Můj problém – V. Horečka

Ležim v posteli a čumim do stropu. Ani jsem vás nepozdravil: Filip, ahoj. Jsem… ále, kdo čtete Můj problém, tak už víte. –– Dneska se mnou nebude moc zábava. Horečka třicet osm devět, celková malátnost, litry horkýho čaje, nějaký ty prášky (nechci ani vědět, co v nich je a na co jsou dobrý, vždycky jen zazůmuju na 1-0-1, případně další poznámky o dávkování, jak je na krabičky načmárala bába z lékárny na náměstí), studenej lajntuch a pak zas pod peřinu potit se. Kéž bych aspoň moh spát, ale jsem už za těch pár dní přespanej. Kéž bych moh něco číst, ale mám z toho rychle mžitky před očima. Dát si do sluchátek nějakou audioknížku? Třeba tu detektivku Dominika Dána, co dostala máma od kolegyň z kabinetu k narozeninám? Čte jí jeden slovenskej herec se strašně charismatickym hlasem. Ale… heh, chrchle ze mě lezou i ušima.

A stejně se nesoustředim. Akorát tu ležim a v hlavě se mi to všechno mele, všechny naděje, sny, plány, nedodělky na pracovnim stole, všechny strachy, všechny průšvihy z minula i zážitky z posledních tejdnů… celej muj život v jednom ultrasupermegavelkym maglajzu.

Máma si to tuhle sezónu odkašlala v předstihu (zatimco já si nejspíš letos přivez kvalitnější virus z vymrzlýho Dojčlandu), a tak na mě třikrát denně hodí oko: ráno, než jde učit, odpoledne, když se vrací, a ještě večer, než zalehne; taky táta si vpodvečer přijde sednout na roh mý postele a vzpomínáme, jak mi v dětství, když jsem byl takhle nemocnej, chodíval číst Dášeňku nebo Medvídka Pú, ale jinak si aspoň můžu užívat svuj dokonalej klid, pokud se to teda dá říct o horečnatě vytřeštěnym stavu těla a mysli… No, představoval jsem si ten poslední tejden před Vánocema trochu jinak. Ale aspoň nemusim bejt mezi lidma a o kdovíco zase bojovat v těch otravnejch všedních střetech. Jop, jednu výhodu tohle má.

A kdybych náhodou zatoužil po spojení se světem, třeba s naší třídou, tak je tu samozřejmě Matyáš. Pasoval se do role reportéra, kdo co kdy kde vyved, co zajímavýho nebo vtipnýho se šustne (včetně Cumbajšpílovejch hlášek), a párkrát za den mi od něj zavibruje esemeska (zprávy na fejsbuku ani nepočítám). Nechávám to většinou bez odpovědi, páč to jsou strašný tyčoviny, co mi píše, ale tak dělá to, aby mi udělal radost, a tak mu někdy ze slušnosti odpovídám. Teď dokonce začal básnit: Šikovný jsi, Filípku, / vyzraješ i na chřipku. / Jak tvůj starý věrný pes / kolem pátý přijdu dnes. Tak toho jsem se nikdy nechtěl dožít, aby mi kluk posílal básničky. I když… dal si s tim práci, je to vlastně od něj milý… nebo přece jen blbý?

Počkat! To znamená… Chjo. Nechci, aby mě takhle někdo viděl. I před rodičema mi to je žinantní, ale ty nevyženeš, žejo, to já bydlim u nich, ne oni u mě. Máma to chápe trošku víc, takže vždycky jen tiše jako myška nakoukne, přicupitá, něco položí na stolek k posteli a zase zapluje za dveře. Ale kdokoli další? Ne-é! Měl bych Matyášovi napsat, že to neni dobrej nápad. Třeba že to ani neni v jeho zájmu, pokud ode mě nechce něco chytnout. A tisíc dalších důvodů. A klidně i výmluv. Jenže Matyáš nad tim, jak ho znám, prostě mávne rukou. Když mě chce vidět, tak to nebude vůbec vnímat, nedá si to za žádnou cenu vymluvit… Kdybych miloval já jeho? Nebo jinak: kdybych byl zamilovanej já a chtěl někoho potěšit v nemoci, dal bych se něčim odradit? Jo, já jo. Nikomu nelezu do života víc, než kam mi dovolí. To je vtipný. Já tu vlastně uvažuju o něčem, co jsem nikdy nezažil, a prezentuju zásady, jak se chovám v situacích, ve kterejch jsem nikdy nebyl.

No… snad s Jitkou (ale ta je zaplať Pámbu zdravá jak řípa). Kdybyste ji znali! Jitka je moc milá. Taková něžná a maličká. A taky chytrá. A moc hezky se usmívá. Prostě k pomazlení. S ní k tomu taky došlo… ve druháku na začátku roku, bylo mi ještě šestnáct, jí o necelý dva roky víc. A tehdy jsem si asi naplno uvědomil, že mi je nejlíp, když se s ní procházim, když si povídáme, když spolu upíjíme čaj a jentak jsme. Když zblízka vnímám, jak jí voněj vlasy. A ještě třeba když se držíme za ruce nebo se pohladíme. Ale Jitka, i když byste to do toho křehoučkýho stvoření asi neřekli, dokázala bejt pěkně divoká a taky byla dost na sex. Což o to, já jí rád posloužil, milovala třeba, jak jsem jí lízal, ale já najednou nějak postrádal smysl tý aktivity, ani jsem nikdy netoužil, aby se mi věnovala na oplátku.

A moje tehdejší poprvý (právě s ní) bylo takový nijaký. Ne že by mi to vůbec nestouplo nebo tak, ale ani zdaleka to nebylo tak zajímavý, jako třeba ta procházka parkem, když jsme šli k ní a hřály nás poslední paprsky babího léta. Perfektní! To, co mě na ní bavilo, byla taková… jak to říct… záře její osobnosti. Když jsem Jitku viděl, měl jsem neskutečnou radost, třeba jako z podařený desky od Plíhala nebo Nohavici. Jestli mi rozumíte. Takovou desku třeba taky přitisknete na srdce, když si jí přinesete z krámu. Taky jí ovoníte, když jí svlíknete z celofánu. A taky jí třeba prvních pár večerů točíte furt dokolečka. Ale netoužíte se s ní vyspat, nepotřebujete nad ní stříkat… nebo jo?

A pak to prostě mezi náma vyšumělo. Bylo to jen logický a snad to bylo i dobře: nakonec bych nemoh ani s jistotou tvrdit, že to byla láska, přišlo mi, jako bych jí spíš využil na nějakej experiment á la "tak jak to teda se mnou je? dokážu vůbec něco cejtit?", kterej si snad ani nezasloužila, i když o mě tenkrát sama dost stála. Ono se taky přes to všechno, co se stalo, vlastně nic moc nestalo. Láska, jak o tom čtu a slýchám, bude něco dost jinýho. No a co? Ani tak se vlastně nic neděje. A Klára? To bylo vyloženě jednostranný, to už jsem vám vyprávěl a stěží k tomu ještě co dodat.

Drnčící zvonek u domovních dveří mě probere. Sakra, já tu zase medituju nad životem (jde to vůbec dohromady? horečky a meditování?! páni, to zas blábolim… ale varoval jsem vás přece, že dneska se mnou žádná intelektuální potěcha nehrozí!), dokonce jsem si mezitim asi i zdřímnul (soudě podle toho, jak jsem nejdřív mimo, ale jistej si tim taky nejsem), a Matyáš už je tady.

"Máš tu kamaráda," vplula mámina trvalá decentně do dveří mýho pokojíku, aby se stejně tak vmžiku vytratila. To nemusí řikat, Matyášovu vyřehtaně dobrou náladu je určitě slyšet i v zámecký oboře na samý hranici katastru, ale epicentrum má u nás na chodbě, asi jak si zouvá boty.

"Zdar, Fílo, chyběls mi," neudrží se a objímá mě, jen za nim zapadnou dveře mý nory. Tváře má vyrudlý, voní mrazem zvenčí a životem vůbec. Rozhlídne se po mym království. Police nabitá knížkama, kytara zavěšená na skobě nad prádelníkem, psací stůl s počítačem. Plyšáci z dětství na poličce nad postelí. Už to tu zná, nic novýho. Neodpustí si ale komentář na koš plnej papírovejch kapesníků: "Páni, Fífo, nevědět, že jsem u tebe, tipoval bych to na nějakej masturbační maraton," zubí se.

"To je ti podobný," ušklíbnu se. "A neřikej mi Fífo…, řikej mi všeljak, ale Fífo fakt ne, nejsou mi čtyři. A přestaň mě tak muchlat, jestli nechceš taky lehnout."

"S tebou, Všeljaku? Kdykoli," dělá, že nechápe, ale pustí mě. Prohlíží si mě a já jeho. Koutky úst mu hrajou smíchem. Na bradě si začal pěstovat něco na způsob kozí bradky, což ho muselo napadnout až před pár dnama, ještě jsem ho takhle neviděl a taky tam toho ještě moc nemá.

"S chřipkou, myslim." Otevřu ale na chvíli okno. Necejtim sice nic, dokonce ráno jsem se byl schopnej dovlíct do sprchy, ale když si vzpomenu na svý včera ještě čistý sice, ale teď už dobře propocený pyžamo, propocený ložní prádlo, peřinu, co musí bejt dávno taky durch, tak mi to tu možná jak po masturbačnim maratonu i smrdí. "A Všeljaku mi taky řikat nemusíš."

"Pěkně mě ignoruješ. Píšu ti zprávy v jednom kuse a ty odpovídáš tak na každou pátou. Tim víc ti jich musim posílat, aby ses ozval aspoň jednou denně," sypal na mě Matyáš vyčítavě.

"Jo… no… díky," vyhnul jsem se radši tématu, proč mě prostě nenechá pár dní na pokoji. "Však už to do svátků přežiješ a ty pak taky rychle utečou. V lednu určitě absentovat nebudu, to v maturitnim ročníku snad ani nejde. Tak se pak na mě zas budeš moct koukat jak na svatej obrázek a otlapkávat mě doalelujá, neboj," klidnil jsem ho, ale tvářil jsem se u toho asi tak, jako bych byl celej den naloženej v láhvi s kyselejma okurkama. Změnil tón.

"Už ti je aspoň líp?" zajímal se.

'Ale jo,' chtěl jsem něco zalhat, abych si nestěžoval, ale místo toho jsem se od Matyáše odvrátil a rozkašlal se. Další kapesník plnej žlutozelenýho hlenu letěl do koše. "Tak tady vidiš ten maraton. Masturbuju si zevnitř horní cesty dýchací."

"Víš, že seš strašně sexy i takhle? Myslim jako nemocnej?"

"V kómatu na smrtelný posteli bych tě taky vzrušoval? Matyáši, ty nejseš jen gay, ty seš prostě úchyl." Musel jsem se usmát, i když mě to v krku bolelo.

"Vinen v plném rozsahu," hrál to Matyáš se mnou. "Seš sice trošku přešlej, no, to je fakt. Vlasy napůl zplihlý, napůl rozčepejřený. Ale i to je sladký. A… a prostě ta, jánevim, roztomilá malátnost nebo co, ta jenom podtrhuje tvý půvaby, Fílo, vážně. Strašně bych tě chtěl chránit a pomoct, s čim je potřeba, než budeš zdravej."

"Hm, tak dík, mami," snažil jsem se přerušit proud jeho slov. Ale Matyáš mlel dál.

"A jak tu stojíš v tom pyžamu…," sjel pohledem na mý nohavice, "a tam se ti to boulí…, teda ty ho musíš mít…," ujel od tématu. A nebo se spíš vrátil ke svý utkvělý myšlence? Podruhý je u mě doma. Podruhý se zmínil o tom, že jsem zřejmě narost tak nějak víc co do objemu i dýlky. Nečekal jsem, až se dostane ještě dál.

"Matyáši, pročs přišel?" zarazil jsem ho. "Asis mi nechtěl vykládat o tom, co dávno vim. A co ani neni tak důležitý."

"Prej neni důležitý, no vidíte ho!" rétoricky oslovil dav, kterej v mym pokoji naštěstí nebyl. "Co by za to jiný borci dali! Jo, proč jsem přišel. Vidiš, bych málem zapomněl." A vyndal z batohu balíček. "Veselý Vánoce, Filipe!"

"A… ale… já nic nečekal. Ani tu pro tebe nic nemám," koktal jsem. Tak Matyáš na mě myslel s dárkem, ještě mi ho dones až pod frňák a já jsem na něj celou dobu takhle hnusnej. Hlodlo mě ve svědomí a já byl najednou nějakej slabší. Musel jsem se aspoň posadit na postel.

"Si to ani nerozbalíš?"

"Štědrej den je až popozejtří, ne?"

"To neva. Já chci vidět, jakou máš radost."

Způsobně jsem zabojoval s provázkem, abych ho jen nenapínal kolem rohu balíčku, nehobloval jím knížku, která pravděpodobně byla vevnitř, a buransky netrhal baličák s vločkama a sáňkujícíma dětma. (Schválně si to někdy zkuste, až budete mít třicet osm devět.) Byla to knížka, ale jaká! Johann Peter Eckermann, Gespräche mit Goethe, čet jsem na deskách.

"Eckermannovy Hovory s Goethem! V originálu!" Profi vypravený vydání všech tří dílů v jednom svazku, s komentářema. A vročení? Nedávný. Mohlo ho stát… já ho moh stát klidně i dvacet éček. "No to je bomba! Kdes to sehnal, prosimtebe?"

"Ále, v Drážďanech, v jednom antikvariátu na rohu," mávnul skromně rukou. "Ještě než jsme se potkali u toho kostela."

"A jaks věděl, že zrovna po tomhle pasu už delší čas?"

"To je výrobní tajemství," tlemil se Matyáš.

Tak nakonec jsem nepřišel o úlovky z antikvariátních polic. A tenhle byl kapitální! Zapomněl jsem na svý dobrý vychování i na to, že některý věci jsou možná nebezpečný nejen kvůli kapénkám, ale i proto, že je Matyáš založenej, jak je. Aby si to nevysvětloval nějak moc nadějně. Vyskočil jsem, až mě zabolela hlava, a musel jsem se ho neplánovaně chytit kolem krku. A pak jsem mu z radosti vlepil pusu na tvář.

"Tohle ti neni moc podobný, Fílo. Ale klidně to dělej častějc." Podšívka jeden. Chytil mě kolem pasu. No tak jo. Tak ještě na druhou tvář. Však to nic nestojí a nikdo to nevidí. Zapomněl jsem přitom i na jeho rašící bradku, tří- čtyřdenní vousky už dost bodaj. Syknul jsem, odtrh se z jeho objetí a mnul si spodní ret.

"Co je?" staral se.

"Pícháš mě."

"Kéž by!"

(Pokračování příště.)