Povídky

Vlak mě nedoveze domů, jenom do krajskýho města, ve kterým bych měl přestoupit na bus. Jenže jelikož jízdní řády spojů vedoucích do naší vísky připomínají noty na buben, nasednu před nádražím už tradičně do taxíku. S našima si pak doma stihnu dát večeři a povyprávíme si, co je novýho, než se začnu pár minut před osmou sbírat k odchodu. „Jdeme s Mírou na jedno,“ odpovím na mamčino povytažený obočí. „Už zase?!“ „Jak – už zase? Naposledy jsme se viděli před třema týdnama!“ hájím se se smíchem.

Doma jsem vytáhl kraslice, včetně mého pokusu o Boschovské vejce a naaranžoval jsem je do košíku na předsíni a pak jsem se vydal nazdobit jablůňku před vraty. Dřevěná vajíčka jsem ještě trochu přetřel včelím voskem, barevné šňůrky vydržely od posledně, tak jen je pověsit. Malé štafle, ze kterých jsem vajíčka věšel, se mi občas lehce křivě bořily do hlíny, takže jsem měl chvilkami strach, jestli ze štaflí nehodím tlamu, ale zvládl jsem to. Slezl jsem dolů, oprášil ruce a poodstoupil, abych si prohlídnul dílo. Jo, dobrý, pravidelný. Otočil jsem se a zůstal jsem koukat. Kus ode mne byl bílej ušák. Koukal na mě asi stejně udiveně, jako já na něj. Na chvilku zapanáčkoval, ale jak jsem se hnul, tak vzal do zaječích a zmizel.

Ani sebevětší příprava však nedokázala Maxe připravit na to, co mu přistálo na stole. Kafový bazén v praxi. Nevěřícně koukal na černozelenou břečku, která se na něj šklebila z obludně obrovského hrnku, a přál si, aby chuť na kávu nikdy nedostal. Podařilo se mu vytvořit pokus o úsměv a napil se. Proboha, to je jako kdyby někdo svařil vývar z krysy naložené v týden starých fuseklích! Tomuhle by nepomohlo, ani kdyby do hrnku absolutně nekulturně překlopil flašku rumu!

„Já ti říkal, že jsme měli letět přímo přes Varšavu! Že to přes Londýn bude trvat dýl. Říkal jsem ti to? Říkal! Jenže ty ne, tys musel přes Londýn, protože to prý bude jistější,“ začal se rozčilovat Roman. „Tady máš ten svůj Londýn!“ Rozmáchl se naštvaně rukou směrem k tabuli. Malou příruční tašku, držící v druhé ruce, položil na kufr a posadil se. Obličej schoval do dlaní.

Tím okamžikem se v něm spustila lavina emocí a otázek, jaký ten jejich vztah vlastně je. V létě na vodě si porozuměli dokonale, to jistě, jen si nebyl jistý, jestli jim jeden společně strávený týden v roce při sdílení něčeho, co on miloval dávno a Tom se to díky němu naučil mít rád také, bude stačit i do budoucna. Vztahy se přece musí nějak vyvíjet, někam směřovat. Mělo by se v nich něco budovat.

Mlčky stál nad postelí a sledoval spícího cikána. Byl přikrytý jen zčásti, přesto ho nepřekvapilo, že spí nahý. Vždyť kolikrát ho navštívil pod rouškou noci v pokoji pro hosty? Bezpočtukrát. I on sám byl pod županem, co měl na sobě, nahý.

Karel si vzal láhev minerálky a šel do knihovny. Vybral si Mahlerovu Pátou symfonii. Seděl v křesle a hlavou mu probíhaly události posledních dnů. Začal vnímat Jiřího. Snad od třetí věty se sólovou hornou už nic jiného před sebou neviděl. Všechny nástroje se přeměnily v miniaturní štětce malující portrét bytosti, zcela si podmaňující jeho srdce. Nanášené barvy se měnily, překrývaly, prorůstaly jemně i široce rozmáchle, aby se slily v obraz ikony, milované, zbožňované i nedostupně vzdálené. Dozněly poslední tóny. Karel si sedl ke klavíru. Adagietto se rodilo v bolesti.

Jakub u vstupu do hotelové jídelny ukázal lístek s číslem pokoje, mladá servírka si ho odškrtla na seznamu a usmála se na něj a poděkovala. Oplatil jí úsměv – to nic nestojí. Rozhlédl se, kde je volno. Bylo celkem brzo, většina hostů v hotelu si ještě přispí. Zamířil ke stolku pro dva, který byl dostatečně daleko od rodinky s trojicí dětí, které vždycky při jídle celkem prasily a dokázaly tak trochu kazit chuť k jídlu všem v okolí.

Za oknem se třpytil lehký sněhový poprašek, napovídající, že vládu nad přístavem převzala zima. Do Štědrého dne zbývalo pár týdnů, ozdobené ulice a adventní trhy lákaly k návštěvě, děti začínaly být podezřele hodné a od některých skříní se záhadně ztrácely klíče. Max se při pohledu ven vždycky mimoděk usmál. Tohle předvánoční těšení se mu vždycky líbilo. Dal si pauzu od všech svých malířských zakázek a jako každý rok se věnoval pečení cukroví a přípravám na svátky.

Otráveně zavřel oči a promnul si obličej. ‚Bože, za co?‘ zeptal se sám sebe. Ano, takhle se poznali s Martinem, a neměl chuť si to vyzkoušet s dalším cizím chlápkem. Pokud by k tomu došlo.

Pár kroků a les ho polknul. Šel automaticky, věděl, kde na cestě je kořen, o který jde snadno zakopnout, kdy bývá výmol, ve kterém se po dešti drží voda, zatravněné úseky, kde se zdá, že se cesta ztrácí. Tiché zasakrování a zablikání světla před ním. Pomalu došel muže, který působil, jako když se ztratil. Svítil si na cestu mobilem, jehož světlo teď zamířil na Teddyho: „Promiň, říkali mi, že tohle je zkratka na vlak, ale nějak mi to nepřipadá, ta cesta se mi nějak vytrácí.“

„Tak co se děje?“ ptal se unaveně. „Jdeme ke mně, něco bych pro tebe měl.“ Posadil se u mě v pokoji a koukal před sebe. Tomu fakt začíná trochu hrabat… „Dávej pozor,“ přešel jsem ke svýmu psacáku. „Takže - voilá!“ A dramaticky jsem strhnul hadr z toho, co na něm bylo. Nevěřícně zíral. Na stole ležela lebka. Kompletní, i s dolní čelistí.

„Asi tomu neuvěříš, ale přál bych si, abys u mě zůstal a měl jistotu, že nejsi někde jen na návštěvě.“ „A jaké jsou podmínky?“ uculoval se Erik. „Stačí, když mě ráno budeš pouštět prvního na záchod.“ Oba se rozesmáli na celé kolo, a to byla nejlepší doba skočit do bazénu. „Jaký pták bych byl já?“ přemohla Erika zvědavost. „Jednoznačně papoušek, protože furt žvaníš,“ cáknul na něj Vojta vodu a Erik mu to vrátil. Nakonec byli jako dva puberťáci.