• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace30. 12. 2017
Počet zobrazení575×
Hodnocení4.79
Počet komentářů7

Pozoruju Kevina, jak napůl vylezlej ze stanu leží na břiše a opřenej o lokty něco soustředěně skicuje do svýho bloku. Pokud možno neslyšně se vyprošťuju z našeho dvojspacáku, z jehož druhý půlky stále ještě sálá teplo Kevinova těla, a nekonečně pomalu se po čtyřech plížím ven. Přítel, plně zabranej do svý činnosti, prohýbá svoje světlý záda, na nichž mu pod malinko pihovatou kůží vystupujou obrysy svalů. Dredy, který měl přes noc rozpuštěný, si asi stáhnul do uzlu hned po probuzení, jejich konečky teď tančej pod šíjí, vedle který se mu na lopatkách vyjímá vkusnej vytetovanej ornament. Než se potichounku dostávám k výlezu ze stanu, opatrně přelejzám Kevinovy nohy. Neodolám a lechtám ho na jeho chodidlech, pak je s láskou ochutnávám a líbám. Kevin mi přijde šíleně roztomilej, jak beze stopy vyrušení kreslí dál, nic z mejch dotyků samozřejmě necejtí. Zatajuju dech a sklánim se nad umělcem. Stín mě neprozradí, slunce leze na oblohu přímo proti nám. Sleduju, jak se pohled na před náma čnící horský vrcholky nedbalejma, ale výstižejma črtama přenáší na papír. Z malinko jinýho úhlu – ve skicáku se objevuje i stan, kterej je teď ve skutečnosti za našima zádama, a z něho tahama tužky na papíře vystupuju já. Žádný oblečení mi Kevin ve skice nepřidělil.

„Ty, fakt dobrý!“ hlasitě ohodnotim Kevinovo dílo, když jsem už nakloněnej pár cenťáků od jeho hlavy.

Kevin na sobě leknutí ani nedá moc znát, jenom se rázně převalí se na bok a zubí se na mě.

„Čaau, zvíře,“ měří si mě pobavenym pohledem vyzařujícim z jeho tváře zarůstající stále hustším strništěm, který začíná nabíhat skoro do zrzava.

Asi jsem mu ale odehnal tvůrčí náladu, protože se odstrkovánim rukama po zadku přesouvá zpátky do stanu a pakuje spací pytel a naše rozházený svršky. Všecky zavazadla svižně věšíme na vozejk nebo cpeme do mýho kletru. Kevin skládá mapu a popohání mě k odchodu.

„Co myslíš, zalezu si zas dneska?“ popichuje Kev, když poprvé zabere do svejch kol. Přetíženej vozejk jenom utrápeně zavrže, jak si na něm Kevin svoje tělo srovnává do pohodlný polohy. 

Slunce už několikátej den pálí jak divý, ale osvěžení v tůni podobný tý včerejší nám dneska dopřaný není. Jsme rádi, když narážíme aspoň na slabej a kalnej pramínek lenivě vyrážející zpod drnů trávy. Vrhám se přímo k němu na zem a hltavě svlažuju svůj vyschlej krk. Vzápětí mi to dochází a od osvěžující tekutiny se odtrhuju. Kevin se na mě skoro závistivě dívá a už to vypadá, že z tý svý kovový herky sesedne a k drahocenný vodě se doplazí. Vytahuju láhev, plnim jí a házim Kevinovi, kterej jí v tu ránu žádostivě vychlemtá, i když voda není ani moc studená, ani moc chutná. Navlhčujem šátky a otíráme svoje zpocený těla, ale úleva je to jenom krátkodobá. Za pár minut jsme zplavený stejně jako předtím.

Oběd nám skoro sežerou všudypřítomný krákající vrány kroužící ve velkejch kruzích nad náma. Můj hravej parťák jim nemůže přestat házet drobky, který lítající černý torpéda bez zaváhání chytaj za letu. Přijíždí kolama až na samej okraj srázu a vyhazuje kousky chleba nad hlubinu. Spřáteluje se s nenasytnejma ptákama víc a víc, jedna vrána už se mu usadila na vozejku a Kevin jen tak tak brání chleba, co drží v ruce, před jejím ostrym zobákem. A já zas trnu hrůzou nad jeho lehkomyslností – stačilo by, aby nevědomky popojel pár decimetrů dopředu… Konečeně si to vysmátej Kevin roluje zpátky a baví se nad zbejvajcim strachem v mejch očích.

Natahuje se a dává mi pichlavou pusu na usmířenou na hrudník. Vejš na mě, když stojim, nedošáhne. Stejně vim, že mě za chvíli bude zas provokovat.

Pozdějc odpoledne se ukazuje, že pramen, u nějž jsme před pár hodinama ukojili žízeň, nám do cesty neseslala nejšťastnější hvězda. Vlastně to musela bejt hvězda pořádně zlomyslná. Utíkám rychle do kleče u cesty a za chvilku zase. Jako by se všechna ta vypitá voda chtěla dostat co nejrychlejc zase ven i s našim skromným obědem. A Kevin na tom není o nic líp. Pomáhám mu do křovin taky, v tomhle máme už praxi, ale není to nejrychlejší operace. A jeho svaly v týhle části těla taky nefungujou uplně na sto procent. Stíháme to jen tak tak. Přistupujem k nouzovýmu řešení a v zákrutu cesty, kde sukovitej strom hází řídkej stín, Kevin z báglu vytahuje plenku. Vim, že si jich s sebou pro jistotu pár vzal, ale s timhle jsem mu ještě neasistoval. Kevin se trochu zardí v obličeji a kouká do země, když mu pomáhám podvlíknout plenku pod zadkem.

„Sorry že tě s timhle…,“ trousí rozpačitě a zahanbeně. Tohle u Kevina neznám.

Přisedám čelem k němu na jeho vozejk a obejmeme se, bradama přes ramena. Bušim ho po jeho svalnatejch zádech a on mě. Z hrdel vydáváme hlubokej ryk. Obnovujem vzájemnou důvěru a odhodlání.

Sotva se vlečeme, cesta v tomhle stavu nás pořádně vyčerpává. S úlevou se konečně v pozdnim odpoledni doplahočujem k louce u cesty, která skýtá přijatelný místo pro náš stan.

Chytám Kevina kolem jeho polonahýho trupu a stahuju ho z jeho vozejku k sobě do trávy. Nebrání se. Poslední kapičky energie vydáváme na krátký muchlování v lučních kytkách. Přes nos nás ale oba hned praští, že plenka je už dávno zralá na výměnu. Můj sameček, napůl klečící, napůl sedící na svejch bezvládnejch nohou, se jí zbavuje, a já ji odnášim zahrabat do lesa. Zbytek tý zpropadený vody, která ještě zůstala v láhvi, poslouží k omytí Kevinovy prdele, kterou je vzhledem k celodennímu sezení a otlačování potřeba udržovat v čistotě. To je pro tuhle vodu tak adekvátní úděl.

„Promiň, že se musíš věnovat těmhle mejm zkurvenejm záležitostem,“ špitá mi Kevin omluvně do ucha.

Jindy nezbytnou asistenci při jeho nejintimnějších hygienickejch potřebách bere naprosto uvolněně a s plejádou vtípků, dneska je to jinak.

„Ty víš, že jsem s tim v pohodě, naprosto v pohodě,“ tulim se k jeho nahýmu lysýmu tělu ozdobenýmu na pár místech decentníma kérkama.

„Ty s nima zrovna moc kámoš nejseš, co?“ pohladím ho. Kdo by byl. Nechci se pitvat zrovna v tomhle pitomym plenkovym tématu, ale zároveň se mi zdá, že to Kevin chce doříct.

„Po úraze, než jsem se to tam vzadu zase naučil ovládat, to bez plenek pěknou dobu nešlo. Seš bezmocnej, zašpiněnej, smradlavej a nesamostatnej. Máš dole kolem sebe kus hadru, v něm to svědí a lepí, a ty tomu prostě neporučíš. Máš pocit, že jsi v hajzlu. Klika, že jsem tu svoji prdel nakonec přived k rozumu,“ oddejchne.

Zdá se mi, že s životem bez používání nohou je smířenej. Ale tohle pro něj muselo bejt těžký. Vim, že disponuje koňskou dávkou vůle a snahy, když to překonal.

Atmosféra se uvolnila a i aktivní uhlí zabralo, takže si dopřáváme i lehkou večeři.

Do společnýho spacáku se uvelebuju děsně utahanej. Ani necejtím tvrdou zem pod náma. Po dnešních problémech do sebe radši vstupovat nebudem, ale denní příděl lásky si utýct nenechám. Nejdřív škrábající pusinky dvou zarůstajících hlav ležících vedle sebe, pak se těla dvou kluků po dvacítce smeknou v nerozlomitelnym objetí. Jeho namakaný ruce mě nekompromisně nadzdvihávaj a přibíjej k jeho trupu. Cejtim, jak se jeho naplněnej penis tře o můj, zdá se mi, že se naše ptáky snad chtěj žádostivostí obtočit kolem sebe jak vrbový pruty. Potemnělym prostorem stanu se nese hlasitý kňučení a mňoukání vzrušení. Uvelebuju se aspoň na chvilku ve vstupu do jeho pro dnešek zakázanýho nitra a pak opět necháváme naše k prasknutí přeplněný mužství, aby se navzájem laskaly; cejtim, jak Kevin ze zvyku nepatrně, ale rychle přiráží pánví.

Bouchání a škrábání na celtu stanu, hlas a vzápětí se zip ve vchodu otvírá a do stanu z letní noci s baterkou nakukuje kučeravá fousatá hlava s ne moc nadšenym výrazem.

Rozpumpovaný vrcholícím vzrušením se neochotně rozplejtáme a koukáme do nazlobený tváře.

„Je vám doufám jasný, že tady nemáte co tábořit. Chráněná zóna parku, visí to tady všude kolem,“ dodává, jak na něj zíráme s pusama otevřenejma dokořán překvapením.

„Oukej, hned ráno se sbalíme a mizíme,“ snaží se nastolit smířlivější tón Kevin.

„No tak na to zapomeňte. O dva kilometry dál v sedle si spěte,“ změří si nás, jak se snažíme zakrejvat nahotu cípama spacáku, s pohrdlivym odfrknutim, „třeba donekonečna. Jo, a je ani ne jedenáct večer a vypadá to, že na něco máte energie až až,“ dodá dost nepřátelskym způsobem. Je pravda, že jsme se tu poslední půlhodinku rozpumpovali pěkně.

Začínám dostávat pořádnej vztek. Ten člověk venku naprosto určitě musel vidět přítelův vozejk, takže mi jeho přístup přijde totálně bezohlednej.

„Zrovna my máme k přírodě fakt dobrej vztah a nemyslim, že tim jednim stanem něčemu ublížíme,“ pokouší se ještě Kevin trochu oponovat, ale bez úspěchu.

„Jo, a jestli jste si nevšim, tak můj parťák nechodí,“ už rozpáleně vyjíždim na toho zabedněnýho člověka. Kev mě drká do ruky, ať to nechám bejt.

„Sorry, to máte můj respekt, ale nějak jste se sem stejně dostat museli a tak jako tak byste zejtra pokračovali dál,“ trochu se zarazí, ale nedá se. „Mohl bych vám taky napařit pořádnou pokutu, ale já vim, že se takovej zákaz prostě občas přehlídne. Na týhle louce se ale opravdu spát nemůže,“ dodává už trochu mírnějš, ale stejně neoblomně.

Ještě se nadechuju k další reakci, ale vidim, že Kevin už se nasraně pokouší natáhnout spodky, který se mu zadrhávaj na jeho bezvládnejch, ale na paraplegika překvapivě svalnatejch nohou. To zlý noční překvápko vycouvává ze stanu a já chaoticky balim. Kevin se vztekle nadzdvihává rukama a poposedává po stanu, jak hledá náušnici, která se mu uvolnila během našeho milování. Ta černá pecka úplně splývá se stejně tmavou podlážkou stanu, konečně ji náhodou nahmatávám a rozčileně připínám Kevinovi do ucha.

Vylejzáme ze stanu, Kevin ze země spěšně ověšuje vozíček girlandou zavazadel a já bourám stan.

„Nepotřebujete nějak pomoct?“ rozpačitě nabízí strážce parku a pomáhá mi uvolňovat kotvení stanu. „Vydržej vám svítit baterky?“ ptá se teď už skoro starostlivě naše otravná noční návštěva. „A zvládnete to tam dolů? Nebojte, není to moc daleko,“ přešlapuje na místě a je na něm patrný, že si už není vůbec tak jistej, jestli měl na vyklizení palouku opravdu tak trvat. Ale zpět svůj příkaz nebere.

„Buď bez starosti,“ odtuší Kevin hrabající se na vozíčku zpátky na cestu.

„Tak mi promiňte tohle noční vyrušení, ale opravdu to nešlo jinak. Ať se vám povede vejlet,“ váhavě ještě zabručí strážce a rychle se vzdaluje opačnym směrem než my. Jeho baterka se na nás z povzdálí ještě párkrát otočí.

„Myslíš, že ho tak dopálilo, že se máme rádi?“ obracím se na Kevina.

„Jo, cejtil jsem to z něj, když viděl, že si užíváme. Zasranej netolerantní omezenec. Nenávidim tyhle předsudky,“ povzdychne Kevin.

Pak se svym vozejkem trochu poskočí na místě a s rozsvícenejma čelovkama se vydáváme do tmy.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #7 Odp.: Dredař na treku 3zmetek 2018-01-10 21:40
Fakt se na pokračování toho dredovatého kluka těším....doopravdy!.
Citovat
0 #6 Odp.: Dredař na treku 3zmetek 2018-01-05 21:56
Cituji Kev1000:
Díky Zmetkovi za přízeň a Liemovi za fídbek :-)
Je to tak. Příběh je spíš popisnej a epizodní, ale i tak chci doufat, že si alespoň nějaký příznivce našel :-)
Můžu ale říct, že v příštim díle, protože se blížíme do finiše,k určitejm vývojovejm kotrmelcům dojde.
A Zmetku, jo, třeba takovýmu Kevinovi různý posuny a přesuny taky trvaj ;-)


Dík.Myslím, že to může být fakt hezký příběh. a těším se A promiň, jsem jen "zmetek". Velké Z je moc lichotivé,,,
Citovat
0 #5 Odp.: Dredař na treku 3Kev1000 2018-01-05 21:42
Díky Zmetkovi za přízeň a Liemovi za fídbek :-)
Je to tak. Příběh je spíš popisnej a epizodní, ale i tak chci doufat, že si alespoň nějaký příznivce našel :-)
Můžu ale říct, že v příštim díle, protože se blížíme do finiše,k určitejm vývojovejm kotrmelcům dojde.
A Zmetku, jo, třeba takovýmu Kevinovi různý posuny a přesuny taky trvaj ;-)
Citovat
+1 #4 Odp.: Dredař na treku 3zmetek 2018-01-04 22:31
Cituji Liem:
Tak jo... Teď budu za hnusnýho , druhý svatý trubec...
Čte se to celkem dobře, ale žádný posun.
Proto jsem ani nekomentoval, ani nebodoval.

Nezlob se, ale já toho fiktivního kluka začínám mít fakt rád. I bez posunu. Člověku posun někdy trvá fakt dlouho..
Citovat
+1 #3 Odp.: Dredař na treku 3zmetek 2018-01-02 22:46
Cituji Liem:
Tak jo... Teď budu za hnusnýho , druhý svatý trubec...
Čte se to celkem dobře, ale žádný posun.
Proto jsem ani nekomentoval, ani nebodoval.

Máš pravdu. Ale pořád se mi to čte dobře. Doufám v posun příště, ale je mi to.... příjemný?milý?nenapadá mne vysvětlující slovo. Prostě z toho mám dobrý pocit.
Citovat
+2 #2 Odp.: Dredař na treku 3Liem 2018-01-01 23:17
Tak jo... Teď budu za hnusnýho , druhý svatý trubec...
Čte se to celkem dobře, ale žádný posun.
Proto jsem ani nekomentoval, ani nebodoval.
Citovat
0 #1 Odp.: Dredař na treku 3zmetek 2018-01-01 21:48
A nakonec zase já...čekal jsem, zda mne někdo předejde...
Mně se to líbí a čte se mi to pořád dobře.
Citovat