• kuscheltyp
Stylromantika
Datum publikace20. 11. 2017
Počet zobrazení1794×
Hodnocení4.89
Počet komentářů30

"Čau, já jsem Filip, tady od Matyho ze třídy," rozhlíd jsem se po tý partě v sednici Matyášovic ratenický chalupy. Teda rozhlíd jsem se teprve tehdy, když si mě muj spolužák přestal mačkat na hruď, jako bysme oba byli pomeranče, který chcete odšťavnit do džusu k takový tý správný rodinný snídani jak ze špatný – protože banální – reklamy, a já se moh konečně nadechnout a vidět něco jinýho než jeho krk a kudrnatý vlasy na zátylku.

"Taks nás našéél, Fíílóóó," radoval se Matyáš ještě o něco infantilnějc než jindy a povážlivě houpavym krokem se vracel na svý místo ke stolu. Poplácal na sedátko volný židle vedle, jako že je pro mě.

"No jasně, tvuj koňskej řehot nešel přeslechnout ani přes zavřený okenice," rejpnul jsem si do něj. A vzbudil tim salvu smíchu celý už sehraný, protože od brzkýho popolední patřičně rozchlastaný společnosti. Zatimco já šlapal sněhem od náměstí, odkud už se dopravní podnik dneska neobtěžoval vypravit jakejkoli spoj (ostatně s tržbou za mě jedinýho by kdovíjakej byznys neudělal), tady už lítaly zátky z prvních láhví.

"Já jsem Zuzka," napřáhla ke mně přes stůl ruku trošku plnější brunetka, Matyášova sestřenka, o jejíž existenci už jsem měl vzdáleně trochu tušení. Doprovázel jí její novej a – podle následný konverzace – zatim pro rodiče tajnej, ale mezi kámošema stejně už dobře známej objev. Vietnamskej kluk, kterýmu všichni řikali Tonda, i když se moh klidně jmenovat nějak jako Tran nebo možná Thuong nebo kdovívlastnějak. Ale protože Tonda musel bezpodmínečně navečer domů, páč jeho máma s tátou by mu absenci u rodinný oslavy neodpustili (nehledě na to, že svuj pravej vietnamskej novej rok slavěj prej až někdy na jaře), tak se i v tom pití na rozdíl od Zuzky a nás ostatních dost hlídal.

Poslední v rohu seděla Sára, drobná štíhlá slečna s nádhernejma velkejma hnědejma očima a přirozeně dlouhejma řasama. Žila s babičkou, oba rodiče totiž pracovně hodně cestovali. Dost daleko, věčně jinam a hlavně každej zvlášť, takže nějaký, že se rodina stěhuje celá někam ven a aspoň jeden školní rok je na stejnym místě, to prej nepřipadalo v úvahu. Musel jsem se na ni často koukat, protože jsem v těch jejích čokoládách tušil neskutečně zajímavej příběh, co jde možná až přes generace, ale kterej se nehodí nějak anonymně vykecat na netu, ani vykládat kdovíjak zvučnym hlasem v takhle veselý společnosti.

Plky, vtipy, písničky z předpotopního kazeťáku, otvírání dalších lahví… Zábava se valila dál a já do ní moc nevstupoval, jen jsem se usmíval (a "zdobil", jak by řek Matyáš), no jako většinou, když moc nevim, čim bych k všeobecnýmu žvanění přispěl, a když – a teď to neberte nijak špatně – už se stane, že se jdu socializovat, nebo, jak si taky někdy řikám, mezi lidi na brigádu. Protože styk s většinou lidí mě spíš vyčerpává, než nabíjí, a jít se takhle někam skupinově bavit pro mě vlastně neni relax, ale spíš docela namáhavá práce. Už tim, že to je věc svym způsobem bezúčelná, děsivě plytká, ale přitom nejspíš nutná pro to, čemu se moderně řiká utváření komunity, což je vlastně bohulibý a prospěšný.

Ale co naplat, je to přece jenom něco trochu jinýho, než když za někym jdu s diktafonem kvůli článku pro radniční listy, protože to se – v momentu, kdy to vidíte vytištěný – jednak dá počítat za něco jako smysluplnou a uznatelnou práci, i když kdovíkolik kulatejch za to neni, ale hlavně: potkáváte u toho zajímavý osobnosti. Fakt Osobnosti s velkym o, ne nutně kdovíjak slavný, třeba i nenápadný lidi, který jsou dejme tomu nejlepší naši nebo evropský experti na to či ono, nebo prožili hodně drsnejch věcí a lidsky se nezkřivili a zachovali si úsměv, přitom ze sebe nedělaj kdovíco, takže vy často ani nevíte, že je v tak malym městysu vůbec máte.

Tak třeba: když se vracim domu od málem devadesátiletý bábrle, co jí k nadcházejícímu jubileu přiklepli medaili starosty a která přežila Terezín, Osvětim i všechno podstatně měkčí, i když pořád dost tvrdý, co přišlo potom, vychovala tři děti, sedm vnoučat, prakticky sama postavila barák, zatimco manžel hračička si celý ty léta akorát lepil modely letadýlek; po převratu vlastně už jako důchodkyně procestovala s kamarádkama půlku světa (taky kdy jindy, když to holt dřív nešlo?), ve volnym čase pomáhá seniorům – některym z nich o generaci mladšim – a… a září z ní radost z každýho novýho dne, kdy může bejt na světě, těší se z prvního pravnoučete a má hromadu dalších plánů…, tak si řikám: na čem sakra jede? Je to volně, nebo na předpis? Ale ne, ženská třeba dvacet let nebyla u doktora, jak mi mezi odpověďma pro ten medailonek do dalších listů taky stihne povědět.

Respekt takovej, že mi to uplně rozváže tkaničky u bot; údivem i obdivem mám oči vykulený jak nějaká komiksová postavička. V noci pak skoro nemůžu spát, kolik si od ní odnesu energie, a přemejšlim, proč si většinu svejch dní připadám věkovitější a zemdlelejší než někdo čtyři a půlkrát (!) starší. –– Bože, dej jí ještě spoustu let. A neber to, jako že se rouhám, ale… kdyby to mělo znamenat záchranu velkejch věcí nebo lidskejch životů, přidej jí kousililínek z mýho času.

Mimochodem… i takový ty jiný typy, ty "nesestřelitelný", co se zdánlivě ničeho nebojej, který znáte jako největší extroverty, žoviální strejce s dvojznačnou pověstí a hubou věčně plnou pivních mouder nebo univerzálních průpovídek jako 'tak to holt chodí, mladej' (no jo, i takový "obecní ředitele planety" tu máme), tak ty najednou zkrotnou a možná se i bojej projevit, jaký doopravdy jsou, víc než mnohý bytostně plachý povahy… najednou prostě i oni jsou svojí lepší verzí. To mávnutí proutku, to kouzlo nastane v momentě, kdy se rozsvítí červená kontrolka a všecko jde na záznam. Dřív mě to zaráželo. Teď už vim, že zapnutý nahrávadlo je pro posledního eléva potenciálně něco jako atomovej kufřík pro americkýho prezidenta.

Bezva, Filipe, odbočka v odbočce. Přesně takhle, jak tu teď ve vyprávění zabíhám uplně jinam, tak se u takovejch oslav taky často přichytim, že jsem se uplně odpojil od společnosti, se kterou v daný místnosti sice dál fyzicky sedim, ale vědomí se mi potuluje někde dvacet třicet čísel nad hlavou a žije si něčim uplně jinym…

Jako jasně, na přímou Zuzčinu otázku, jak se mi v chalupě po prarodičích Hradeckejch líbí (otázku, která mě vrátila do reality), jsem vykoktal něco jako "je to tady super", protože v takovym momentu je asi slušný zaplnit tu mezeru po otazníku druhýho člověka nějakym vlastnim slovem, nejlíp pochvalou. Tak se to přece dělá, když nemůžete bejt ve svym malym tichym vesmíru, ale dřepíte někde, kde se pije a lidi se smějou a překřikujou. No… a taky se mi to stavení fakt líbilo. Možná že až nadobro zanevřu na lidstvo, koupim si nějakou takovou roubenku někde na kraji lesa, ještě líp v horách, kam za mnou nikdo nepoleze, budu mít konečně psa, možná i malý stádo oveček… a budu spokojenej, budu mít klid.

Ne jako když do mě Matyáš drkne loktem, že jsem na řadě. S čim? Aha, to už jede kolem stolu zase nějaká nová hra, kterou někdo určitě vymyslel pro tejrání introvertnějších povah. Prej: upravte název filmu tak, aby byl zajímavej pro drogově závislý. Příklad: Hogo fogo Pilulka nebo Císařův pikař. Heh.

Nenechte se plíst tim, jak tady zdánlivě plynule něco vyprávim. Je prostě rozdíl přepsat z nahrávky rozhovor, kterej stačí pár otázkama popíchnout a pak už jen poslouchat, co druhej řiká, nebo si na klávesnici formulovat povídku pro tenhle server a moct to přepisovat po libosti skoro tisíckrát, dokud… dokud to neni skoro dokonalý, nebo aspoň dost dobrý, nebo přinejhoršim "přijatelný" (i když tim v mezičase berete na sebe riziko, že ty, co se do vás prve kvůli pár odstavcům málem zamilovali, vás začnou stejně silně proklínat, co hůř, začnou se bát, jestli s váma něco neni. Tim víc vy jste v nejistotě a úzkostech, jestli svym čtenářům pro příště chystáte adekvátní krmi, jestli vůbec může někoho tak dlouho bavit to, že mu vlastně jen dokolečka vykládáte ty svý věčný karamboly…) a proti tomu muset bleskem reagovat v reálnym čase na každou blbost. 'Vylez, vtipe, vylez,' vařil se mi mozek. Naštěstí si Zuzka zrovna kejchla.

"Vrchní, smrkni!" napadlo mě.

Všechny to strašně pobavilo. Matyáš se plácal do stehen a – to vás asi ani nepřekvapí – nejenom do svejch. Zavrtěl jsem se a nahnul se k němu.

"Musim na malou. Máte tu doufám nějakej…"

"Počkej, jdu s tebou," zakřenil se Matyáš, "ukážu ti to, Fílo. Ukážu ti toho víc."

Všichni se smáli. Já samozřejmě zrudnul. A to Matyáš zrovna neměl za lubem nic extra záludnýho, teda aspoň ne teď (jinak to dost předznamenalo a vlastně i vystihlo události příštích hodin). Prostě mě jen proved přes kuchyň dozadu do síně ke vchodu ze zahrady, ve který maj kousek za kůlnou ještě tradiční kadiboudu, ale tu použít a brodit se k ní závějema nebylo nutný, protože prozíravá babička Hradecká prej za života postupně svýho muže nádražáka krok po kroku zmermomocňovala k různejm dílčím modernizacím, takže si na něm před lety vynutila – "půlročnim odpíránim manželskejch povinností," mrknul na mě muj věčně nadrženej spolužák – i přístavek s pidikoupelnou, pračkou a oddělenym, byť maličkym hajzlíkem (bejt v tý místnůstce blahobytnější postava, třeba páně místostarosty, bude si muset nechat panděro otevřenejma dveřma ven do chodby).

"Jdu hned po tobě," slyšel jsem přes svuj tradičně mocnej proud zvonící o sanitární keramiku další Matyho dvojsmysl. Ani nevim, jestli vědomej, nebo už jsem sám začal bejt lehce paranoidní. "Ale nikam neutíkej, chci ti ukázat ještě něco," dodal, když jsme provedli střídání stráží.

Umyl si ruce, otřel je do ručníku a už mě táhnul po schodech do podkroví. Jen instinktivně jsem přitom u botníku čapnul batoh, ve kterym jsem pro něj přines opožděnýho ježíška. V tomhle bylo super, že si mě vzal na chvíli stranou, i kdyby měl za lubem cokoli, protože si neumim představit, že bych mu to dával přede všema. A že by to třeba taky přede všema rozbalil.

Nahoře byla jedna pidiložnička a za druhejma dveřma už jen volnej a v poměru k ostatním místnostem v domě obrovskej prostor, kam se dvířkama zvenčí kdysi dávno skládalo pod střechu seno či co, načež se půda začala používat jako sklad naprosto všeho, co se nedávalo pod petlici do kůlny na dvůr.

"Jsme na tebe zařízený, abys věděl," culil se Matyáš. "Zustaneš doufám na noc?"

"A…si jo," pípnul jsem. Kartáček a čerstvý prádlo na ráno jsem si vzal, v tom problém nebyl. Zároveň jsem si vybavil vzpomínku, jak jsme se s Jitkou poznávali na posteli v ložnici jejích rodičů. Přišlo mi to tenkrát trochu divný, i když to svou praktickou logiku mělo (na patráku v pokojíčku, ve kterym Jíťa vyrůstala s mladšim bráchou Tomášem, by to bylo vyloženě nešikovný). A dneska, jestli mám s Matyášem sdílet dřevěný, trochu rozskřípaný, v hlavách jemně vyřezávaný starosvětský manželský lože po jeho prarodičích… heh. Zaplašil jsem myšlenku, co by nádražák Hradecký nejstarší a jeho žena preferencím svýho vnuka asi tak řikali.

"Teda když zustaneš v klidu," dodal jsem trochu prkenně. Nebyl jsem si jistej, jestli je dobrej nápad, abysme leželi vedle sebe, když jsem pro něj… taková výzva. Ani tu nemám výhodu domácí půdy, napadlo mě. Tu měl samozřejmě v chalupě Matyáš.

"Za co mě máš?"

"Znám tě. –– Hele, Maty…"

"Žádný helematy!" skočil mi do řeči. "Tohle mě uráží, Filipe! Jasně že mě bereš, samo že jo. Čim dál víc, abych pravdu řek. Ale nechci to proti tvý vůli," ježil se.

"Počkej, ani nevíš, co chci říct. Takže…," odkašlal jsem si. "Milý Matyáši, za to, žes byl celý rok hodný, tak tady ti u mě Ježíšek taky něco nechal."

Matymu zasvítily oči: "Je tam, co si myslim?"

"To nevim. Nevim, co myslíš," napínal jsem ho v poslední chvíli.

Kdyby se nebál, že v tom podkroví prorazí hlavou střechu a nebo se na zpáteční cestě propadne do přízemku, určitě by skákal radostí aspoň metr vysoko. Jasně že je chtěl hned vyzkoušet. Já se diskrétně vytratil a připojil se zas k partě dole. Teprve když se dobře další tři čtvrtě hodiny nevracel on, začlo to bejt trochu divný. Veselá společnost mě vyslala nahoru, kouknout se, kde máme hostitele. Byl jsem to koneckonců já, kdo Matyáše viděl naposledy.

Možná si udělal dobře a teď si zdřímnul, řikal jsem si, když jsem ťukal na dveře ložnice.

"Matyáši?" zkusil jsem to.

"Fílo," ozvalo se. Nemělo to otazník, bylo to spíš s tečkou. S vyděšenou tečkou.

"Můžu?" To, co jsem za dveřma uviděl…

Matyáš nasucho polknul. "Fílo."

"Co se děje, Matyáši?"

"Mně to nejde dolu."

(Pokračování příště.)

---

Zvlášť věnuji tento díl zmetkovi (a jeho alternaci), Ficklipovi, medvídkovi a Jaachimovi H. T., jakož i všem nekomentujícím, ale několikrát denně tyto stránky kontrolujícím čtenářům, kteří si pokračování s takovou citovou investicí nakonec přece vyčekali.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoFilip
Věk0

Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #30 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2018-01-10 21:46
Promiň. To jen tak, aby bylo jasné, že jsme tady a čekáme.. a držíme všem palce..! Možná to byla blbá poznámka, ale myslím, že reálná. Jo, omlouvám se, neudržel jsem trpělivost... jsem jen takovej zmetek :) Nezlob se.
Citovat
0 #29 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2018-01-01 21:25
Trochu jsem doufal v toho Silvestra, nakukoval jsem snad po půlhodině...
Takže: děkuji za kurz trpělivosti. Budu se snažit dále, i když je to pro mne těžké...
Přeji do celého nového roku, ať Ti to píše pořád skvěle jako dosud. Udržíš-li si svůj standard, budu se snažit já udržet svou netrpělivost.
Citovat
+1 #28 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrkuscheltyp 2017-12-31 12:43
Cituji kikiris53:
Tak jsem taky zvědavej, jak to vlastně na toho Silvestra dopadlo.
Jinak hodnocení na 1*****.


Díky! Tolik hvězdiček naráz jsem snad nikdy nikde nedostal. Ani v první třídě, kde se dávaj za nic, prostě aby to žáčky bavilo... Teď se budu stydět a asi i červenat:)
Citovat
0 #27 Můj problém – VII. Silvestrkikiris53 2017-12-30 18:55
Tak jsem taky zvědavej, jak to vlastně na toho Silvestra dopadlo.
Jinak hodnocení na 1*****.
Citovat
0 #26 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-29 21:06
Nehty mám ukousaný netrpělivostí, možná i první články prstů...Nechci, aby to vypadalo jako nátlak...já to vydržím i do toho nového roku. Se zbytky prstů...Protože tohle pokračování a očekávání mne fakt bere nejvíc! Už víš, že jsem netrpělivý..Jo, zkusím trénovat trpělivost..Ty, ale je to strašně těžký...
Citovat
+3 #25 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrkuscheltyp 2017-12-28 15:05
Cituji zmetek:
Cituji Jaachim H. T.:
Co kdybyste kuscheltypa nechali odpočívat alespoň přes Vánoce? Netlačte na něj, bude volnější a bude se mu líp psát :) Není nic horšího než neustálý tlak.


Dobře...ale ten Silvestr by byl stylový! :)


Uvidím, zmetku, příběh je tu šéf.
Dík za obranu, JHT:-)
Citovat
0 #24 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-27 16:41
Cituji Jaachim H. T.:
Co kdybyste kuscheltypa nechali odpočívat alespoň přes Vánoce? Netlačte na něj, bude volnější a bude se mu líp psát :) Není nic horšího než neustálý tlak.


Dobře...ale ten Silvestr by byl stylový! :)
Citovat
+2 #23 Odp.: Můj problém – VII. SilvestrJaachim H. T. 2017-12-26 10:09
Co kdybyste kuscheltypa nechali odpočívat alespoň přes Vánoce? Netlačte na něj, bude volnější a bude se mu líp psát :) Není nic horšího než neustálý tlak.
Citovat
-1 #22 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-25 22:20
K Ježíškovi to už nebude. Silvestr by být mohl?
Citovat
-1 #21 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-23 23:05
Dostanu další díl alespoň k Ježíškovi? Nebo to bude fakt až na Silvestra?
Citovat
0 #20 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrkuscheltyp 2017-12-20 11:08
Cituji Pavlik:
Přejeme krásný vánoční čas a hodně všeho dobrého do nového roku.
Těšíme se na další pokračování příběhu, třeba ho dostaneme
pod stromeček :lol:


Díky, Pavliku. Pěkné svátky tobě i kamarádovi :-)
Citovat
0 #19 Odp.: Můj problém – VII. SilvestrPavlik 2017-12-20 06:25
Přejeme krásný vánoční čas a hodně všeho dobrého do nového roku.
Těšíme se na další pokračování příběhu, třeba ho dostaneme
pod stromeček :lol:
Citovat
0 #18 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-10 17:29
Dík. Já to ale nečtu kvůli tomu, abych se mohl vykecávat, ale protože mno to baví číst.. Proto jsem zvědavej...

Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
Trpělivost skutečně není moje vlastnost a moje zvědavost je hodně hypertrofická. Je nějaká představa o době, kterou je nutno přetrpět k další části? Nebo už to bude skutečně silvestrovský díl? :sad:


Sám teď nevím dne a hodiny, tak ti to přesně nepovím. Ale neboj, nadobro se odmlčím, až dopovím, co mám na srdci... a ono tam je toho nakonec hodně, prozradím na sebe asi i víc, než jsem čekal. Na druhou stranu tu máš v těchhle dnech docela dost dalších autorů, kde si můžeš počíst & i se jako komentátor vyřádit :)
Citovat
+2 #17 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrkuscheltyp 2017-12-08 10:26
Cituji zmetek:
Trpělivost skutečně není moje vlastnost a moje zvědavost je hodně hypertrofická. Je nějaká představa o době, kterou je nutno přetrpět k další části? Nebo už to bude skutečně silvestrovský díl? :sad:


Sám teď nevím dne a hodiny, tak ti to přesně nepovím. Ale neboj, nadobro se odmlčím, až dopovím, co mám na srdci... a ono tam je toho nakonec hodně, prozradím na sebe asi i víc, než jsem čekal. Na druhou stranu tu máš v těchhle dnech docela dost dalších autorů, kde si můžeš počíst & i se jako komentátor vyřádit :)
Citovat
0 #16 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-07 22:02
Trpělivost skutečně není moje vlastnost a moje zvědavost je hodně hypertrofická. Je nějaká představa o době, kterou je nutno přetrpět k další části? Nebo už to bude skutečně silvestrovský díl? :sad:
Citovat
0 #15 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-12-01 22:01
už je prosinec...alespoň pár řádek... nebo víc řádek, ať to stojí za to... :) ;)
Citovat
+1 #14 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-11-29 19:48
Musím přiznat, že to s tím přecházením zastávky místo čekání dělám taky. A jsem s malým z, protože doufám, že nejsem zase tak velký zmetek...

Cituji kuscheltyp:
Cituji zmetek:
čekám, čekám, žvaním, pobrukuju si a zase netrpělivě čekám...sakra, fantazie z toho, co může být jako pokračování je hodně bujná. Fakt už chci znát příběh podle Tebe (to velké T je výraz úcty a obdivu) :)


Já jsem, zmeťo, rád, že jsem tě tady potkal. Protože konečně vidim někoho, kdo je možná netrpělivější než já :-)

(Jsem přesně ten, kdo když má dvě minuty čekat na tramvaj, tak jde radši na další zastávku pěšky, i když tam dorazí až za tři minuty a na další spoj by musel čekat minut pět, nehledě na ty lidi nahňácaný na ostrůvku a na to, že by tam s nima musel ten čas nějak vydržet... heh... a pak to prostě dojde celý po svejch, když to teda neni na druhej konec světa nebo nějak silnějc neprší nebo nemá vyloženě třeba zlomenou nohu.)

Jinak... dík :-)

... a zmetek s malým z píšu, protože ctím, jak se píšeš sám, přestože seš můj (a asi nejen můj) zdaleka největší komentátor, takže bys vlastně zasloužil Z pořádně velký.
Citovat
+2 #13 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrkuscheltyp 2017-11-29 12:33
Cituji zmetek:
čekám, čekám, žvaním, pobrukuju si a zase netrpělivě čekám...sakra, fantazie z toho, co může být jako pokračování je hodně bujná. Fakt už chci znát příběh podle Tebe (to velké T je výraz úcty a obdivu) :)


Já jsem, zmeťo, rád, že jsem tě tady potkal. Protože konečně vidim někoho, kdo je možná netrpělivější než já :-)

(Jsem přesně ten, kdo když má dvě minuty čekat na tramvaj, tak jde radši na další zastávku pěšky, i když tam dorazí až za tři minuty a na další spoj by musel čekat minut pět, nehledě na ty lidi nahňácaný na ostrůvku a na to, že by tam s nima musel ten čas nějak vydržet... heh... a pak to prostě dojde celý po svejch, když to teda neni na druhej konec světa nebo nějak silnějc neprší nebo nemá vyloženě třeba zlomenou nohu.)

Jinak... dík :-)

... a zmetek s malým z píšu, protože ctím, jak se píšeš sám, přestože seš můj (a asi nejen můj) zdaleka největší komentátor, takže bys vlastně zasloužil Z pořádně velký.
Citovat
0 #12 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-11-28 21:43
čekám, čekám, žvaním, pobrukuju si a zase netrpělivě čekám...sakra, fantazie z toho, co může být jako pokračování je hodně bujná. Fakt už chci znát příběh podle Tebe (to velké T je výraz úcty a obdivu) :)
Citovat
+1 #11 Odp.: Můj problém – VII. Silvestrzmetek 2017-11-26 22:25
jsem zvědavej. Zatím to vypadá, jako někdo, kdo musí mít poslední slovo :)
Citovat