vesnicky zavod banner 50

  • AdmiralG
Styltvrďárna
Datum publikace7. 11. 2017
Počet zobrazení1306×
Hodnocení3.12
Počet komentářů3

Světlo!

Už zase další den. Jak rád bych ještě spal. Celé tělo mě bolí a jsem příšerně unavený, ale tyhle myšlenky mě brzy opouštějí. Začíná klasický ranní rituál.

„Všichni ven!“ ozývá se ode dveří a já se snažím ze všech zbylých sil, abych nízkým průlezem mezi naší celou a „koupelnou“ proběhl po čtyřech dřív, než schytám kopanec. Dneska se mi to daří. Ale ani tahle slabá radost mi nevydrží dlouho, protože se na mě a dalších pět nešťastníků spouští proud ledové vody.

„Dělejte, zmetci, nastavte ty svoje špinavý prdele!“ chlap jako hora v maskáčích a v kukle nepřestává křičet a spolu s proudem vody z hasičské hadice ten hluk dokonale překrývá náš zoufalý křik.

V okamžiku jsem na nohách, ignoruje palčivou bolest zad, kotníků, stehen a prostě všeho, se snažím vyhnout tomu ledovému budíčku. Běháme všichni dokola, vrážíme do sebe a pořád tomu není konec. Najednou cítím nepříjemné bodnutí, jak jsem zadkem, který se ještě zdaleka nevzpamatoval z posledního výprasku, narazil na pás cudnosti kluka, který stál za mnou, bolestí se na chvíli zastavuji, ale k tomu jsem si nevybral správnou polohu.

Než se stihnu vzpamatovat, tak mi do koulí udeří proud ledové vody. Před očima mžitky, snažím se rukama tlumit pád, ale moje reakce jsou zpomaleny bolestí. Padám na ledovou žulovou dlažbu a strhávám s sebou toho chudáka, který se za mě schoval. Ležím na zemi a vodu nevnímám, bolest v koulích je neskutečná a už nemám sílu na nic. Je to tak každé ráno, nebo večer? V tomhle vězení bez oken je to asi jedno. Během pár minut ležíme na hromadě všichni, vyčerpaní, pomlácení a klepeme se bolestí a zimou dohromady.

Jak dlouho už? Ani sám nevím, ale snažím se znovu sebrat všechny síly, protože každou chvíli přijde krmení a už se mi několikrát stalo, že než jsem se stihl najíst, tak někdo jiný rychle spořádal jednu misku a pak mě bez výčitek svědomí odstrčil od té mojí a většinu mi snědl.

Zvířata, všechno to jsou jenom nemyslící zvířata.

A co já? Myslím ještě, nebo už jsem taky blázen? Ne a ne a ne! Ještě to nevzdávám.

„Žrádlo!“

Konečně! Letím jako o závod, u průchodu do našeho „pokojíčku“ jsem druhý, nevybíravě kopu do kohosi za sebou a ženu se k první misce. Dneska je docela plná a výjimečně bez kostí, chrupavek, kůže a dalších věcí, které jen zabírají čas. Žeru jako zvíře, ale hlad je silnější než ty poslední zbytky důstojnosti, které ve mně jsou.

Jsem hotový, miska je prázdná a já se rozhlížím. Tenhle nováček je sice hubenej, ale nejspíš už má hodně za sebou, protože si hlídá okolí.

Vida, Míša se nekouká, a protože má oteklou pusu, tak jí strašně pomalu, má skoro plnou misku. Vyrážím k němu a už už do něj vrážím, ale najednou…

Ne!

Tohle nemůžu udělat! Míša sem přišel stejný den jako já a navzájem jsme si pomáhali… Já přece ještě nejsem bezduché agresivní zvíře, otrok bez zábran. Ano, akceptoval jsem, že jsem nahý, že nesmíme mluvit, že musíme chodit po čtyřech, protože pár výprasků by jako argument pochopil asi každý. Smířil jsem se s tím, že můj pták je na pořád zamčený do pásu cudnosti a že se škrtím na obojku. Přežívám každodenní trestání za hlouposti a bezdůvodné mučení z pouhé zvrácené chuti, ale zaútočit na bezbranného?

Ne!

Já jsem lidská bytost! Narodil jsem se svobodný a přísahám, že se zase svobodným stanu. Otáčím se a jsem pevně rozhodnut mu za každou cenu krýt záda, i když se na mě teď dívají čtyři páry vzteklých a pořád ještě hladových skoro vlčích očí. Netroufá si nikdo, ten kousíček lidskosti v mém oku asi nahání ostatním víc strachu, než sevřené ruce a vyceněné zuby. Míša dojídá a pomalým krokem se jde schoulit na svou deku. Ani se na mě nepodíval, je už mu všechno jedno. Jak dlouho to bude trvat mně, než takhle dopadnu? Nechci na to myslet, taky si lehám a přes oslnivé světlo se snažím utéct do říše snů. Dřevěná podlaha sice není zrovna dvakrát pohodlná, ale aspoň je čistá a hladká.

Uplynula snad hodina? Nebo dvě? Vlastně je to jedno. Přichází čas utrpení. Volají si nás jednoho po druhém ven, zalepí nám oči, nasadí nám roubíky, ruce spoutají za zády a pak nás čeká nekonečný čas ve tmě a vydýchaném vzduchu.

Klečím na podlaze plné třísek a dalšího bince, ale kolena mám tak zrasovaná, že už to neregistruju. Mezi obojkem a zdí mám jenom krátký řetízek, takže hlavou skoro nepohnu. Hýbat zbytkem těla se snažím strašně nenápadně, ale stejně téměř pokaždé schytám ránu, nebo v lepším případě plivanec a nadávku. Postupně se stávám opět otupělým, hluk mi splývá do jednoho tónu a dech se mi trochu uklidňuje. Je tu sice hrozně vydýchaný vzduch, ale je tu teplo, krásné teplo.

Ze začátku ještě vnímám, když na mě sáhne nějaká ruka, zmáčkne tu, či onde, ale to se mně stává zřídka, ostatní kluci jsou v tomhle na tom „líp“. Asi proto, že jsou mladší a s lepšími postavami, než mám já. Jen jednou mě z letargie vytrhávají silné paže, kterými jsem zvedán na nohy. V mžiku stojím, ale než se stihnu trochu protáhnout, tak moje břicho dopadá na nějaký stůl, po dvou rázných kopancích roztahuju nohy a se snahou o minimální pohyb nechávám něčí ruku rejdit v mém zadku.

Že bych se konečně dostal z tohoto pekla? Ta ruka je vcelku něžná, vlastně už se mě dlouho nikdo nedotýkal jinak než hrubě.

„Drží pěkně, ale nechci ho, ukaž mi toho vedle.“ Zazní hezký hlas s rezolutním nehezkým verdiktem.

Moje naděje pohasla dřív, než jsem se začal těšit, což je vlastně dobře. Pár rychlých chvatů a jsem tam, kde jsem byl.

Hluk se pomalu snižuje, židle přestávají vrzat, už bude brzo zavíračka a já jsem pořád tady. Zaslechl jsem pár úspěšných transakcí, takže dneska na noc nás bude zase míň. Jak dlouho tu jsem vlastně já? Dvacet dní? Třicet? Ani nevím, ale nebude dlouho trvat a dopadnu jako jiné neprodejné zboží. Někde v dole nebo na lodi. Odtamtud už je jenom jedna cesta – se zubatou na věčnost.

Slyším lehké zavrzání židle. Někdo si proti mně sedá. Objednává si kofolu a zdá se, že listuje papíry, kde jsou o mně všechny informace. To je neobvyklé. Všichni ostatní mě napřed pořádně prohmátnou a málokdo si čte. Papíry stále šustí.

„Mohl bys mu rozlepit oči? Chci vidět, jak umí koukat.“

Má mladý hlas, takový hebký. Jaká neuvěřitelná změna, oproti těm starým, úchylně znějícím hlasům těch tady tak obvyklých perverzáků. Někdo šeptá, pořádně nerozumím, ale asi se dohadují, jestli mi umožnit koukat, nebo ne. Nakonec cítím trhání lepicí pásky a já vidím.

Z počátku teda hodně mžourám, ale oči si rychle zvykají, je tu docela šero. Rozhlédnu se kolem. Asi ve dvoumetrových rozestupech jsou tu v obrovském kruhu mělké boxy pro nás a je to tu nečekaně velké. Dobře tak čtyřicet prodejních míst, vesměs prázdných. Rychlým rozhlédnutím napočítám osm spoutaných nešťastníků a pět zákazníků. Takže je nás v tomhle baráku mnohem víc, musí to být obrovská stavba. Kouknu se před sebe a nestačím se divit.

Přede mnou sedí hotový Anděl. Mladý kluk, maximálně dvacet let, štíhlý, dlouhé světlé vlasy mu rámují obličej a splývají až kolem krku.

Co by se jemu na mně mohlo líbit?

Dívá se s nezúčastněným výrazem ve tváři, ale v očích má cosi krásného. Chvíli se na něj rovněž upřeně dívám, ale pak si rozpomínám, že tohle přece nesmím, tak rychle sklápím pohled k zemi. Vlastně jsem začal litovat, že mám rozlepené oči. Teď vím, jak to tu vypadá, to už se k ostatním asi nevrátím. V hlavě mi šrotují myšlenky, co teď se mnou asi bude, ale neumím si představit nic pěkného.

Jak dlouho jsem mohl přemýšlet, dvacet minut? Hodinu? Nevím, pořád upřeně hledím na boty blonďatého Boha, které se skoro nehýbou. Trošku se osměluji a kouknu na něj, ale maximálně nenápadně.

Vypadá vyčerpaně, únavou mu padá hlava a zdá se mi, že ani nevnímá mou přítomnost. Jeho dlouhé vlasy již leží na ramenou a jen chvilkový proud vzduchu vytvořený stropními ventilátory jich pár rozehrává do líného tance. Jeho víčka jsou přivřená, ale i přes velké šero tohoto místa na pokraji zkázy, jež pár slabých žárovek nemůže nikdy rozehnat, vidím velké kruhy pod očima. Jeho ruka si občas pohraje s tisíckrát politým a ohmataným podtáckem, snad jako by z posledních sil křičela, že tělo je ještě plně pod vládou myšlenek svého majitele, ale ty samy se stále častěji rozbíhají do všech zákoutí mysli a odhánějí pozornost od ponuré reality prostředí dna společnosti, do barevného světa dalekých krajů a zemí.

Jeho pozornosti už dávno unikají občasné kroky ostatních přítomných, již dávno myšlenkami otupěl, aby si prohlédl některého z nebožáků, kterého odtud odvádí nový Pán, po zaplacení tučného bakšiše tlustému a smradlavému výčepnímu, který si svůj obchod s lidmi uměl tak krásně zařídit pod pláštěm zaplivané hospody, kam by slušný člověk nevkročil.

Najednou sebou prudce škubne, až se leknu a taky sebou zatřesu. Jeho hlava se jedním rychlým trhnutím narovnala, z kalných očí jsou naráz dva blesky a on se lehce otáčí ve směru místa, odkud se chvíli před tím ozval táhlý výkřik s následným vzlykáním trestaného otroka.

Řev se se strašnou pravidelností rozeznívá celou místností. Sice si nejsem úplně jistý, ale tipl bych, že je to ten kudrnatý svalovec, kterého jsem naposledy viděl před pár dny. Takže je to jasné, jeho Pán ho vrátil a nyní ho jako reklamované zboží čekal krutý trest. Krutější než samotný očistec.

Křik nepřestává a nenápadným pohledem kolem vidím, že se všichni zbývající kluci klepou a já se klepu taky. Můj blonďatý Bůh se oproti tomu usmívá a blesky se v jeho očích mění v mohutné ohně. Takže to jsou přesně ty věci, které má rád, a jestli si mě koupí, tak mě nečeká žádné zacházení jako milovaného společníka, ale tvrdý dril, při kterém budu trestán sadistickým způsobem za sebenepatrnější prohřešek a s největší pravděpodobností i bez důvodu.

Najednou si říkám, že bych se vlastně rád vrátil do naší kobky, než odešel s ním. Ta původní představa, že ten mladík s dlouhými vlasy hledá roztomilé štěňátko na hraní, se kterým bude chodit na procházky, házet mu míček a nechá ho spát vedle sebe v posteli, se okamžitě rozplynula. Strachem se mi klepou kolena a obojek na krku se zdá být více svíravým. Chtěl bych utéct, pryč, někam do tmy, daleko od něj a jeho pohledu, kterým si mě najednou měří, a i když stále mlčí, tak jeho oči to říkají jasně – tohle je i tvůj osud!

Trochu jsem sebou škubnul, jako bych chtěl vytrhnout vodítko ze zdi, ale nemám šanci. Navíc jde jako naschvál zrovna okolo pingl s další kofolou a neodpustí si pořádný pohlavek a kopanec do mých koulí. Zaúpím a začínám být zoufalý.

Už tu nejsou žádní zákazníci a zakuklené gorily postupně odvádějí jednoho kluka za druhým pryč. Říkám si, ať mě taky vezmou, chci pryč, chci daleko od jeho pohledu. Bojím se. Navíc mám i svíravý pocit ponížení ze své nahoty, což je divné, protože jsem myslel, že na tohle už jsem zvyklý.

Zase se mi honí hlavou spousta myšlenek, ale ne moc dlouho, protože najednou luskne a zakřičí na pingla:

„Platím!“

Trošku strachu opadá, zaplatí za kofolu, půjde pryč a já se třeba vrátím k ostatním, nebo klidně na samotku, nebo třeba ke všem čertům, ale hlavně ne s ním! Hospodský přichází.

„Tak co, Honzo, platíš jenom ty kofoly, nebo ještě něco?“

„Ne, měl jsem jenom čtyři kofoly a podle toho, jak byly hnusný, bys měl zaplatit spíš ty mně!“

„Buď rád, žes ji vůbec dostal. Kofolu beru akorát kvůli tobě, nikdo jinej to tady nechlastá.“

Vida, takže on je tady pravidelným hostem, no nazdar, hlavou mi zase letí spousty myšlenek a stejně tak se opět strašně bojím. Proč mě ještě neodvedli? Proč jsem pořád tady? Klepu se jako osika a to neuchází jeho pohledu. Hází po mně pohled plný pohrdání spolu s cynickým úsměškem, ale brzy se zase obrací na hospodského.

„Právě proto, že jsem takový dobrý host, bys mohl objednat pořádný pití.“

„Jo, seš tu často, ale stejně kupuješ jenom zlevněný zboží. Co se vlastně stalo s tím posledním?“

„Nestál za nic, ani jako otrok, ani jako pes. Nejspíš už je po něm, ale jestli ještě náhodou nechcípl, tak bude někde na cestě do Emirátů. Je na tom možná líp, jak já, protože tam jsem taky nikdy nebyl.“

Prázdnou místností se roznesl ďábelský smích. Blonďatý Bůh se definitivně rozplynul a přede mnou sedí samotný satanáš.

„Ale dost keců, je pozdě, takže čtyři kofoly a toho zmrda mi k tomu připočítej. Balit netřeba.“

Mám mžitky před očima, poklesám v kolenou a z nelíčené hrůzy mě vysvobozuje milosrdná tma. Ztrácím vědomí.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Uvidíme, co příjde.Doublemo 2017-11-12 16:22
Dáme šanci a komentovat budeme příště, nebo napřespříště.
Citovat
+2 #2 Odp.: Střípky jednoho bezcenného života (1) - Blonďatý ďábelzmetek 2017-11-09 21:41
Taky nevím. je to spíš hrůza z toho, co bude, než zvědavost. Někomu to možná vyhovuje, pro mne to není (ale neznamená to, že nepřečtu pokračování).

quote name="Liem"]Tak já vám nevím....
Možná ne tady u vás v Česku, ale třeba v Indii, nebo v Malajsii se to stát může a stává se to. Ukradnou, nebo od rodičů koupí jejich děti a ty si pak projdou peklem.
Navíc kluci jsou potom těsně před dospěním (dospíváním) kastrováni. Bez uspání, jen alkohol.
Přesto, že tohle je povídka spíš děsivá, přečetl jsem, ale neznámkoval. Nevěděl jsem jak.
Citovat
0 #1 Odp.: Střípky jednoho bezcenného života (1) - Blonďatý ďábelLiem 2017-11-09 01:16
Tak já vám nevím....
Možná ne tady u vás v Česku, ale třeba v Indii, nebo v Malajsii se to stát může a stává se to. Ukradnou, nebo od rodičů koupí jejich děti a ty si pak projdou peklem.
Navíc kluci jsou potom těsně před dospěním (dospíváním) kastrováni. Bez uspání, jen alkohol.
Přesto, že tohle je povídka spíš děsivá, přečetl jsem, ale neznámkoval. Nevěděl jsem jak.
Citovat