Gay povídky

Natáhl jsem se na postel a vzal do ruky angličtinu. Ten provokatér si nahý lehl vedle mne, otočený hlavou k nohám a špulil na mne prdelku, copak za takové situace se dá učit? To bych musel být z kamene, a já byl jak máslo až na jedinou část mého těla, ta byla asi ze žuly. Zahodil jsem učebnici a vrhl se na tu vyšpulenou prdelku.

Místnost byla ještě útulnější, než se zdála být, a Luca? Ten patřil mezi ty nejkrásnější muže, jaké kdy spatřil. Chlapec měl zvláštní pocit, snad že vedle něj někdo leží, ale Luca seděl, spíše klečel. Podíval se na jeho nohy – zarostené chlupy. Proboha jako koza! Ne! Jako kůň! A… a kopyta! Dvě kopyta! Antoniovi se hlavou mísily myšlenky, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Úlekem se odsunul a spatřil druhou polovinu jeho těla, chtělo se mu brečet. Ne dvě kopyta, čtyři! Slzy měl na krajíčku. Jestli se předtím cítil zranitelný, teď se cítil doslova v nebezpečí. Byl to kentaur, takový, jakého znal ze svého dětství z bájí a pověstí, z eposů a legend.

„Jsem rád, že se dobře bavíš," podotkl David vážným tónem, přesně tím, kterým tuto větu často pronášel ve třídě. „Toto ale není vtip, to je prostý fakt, a protože jsem se chtěl vyvarovat toho, že bych ve svém jménu viděl hrubku, tak mi toho profesora nevyčítej, buď tak hodný! Jak nade mnou v duchu uvažuješ, raději ani nechci vědět, ačkoliv to není tak těžké uhodnout. Už jsem se s tím smířil. Tedy většinou."

Zírám na kluka ve sportovním oblečení s kšiltovkou na hlavě. Má čerstvě osmnáct, je trochu menší než já. Nemůžu odtrhnout zrak od jeho souměrné nádherné tváře a pohled jeho očí mi zastavuje dech. Tahle nádherná bytost.

„Dobrej večer! Kontrola plynu, pustíte mě dál?“ zvedne ke mně oči od desek s papírama kluk plus mínus v mým věku. „J-jasně, dobrej! Teda jako jasně, pojďte…,“ přizpůsobím se automaticky jeho vykání a otevřu dveře dokořán, aby mohl vejít do předsíně. To mý zakoktání ovšem není způsobený jenom tím, že mi to vykání při pohledu na kluka o půl hlavy nižšího a dost možná i mladšího nejde moc přes pusu, ale i proto, že zrovna jeho jsem tady nečekal!

„Pamatuješ, jak jsi mě prvně vezl autem? V tom dešti jsem byl asi dvě hodiny, možná tři. Lepší než se hádat s matkou. Pak jsi mě půl hodiny vezl… To bylo fajn, vypadals, že mě zabiješ," říkal skoro šeptem, jak slabý hlas v tu chvíli měl. Bylo vidět, že to z něj leze dost s těžkostmi, byť se snažil, seč mohl, o svůj úplně běžný tón. Neměl sílu pokoušet se i o úsměv, což bylo dobře, stejně by jej dělat nemohl. Bylo vidět, že na ty momenty paradoxně vzpomíná rád.

„Prostě seš nudnej.“ „Nudnej…?“ „Jo. Prostě to, že seš hezkej a milej, mi jednoduše nestačí. Ty prostě nemáš odvahu k nějakýmu experimentu, ty se bojíš nějakýho většího vzrušení. Stáhnul by sis kalhoty a zašukal by sis tady a teď?“

"Krásně hřeješ," zašeptal jsem své drahé polovičce a zavrtal jsem se do houští, jak říkám občas z legrace jeho porostu. Už není černý jako kdysi, ale trošku stříbrný. Když nic neříkal, začal jsem ho hladit. Pleskl mě po ruce.

Kam ti to nastriekam? Môžem ti to streknúť do papuľky?“ Bolo mi jasné, že Juraj sa zrejme blíži k výstreku a na to som sa veľmi tešil. „Budem rád, ak sa urobíš do mojich úst.“ A myslel som to vážne. Chcel som ochutnať Jurajove semeno. Jeho vták chutil úžasne a páčilo sa mi Jurajovi fajčiť.

Přistoupil k Fritzovi a políbil ho. Pomalu se stmívalo. Ne ovšem pozdní dobou, ale černými mračny. V koupelně zapálili svícny. Oblečení se ocitlo na věšácích. Oba chlapci přistoupili k Leškovi a začali líbat jeho prsní bradavky. Hladili zároveň jeho tělo. Pak se ruce všech ocitly na jejich krásně vztyčených penisech.

„Ty kokot, znáš jak me boľa vajca?“ „Co, chceš jich ode mňe premíšac?“ „Práve, že sú premišane až bars.“ Chechtal se. „Ty śi sebe naražil dajaku radodajku.“ Uculeně přikyvoval. „Aľe jakú! Aspoň tri raz za dzeň jebeme a potom eśči calú noc. Chodzim ke nej do Matejovec. To je mašína, keby ci dala cicky na pľeca, ta máš ploché nohy.“ To rozuměl i Jirka a všichni jsme se řehotali. „Pytam ce kráśňe, z Matejovec ani kráva nedobra.“

Držel jsem ho za ruku, když jsem ho vedl k výtahu… A ve výtahu taky… A když jsem odemykal svůj byt, tak taky. Držel jsem ho za ruku, jako kdybych mu chtěl vynahradit všechny ty dny, kdy jsem to nedělal.

„Všechno bude v pořádku, neboj se. Já asi vím, kde jsi. Vydrž dvacet minut. Musím si zapnout GPSku, nikdy jsem tam autem nejel a nerad bych se ztratil. Pojedu tak rychle, jak mi ta průtrž dovolí, ty se zatím zkus schovat někde pod převis. Ne pod strom, to je nebezpečné. Můžeš chodit? Nejsi zraněný? Neměl jsi záchvat, že ne?" vyděsil se nad myšlenkou, že tam někde ležel bez pomoci a v bezvědomí. Dobře si pamatoval, jak byl tenkrát slabý, ačkoli to nedával na sobě znát. Jen pevně doufal, že se nemýlil a pojede na správné místo. Další skály, na které bylo dovoleno lézt, už byly jen Čertovky a ty byly přímo v centru vesnice, tam by se neztratil.