• kuscheltyp
Stylromantika
Datum publikace17. 7. 2017
Počet zobrazení1316×
Hodnocení4.54
Počet komentářů10

To jsem zase já, Filip. Mám před maturitou na gymplu v jednom středočeskym městysu. Jsem z kantorský rodiny, takže by byl pěknej průser, kdybych ji nedal. Tyjo, snad ještě nikdy jsem se takhle zkoušek nebál. Někdy si řikám, že to prostě ještě nemůže bejt letos, že na to přece potřebuju mnohem víc času. Ale to neni ten muj problém. Jo, nemám moc rád lidi, ale ani to neni muj problém. Problém je, když se mnou chtěj něco mít. Já to mít nemusim a nějak se k tomu nedokážu nutit. Balila mě Klára, teď se ke mně strašně má Matyáš, najednou chtěl se mnou sedět v lavici, co jsem měl prakticky celý čtyři roky pro sebe. Neřek jsem mu ne, na to jsem moc slušně vychovanej. A muj klid vzal zase jednou za svý…

Jsem člověk, kterej nevěří na náhody, spíš na nějakou inteligentní supervizi nad náma. Chytrou, ale někdy taky parádně potměšilou. Ubírá se cestama, který nikdy nemůžeme dost dobře chápat, já teda rozhodně ne. Ale Matyáš jako by snad čuchal, že přijde to, co přijde. Vlastně kdo přijde. A s čim.

Cumbajšpíl – tak řikáme našemu třídnímu, co nás má na němčinu (strašně rád používá obrat "zum Beispiel", a kdybysme mu to na okraj sešitu čárkovali, udělá za pětačtyřicet minut klidně i třicet napříkladů) – přišel na konci svý hodiny s tim, že máme do zejtřka ve dvojicích zpracovat nějakej rozhovor na pět minut před tabulí. Rozhodil mezi nás do lavic různý Illustrierte, to jako všemožný německý barevný časopisy.

"So, meine liebe Klasse," začal, "in jedem diesen Heft kann man einen Test finden. Zum Beispiel: Bist Du ein Optimist, oder ein Pessimist?" Kdyby mi Cumbajšpíl přímo do ruky nevrazil jeden z těch pitomejch časáků pro třicítky, co se nepřestaly chovat jako patnáctky, aniž by koukal, co komu dává (akorát zvonilo a já to bez prohlížení strčil rovnou do tašky), byl bych skoro ochotnej věřit, že to trdlo Matyáš to tak nachystal. Ale možná si jen nějakou takovou situaci shůry vymodlil. Seděli jsme v jídelně už jako poslední, žvanili o kdovíčem a chystali se dom, když mě napadlo, abych se na ten úkol pořádně podival. "Bist Du ein Kuschel-Typ?" stálo v časáku na poslední straně, před reklamou turistickýho infocentra na krásy města Hamburku na vnitřní straně obálky.

To… to jako mám rozebírat před třídou, jestli se rád mazlim? Ausgerechnet v duu s Matyášem?! Zrudnul jsem nejen ve tváři, ale snad i od kořínků až ke konečkům.

"Cojéé, File?" mlsal mý rozpaky pohledem.

Eště se takhle dívej, řikal jsem si a na tý půlce stolu, co nezabíraly tácy se zbytkama našich obědů, otočil časopis k němu. Matyáš se hned namotivoval:

"Tyve, já snad eště začnu mít tu ňéminu rád," řehtal se jak kůň, až se po nás kuchařky otáčely. Matyáš byl dycky trošku vodbržděnej, rád se předváděl, když na to přišlo, takže mu to nedělalo problém, to jen já jsem toužil na místě vysublimovat a jako pára proletět pootevřenou ventilačkou ven na vzduch, nejlíp někam hodně daleko.

"Víš co? Dem, dořešíme to u nás," řek jsem a šel vrátit ty tácy.

Už cestou bych si nejradši nafackoval. Nedělám teď nějakou zásadní chybu? Matyášovi nejsem lhostejnej, to je vidět už z toho, jak rád si pod lavicí "náhodou" opře koleno o mý, ještěže teď v říjnu zase všichni začali nosit dlouhý kalhoty (on mezi posledníma, zatimco já jdu do kraťasů, jen dyž je vedro k zhebnutí), že je přitom tvrdej, stejně jako když někdy při obědě vyklouzne jednou nohou z pantofle a na tajňačku mě pod stolem hladí chodidlem po nártu, tak o tom ani potom. Kdybych se ho na to zeptal, klidně mi to řekne. No jo, ale dokázal bych takovou otázku vypustit z pusy? Těžko, těžko…

"Ty seš uplně stejně dotykovej jako tablet nebo chytrej telefon," vrčel jsem tuhle, když jsem měl z těláku naražený rameno a fakt nulovou náladu na ty jeho přátelský herdy do zad a ruku kolem krku, což provádí vlastně uplně každýmu, kdykoli a kdekoli. Maximální míra, s jakou jsem ho zatim dokázal s tim jeho ochmatávánim poslat do řiti. A on na to prej:

"No jasně, v příštim životě se narodim jako smartfoun, aby mě lidi věčně dlachnili v rukách a nemohli beze mě žít."

A teď jsme u mě v pokoji, já, tenhle můj teplej spolužák a úkol na němčinu… a hádej, hádej, hadači, kdo z nás tu je nejvíc asexuální? E-e, ten skopčáckej cajtšrift to neni. Seděli jsme vedle sebe v tureckym sedu na koberci, Matyáš zase kolínko na mý kolínko, už jsem si na to zvyk, a před náma defilovaly otázky jako: "In der Stadt triffst Du zufällig einen alten Freund. Wie begrüßt Du ihn?" (Ve městě náhodou potkáš starého kamaráda. Jak se s ním přivítáš?) s možnostma 'Pozdravíme se a dáme si pusu napřed na pravou a pak na levou tvář', 'Potřeseme si rukama a krátce se napolo obejmeme' a 'Nijak. Budu koukat do země a dělat, že jsem ho nepoznal/a'. To já bych teda asi nebyl ten třetí, spíš čtvrtej, řek bych ahoj! a šel bych dál.

"Und du, Matthias?" markýroval jsem scénku, co nás zejtra čekala.

"Ich… no prostě bych ho obejmul, to je jasný. Jak se to řekne?" nevěděl Matyáš.

"Ich umarme meinen alten Freund, napiš si to. A do rána se to nauč, prosimtebe, neni to tak těžký," navrhnul jsem mu, když jsem viděl, jak se nesoustředí. Něco tu nehrálo.

"Vadí ti to?" vyrazil najednou.

"Co?"

"Nedělej se, Filipe. Víš, jakej jsem. Všichni to věděj. Došlo ti, že se mi líbíš. Strašně moc. Podivej, co se mnou děláš," ukázal na stan, kterej se mu zvedal pod poklopcem. S nešťastnym, zkroušenym výrazem a zvlhlýma očima se mi tu vyznával: "Ta tvoje čupřina vlasů v barvě počůraný slámy, ty tvoje nádherný velký modrý oči s takovym mrdem v nich, ta tvoje sladká široká pusa k zulíbání! S žádnym bych se nenalíbal jako s tebou! To si fakt neuvědomuješ, jakej máš nehoráznej sex-appeal?! Dyť ty seš uplnej ideál takovýho norskýho nebo švédskýho kluka. Muj ideál! Fílo, jako kdybys mě teď poslal do prdele, tak to nějak zpracuju, časem, ne hned, jenom---"

"Jenom co?"

"Jenom se k tomu nějak postav. Dyť seš jak hrob! Reakce nula. Kladná nebo záporná, hlavně ať je nějaká. S jinym klukem už bych se někde za rohem dávno vykousnul, nebo by mi dal po držce a bylo by vymalováno. To je fér obojí. Ale tohle ne," potáhl nosem a spolknul dušenej vzlyk. "Chci, potřebuju vědět, jak na tom jsme. Klára po tobě jela, to bylo očividný, tys jí nechtěl, to bylo ještě zjevnější. A s žádnou jinou jsem tě neviděl. Tak jsem---"

"Matyáši," skočil jsem mu do řeči, "poslyš, je mi to jasný. To bych fakt musel bejt pitomej. A nejsem ani takovej vůl, abych tě kvůli tomu soudil nebo tě zavrhnul. Jen… nejsem jako ty, víš? Ale nevadí mi to."

"Takže…"

"Ne. Ne to, co myslíš. No… jak to říct. Vlastněs to vystihnul. Jsem jak hrob. Chm. Zustane to, doufám, v tomhle pokoji? Ne abys to někde rozkecával. Prostě… mě to vůbec nebere. S holkou, natož s klukem, je mi to takhle volný."

"Tos jako nikdy nebyl zamilovanej?"

"No… ne," řek jsem popravdě.

"A to jako---"

"Teď mluvim já." Za oknem bylo říjnově nijace a za chvíli se začne stmívat, tak jsem se Matyáše rozhodnul vypakovat, než se vrátí rodiče a máma začne chystat večeři. "Poslouchej, seš kámoš. Jestli mě nutně potřebuješ objímat nebo hladit, tak když to nebudeš nějak přehánět, tak to chápu. V pohodě. Je mi jasný, že máš tyhle potřeby v naprosto extrémní míře, seš prostě takovej, oukej, já to beru. Klidně si řekni, trochu tě nechám. Akorát ti asi nedokážu dát to, co bys rád. Na to si fakt najdi nějakýho kluka jako ty." Zvednul jsem se a jako cenu útěchy dodal: "Ale jestli budeš potřebovat něco probrat, tak jsem tady. I když ti asi neporadim, tak si to minimálně vždycky poslechnu." Matyáš v tureckym sedu ke mně vzhlídnul:

"Počkej, a to jako ani nehoníš, nebo co?" Zase už se křenil jako… no jako on, jako dycky. Pousmál jsem se nad tou otázkou.

"No, vlastně málokdy. Výjimečně. Normálně nemám tu potřebu."

"A jak ho máš velkýho, když stojí?"

"Ty seš buzík, Matyáši!" vyprsknul jsem. "Hele, zvedej se, naši dneska nečekaj hosty na večeři, to bys musel bejt ohlášenej tak den dva dopředu. A víš co? Ráno přijdu na půl osmou a domatláme nějak ten úkol. Já to večer napíšu a ty se to ráno nadrtíš do tý svý obdivuhodný krátkodobý paměti, ju?"

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro neněmčináře:

"Cumbajšpíl", zum Beispiel – například
So, meine liebe Klasse… – Tak, moje milá třído…
in jedem diesen Heft kann man einen Test finden… – v každém z těchto sešitů najdete test…
Bist Du ein Optimist, oder ein Pessimist? – Jsi optimista, nebo pesimista?
Bist Du ein Kuschel-Typ? – Mazlíš se rád/a?
cajtšrift, die Zeitschrift – časopis
Und du, Matthias? – A ty, Matyáši?
Ich umarme meinen alten Freund… – Obejmu mého starého kamaráda…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoFilip
Věk0

Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #10 Odp.: Můj problém – II.kuscheltyp 2017-07-20 10:46
Cituji Ficklip:
Jsem to původně ani nechtěl číst, ale nakonec asík a aspík, ještě treba budu překlopen, co z toho vylezbe... (-; Taxe hleď předvést! (-:


Však už se na tebe i ostatní čtenáře chystám. A nebudeš jedinej překlopenej, flip flop Ficklipe :-D (Fick meine Lippen!) I když je možný, že si pak řekneš: hm, nechtěl jsem to číst... a měl jsem pravdu :-D
Citovat
0 #9 Odp.: Můj problém – II.Ficklip 2017-07-20 02:01
Jsem to původně ani nechtěl číst, ale nakonec asík a aspík, ještě treba budu překlopen, co z toho vylezbe... (-; Taxe hleď předvést! (-:
Citovat
0 #8 For Pee Jay, with love... 2/2kuscheltyp 2017-07-19 01:59
Samozřejmě zase musim dávat pozor, aby to nebyl "dokonalý přepis mluvené řeči", kde bejvá spousta vyšinutí z větných vazeb, hezitačních zvuků, ééééééé a tak, protože to by Fíla s Matyášem nevypadali jako živí, ale jako pitomí. A taky to chce nepropadnout nějakýmu manýrismu, jako že třeba ten vodbržděnější Maty by používal slova sice srozumitelný, ale kterýma ve skutečnosti nikdo nemluví, ani když je supercool – nebo když chodí chlastat s fakt divnejma lidma.

Čili je to taková ta úplně obyč obecná, hovorová čeština, kterou se mluví řekněme od Aše na západě přes celej sever až někam po Jičín, ve středních Čechách a samozřejmě v Praze a taky na jihu středočeskýho kraje, než se dostaneš na hranici jižních Čech, kde maj taky svý krajový zvláštnosti v řeči; nějakym jemnym, nenápadnym způsobem učesaná, stylizovaná: vyhejbám se třeba protetickýmu vé (vodstupte vod toho votevřenýho vokna, vobčane!), i když mi tam jednou uklouzlo (oh, shame!), protože vim, že to třeba lidi z nejvýchodnějších Čech, Vysočiny, nebo Moravy štve snad ještě víc než 'přídu dýl'. Spontánně mi tam taky proniklo dlachnění, což je zase brněnskej/moravskej výraz, ale v zemských Čechách se občas zná, když se příležitostně smějeme moravským dialektům, a tak si ho exot Matyáš může dovolit ("dlachnit lachtana" je synonymum pro honění péra, typově podobný polskýmu "walić konia"... eh, chudáci polští koně! takový ušlechtilý zvířata...).

No, protože ses ve svých reakcích neodchýlil od spisovné češtiny, tak úplně neodhadnu, odkud/vodkaď/skama jsi ty. Můžu jen odvozovat, že když se ptáš, kde se takhle mluví, tak přesně z těch výše vyjmenovaných regionů spíš nebudeš. Týjo, skoro bych rád věděl, kde žije kluk/muž, co se v "úvodním dílu tak viděl", "založil si profil, aby mě mohl povzbudit svou pochvalou", a takhle pozorně Fildův/Můj problém čte... ale co, když bude Vyšší moc chtít, třeba se někdy někde potkáme.

Jsem vždycky myslel, že "rozloučit se po anglicku" znamená "zmizet bez rozloučení" :-D Thanks, pleasure for me:-) Have a nice day, dude!
Citovat
0 #7 For Pee Jay, with love... 1/2kuscheltyp 2017-07-19 01:56
Cituji Pee Jay:
Milý Kušltýpku,
díky moc za další, ač, pravda, krátký kus..., i když ono je možná lepší to dychtivým čtenářům dávkovat po kapkách - spáchat binge reading na Tvých povídkách by byla vážně škoda. Opravdu si to vychutnávám, obzvlášť ten autentický jazyk. Je to obraz toho, jak se hovoří na nějakém konkrétním místě, nebo to je prostě jen z Filipovy hlavy? Vzhledem k tomu, že se nevyhýbáš cizím rečem, dovol, abych se rozloučil poanglicku: the next part can't come soon enough! Cheers PJ


Děkuju, milý PJ!

Ti přijde, že to mám krátký, jo? :-) A víš, že tenhle díl byl dokonce delší než ten minulej? První měl něco málo přes tisíc slov, tenhle má bez "vysvětlivek" cirka čtrnáct set, s nima skoro 1500. Možná letí rychlejc, protože tolik nepopisuje, ale má víc dialogů.

Termín "binge reading" jsem neznal, jen české obdoby jako 'číst u jídla/jíst při čtení', nebo čistě pro časovou efektivnost 'číst po úhlopříčce', 'přeskakovat nudný pasáže', potažmo 'zrychlit přehrávání', když něco chceš nebo musíš 'zvládnout na jeden zátah', 'dát v kuse'. Dík, že mě učíš:-) Teď budu balit holky (nebo kluky?) – ne, to já nedělám, to dělaj ony/oni mně... – na to, jak jsem strašně chytrej "suterén", když znám "cizí termity":-)

K jazyku: tak Filip je vypravěč toho všeho, takže to jakoby prochází jeho hlavou, ale mluví tam víc lidí, což on vcelku věrně zachycuje (= jen s tim zkreslenim, co nám dělá náš mozek každýmu). Každopádně to má bejt živej jazyk. Takovej základní trik je v tom, že nepíšu "jako bych psal", ale "jako bych mluvil".

Si všimni, že s kámošema nebo doma v kuchyni mluvíš nějakym způsobem, čemuž je třeba poměrně blízko, když "kecneš ke kompu a začneš si po fejsu s někym písmenkovat", ale když "usedneš za stůl, abys zformuloval úřední dopis nebo žádost, snažíš se, aby to byl tzv. prestižní komunikát" – a rázem je to jiný jazyk. Dokonce ta oficiální příležitost vede u většiny lidí do křeče, někdy k hyperkorektnosti (že jsou tak spisovný, až to je nesprávný, "by jsi" místo "bys" je nejrozšířenější příklad, nebo přesmíru spisovný "strýda" místo hovorovýho "strejdy", případně spisovného strýce/strýčka).
Citovat
0 #6 Odp.: Můj problém – II.kuscheltyp 2017-07-19 01:54
Cituji tom:
zase jiný styl...ale fakt pěkný....pokračuj:-)


Díks, Tome. V psaní samozřejmě pokračuju, takže platí ono televizní "zůstaňte s námi":-)

Cituji Jaachim:
Ten jedinečný styl je tak strašně boží. Úplně to hltám a jakmile jsem se dostal na konec, tak se mi zastesklo, že další díl vyjde až za nějakou dobu. Musíš takhle vydat celou knížku. Budu stát první v řadě na podpis!

Obrovská poklona a obrovské díky! :)
P.S.: Ať to má alespoň 200 dílů, ať mám co číst :D


Díky, Jaachime. Snad ti nezaskočí:-D

Dvě stě dílů, no to by byl (při jednom dílu týdně mínus nějaký ty svátky a dovolená) autorskej závazek tak na pět sezón. Kdybyste mi platili složenky, tak by to třeba šlo. Takhle mám rozplánováno dílů dvanáct. Nakolik už mi jeden díl začal přetýkat tisíc slov a stejně jsem nevyjádřil všechno, co jsem chtěl, tak je možný, že to ještě natáhnu třeba na patnáct. Ale pak už bude čas zase žít něčim jinym. Pro mě i pro tebe, pro Medvídka, Toma, Pee Jaye, pro nás všechny.

Ale chápu tě, já před lety ořval, že se definitivně odmlčel jistý Story-teller se sérií Nejlepší kamarád, potažmo sequelem Ty a já... ta něha, to přátelství v tom, ta úzkost hledání..., ano, ta láska :-)

Ta knížka je reálnější, takový kapesní vydání novelky o patnácti tisících slov není v zásadě těžký připravit ani zaplatit. Jenom je otázka, jestli dneska tisknout to, co visí na netu — z obchodního hlediska to je pravděpodobný prodělek (nehledě na to, že prodělek tak jako tak je asi sedm knížek z osmi).
Citovat
0 #5 Hltám to.Jaachim H. T. 2017-07-18 20:55
Ten jedinečný styl je tak strašně boží. Úplně to hltám a jakmile jsem se dostal na konec, tak se mi zastesklo, že další díl vyjde až za nějakou dobu. Musíš takhle vydat celou knížku. Budu stát první v řadě na podpis!

Obrovská poklona a obrovské díky! :)
P.S.: Ať to má alespoň 200 dílů, ať mám co číst :D
Citovat
0 #4 Odp.: Můj problém – II.Pee Jay 2017-07-18 20:28
Milý Kušltýpku,
díky moc za další, ač, pravda, krátký kus..., i když ono je možná lepší to dychtivým čtenářům dávkovat po kapkách - spáchat binge reading na Tvých povídkách by byla vážně škoda. Opravdu si to vychutnávám, obzvlášť ten autentický jazyk. Je to obraz toho, jak se hovoří na nějakém konkrétním místě, nebo to je prostě jen z Filipovy hlavy? Vzhledem k tomu, že se nevyhýbáš cizím rečem, dovol, abych se rozloučil poanglicku: the next part can't come soon enough! Cheers PJ
Citovat
0 #3 super počtenítom 2017-07-18 18:36
zase jiný styl...ale fakt pěkný....pokračuj:-)
Citovat
0 #2 Odp.: Můj problém – II.kuscheltyp 2017-07-17 23:16
Cituji Medvídek:
To byla rychlost s druhým dílem, ale ukončit to se zásadní otázkou o hoňce nebylo fér, tak doufám, že brzy přibude další část


To víš, Medvídku. Přesně tohle my "vypravěči na pokračování" děláme. Namlsáme tě, když hrdinové udělají dva tři kroky vpřed, a pak v nejlepšim vezmem aspoň krok zpátečku a nebo to uříznem s hláškou "pokračování příště". Je to trošku nefér, no. Vytváří se tím závislost. Ale tak zas to můžeš vzít z tý lepší stránky: jestli se ti Můj problém líbí, tak máš proč žít a nač se těšit, žejo. I kdybys zrovna nic jinýho na světě neměl (ale přeju ti samozřejmě, aby to nikdy nebyl tvuj případ).

Jako všechny naše hodně starý babičky, který už třeba nemůžou ven, a kdyby jim to i chodilo, tak už nemaj za kym jít, všichni vrstevníci už odešli, tak se kamaráděj s postavama z televizních seriálů, upe jim držej palce jak chlapi sportovcům. No a je dokázáno, že i tohle dokáže udržet mnoho věkovitejch dam dýl naživu:-)
Citovat
0 #1 Odp.: Můj problém – II.Medvídek 2017-07-17 22:38
To byla rychlost s druhým dílem, ale ukončit to se zásadní otázkou o hoňce nebylo fér, tak doufám, že brzy přibude další část
Citovat