenom Milanovi. A v práci si všimnou. Možná ho budou i hledat, ale nejspíš nijak zvlášť.

Seděl v tmavé místnůstce a snažil se odhadnout, kolik je hodin. Konečně se otevřely dveře.

- Máš dobrýho kamaráda. Fakt. Je už skoro ráno a prachy nikde. Co teď s tebou? Myslíš, že by někomu na tobě záleželo natolik, že by to cvakl za tebe? -

- Za mě? Není to přece můj dluh. -

- Pravda, pravda. Ale jsou to moje prachy a já je chci. Jsem slyšel, že si tě vydržoval docela slušně zazobaný maník. Možná bys ho měl vzbudit. -

- To přece není můj dluh… -

- To nebyla prosba, broučku…, - řekl muž ledově a podal mu mobil. Roztřesenou rukou vymačkal číslo. Když se na druhém konci ozval rozespalý hlas, zase mu telefon vzali a on jenom bezmocně poslouchal. V duchu si přál, aby Milan nepřijel. Raději bude mrtvý, než se muset ztrapnit před ním.

- Chce s tebou mluvit. -

- Adame, co se děje? -

Ve vteřině se rozhodl.

- Nejezděte sem. Vykašlete se na to. Já si… -

Muž sklapl mobil a spokojeně se usmál.

- Musel s tebou být spokojený. Řekl, že to cvakne. Řekl: "Samozřejmě, že zaplatím, ale neubližujte mu." Já osobně raději holčičky, ale prachy beru od každýho. Kdysi kdosi řekl, že prachy nesmrdí. Chytrý pán. -

Když Milan přijel, chtěl ho vidět a vědět, o co jde.

- Tak koukej. Jeho kámoš mi dluží. A jeho tady nechal jako zástavu. Takže to cvakneš a ti kluka pustím. Nebo to necvakneš, já si kluka nechám a prodám. Za tuhle holčičí tvářičku bych mohl dostat třikrát tolik, než chci po tobě. Teď to jde dost do módy. Záleží na tobě. -

- Berete šeky? -

- Jo jo. Já beru všechno.-

***

Z venku by nikdo neřekl, že v tomhle zdánlivě poklidném domě je ilegální herna. Milan ukázal k autu. Poslechl. Auto zastavilo u staré zástavby. Adam se v duchu podivil, že Milan ví, kde žil. Vystoupili a mlčky stáli proti sobě.

- Děkuju. Já vám ty peníze vrátím. Slibuju. -

- No o těch penězích si ještě promluvíme. Jdi nahoru. -

Vyšli po starých schodech. Dveře bytu byly pootevřené. Ale nezdálo se, že by něco chybělo.

- Sbal se! -

- Ale já… -

- Sbal se! -

Poslechl.

***

- Takže co bude teď? S tím šmejdem jsi doufám skončil? - zeptal se Milan, když už zase byli u něj doma.

- Já vám ty peníze vrátím. Přísahám…, - Adam se rozplakal.

- Co pořád meleš o penězích? Řekl jsem snad, že je chci? -

- Ale dvacet tisíc… To je hodně. -

- Na to ti kašlu. Už jsem přišel o víc. Já chci vědět, co bude s tebou? -

- Mám práci. Pořád pracuju. Najdu si ubytovnu. -

- Zasloužil bys na zadek, jako malý kluk. A ten šmejd nakopat prdel. Co se vlastně stalo? -

Adam to ze sebe začal sypat tak, že se muž chvílemi přestával orientovat.

- A ty jsi čistý? V ničem nejedeš? -

- Ne. Přísahám. -

- Dobře. Teď jdi spát, nebo ráno nevstaneš. -

Adam vstal a šel. Do ložnice. Zarazil se až na prahu. Síla zvyku. Sklopil hlavu a šel do malého pokoje. Už neviděl, jak muž s úsměvem kroutí hlavou.

Všechno se vrátilo do starých kolejí. Oba žili vedle sebe. Ne spolu. Jenom hraní už přestalo. Občas slyšel Adama zase plakat, ale nikdy už nevstal a nezavolal ho.

A pak si uvědomil, že se něco děje. Adam byl tak nervózní, že to bylo vidět. Že by další velká láska? Ale kde by ho splašil? Ráno chodili do práce spolu a večer byli taky spolu?

Když sedl k večeři, položil Adam na stůl obálku.

- Co je to ? -

- Ty peníze. -

- Adame, já jsem ti řekl, že… -

- Ano, já vím. Tak mi je třeba u vás nechte schované. -

- A tenhle papír? -

- Negativní test. -

- Na rozum? -

- Na AIDS…, - usmál se přes slzy Adam.

Ještě chvilku ignoroval Milan jemné pobídky. Ale dlouho ne. Věděl, že nic se nemá přehánět. Když jedné noci Adam "omylem" zašel k němu, zdvihl cíp peřiny a vzal ho do náručí.

- Proč sis umyl zuby? Myslel jsem, že ses byl vyčurat, - řekl muž tiše.

- Protože ti potřebuju něco říct. -

- Poslouchám. -

- Miluju tě. -

- Lhát se nemá. -

- Já nelžu. Nikdy jsem ti nelhal… -

- To je pravda. -

Leželi a dívali se na sebe. Ucítil Adamovu touhu.

- Chceš si hrát? -

- Ne. -

- Ne? A co bys chtěl? -

- Milovat se s tebou. Chci se s tebou milovat. Prosím. -

Muž ho začal líbat. Chlapec se mu dal s plnou silou svého citu. Tentokrát žádnou hračku nepotřebovali…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)

Komentáře  

+2 #7 Odp.: Sdílené povídky 3Saavik 2018-12-07 18:52
Pro Dušana,
pokud ji najdu, tak určitě.
Citovat
+3 #6 Odp.: Sdílené povídky 3Dušan Bartoň 2018-12-07 01:07
Četl jsem tvůj komentář k povídce Adventní neděle.
Ta povídka, z under na kterou odkazuješ, nebyl to Černý páv?
Myslíš, že bys mi ji mohl dát, pokud ji ještě máš?
Děkuji. D.
Citovat
+4 #5 Odp.: Sdílené povídky 3zmetek 2018-12-06 22:41
Napadlo mě - jak to děláš? Tak úžasně lidský a krásný? To není jen odposlouchaný a odkoukaný, to je prostě v Tobě. Ten vyprávěcí talent. Asi stačí šťouchnout a fantazie jede. Jo, potlačil jsem závist, stejně by byla k ničemu. Moc děkuju.
Citovat
+7 #4 Odp.: Sdílené povídky 3NaDruhou 2018-12-06 00:45
Tak to bylo jedním slovem KRÁSA! :-)
Citovat
+7 #3 Odp.: Sdílené povídky 3pavla 2018-12-05 23:25
Nadhera děkuji.
Citovat
+9 #2 Odp.: Sdílené povídky 3zmetek 2018-12-05 14:40
Za plnej počet a slzu.
Citovat
+6 #1 Sdílené povídky 3nebi 2018-12-05 09:34
Krásný pohlazení. Děkuju
Citovat

Čtenáři on-line

Právě přítomno: 62 hostů a žádný člen