• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace21. 6. 2017
Počet zobrazení1584×
Hodnocení4.85
Počet komentářů9

SEBASTIÁN

Mlčky stojíme před vchodem, přemýšlím, jestli to mám zkusit.

„Nechceš jít nahoru?“ zeptám se ho.

„Ne, ne, já už radši půjdu,“ vyděšeně ze sebe vykoktá Daniel a dál stojí jako přikovaný.

Pomalu se k němu přiblížím, cítím jeho vůni, tak strašně moc ho chci. Špička mého nosu se dotkne jeho kůže, vydechnu… a políbím ho. Začne mi polibek opětovat, chci ho obejmout, přitisknout k sobě a už nikdy nepustit, když v tom Daniel uskočí.

„Promiň, já tohle nemůžu, já… já někoho mám.“

„Promiň, to jsem netušil.“

„Mám snoubenku,” řekne tiše. Sakra, vyjeveně stojím.

„Tak dobrou, já už půjdu,“ vykoktám ze sebe a chystám se odejít. V tom mi Daniel zajede prsty do vlasů a znovu mě začne líbat, netuším, co se to vlastně děje, podlamují se mi kolena. Tiskne se ke mně svým tělem, svými polibky mě tlačí ke zdi. Nemůžu ani dýchat. Po chvíli ustoupí o krok zpět.

„Tak dobrou,“ rozloučí se.

Pohladí mě po vlasech a lehce políbí na tvář. Otočí se a svižným krokem odchází pryč. Chci se za ním rozběhnout, chytit ho a křičet, co to má znamenat. Ale moje vlastní nohy mě neunesou, svezu se na beton a opřu o zeď. Celý se klepu. Tohle je šílený. Snoubenka, to je i na mě trochu moc. Začne mi být zima, vydrápu se na nohy a pomalu se ploužím domů. Fláknu sebou na postel. Vojta skočí za mnou a chce si hrát.

„Vojtíšku, já to nechápu,“ zabořím hlavu do jeho kožichu.

Vojta pochopí, že se mnou nic nebude, a hlasitě si zívne. Mohl bych mu napsat, přece to nevzdám. On mě chce a já to vím. Ale co když spolu bydlí? Co když teď už leží v posteli s ní? Kéž by ležel vedle mě. Něžně bych ho líbal a laskal po celém těle a pak bych ho ošukal tak, jak to nikdy nezažil. I když, co když to nikdy nezažil?

Naťukám hloupé, ale pravdivé: „Nechápu to.“

Za okamžik mi přijde odpověď: „Já taky ne.“

To jsem si teda pomohl. Euforie z polibku vyprchala, jsem na něj akorát naštvaný. Chtěl bych mu toho napsat tolik, ale nakonec se zmůžu na pouhé: „A?“

„Nevím, promiň,“ odpoví.

Za okamžik mi přijde další zpráva: „Nevím, co mám dělat.“

„Přijď zítra ráno v šest do parku,“ napíšu mu, protože pochopím, že musím převzít iniciativu.

Za okamžik se pod zprávou objeví: zobrazeno, ale na odpověď čekám marně.

 

Ráno vstanu brzy, jsem zvědavý, jestli Daniel dorazí. Vezmu vodítko a vyjdu ven do rozespalého rána. Hodím Vojtovi tenisák, jdu po cestě a rozhlížím se kolem. Je pár minut po šesté. Nepřijde? Vypadá to tak. Mohl jsem spát o půl hodiny déle, ale to už nevrátím.

„Ahoj.“ Otočím se.

„Promiň, zaspal jsem,“ začne se hned omlouvat.

„Ahoj, v pohodě, stejně chodím venčit.“

„Jéé, ten je milej. Co je to za rasu?“

„Voříšek z útulku, ale nesnaž se to zamluvit. Pojďme si sednout,“ ukážu na nejbližší lavičku.

Na Danovi je vidět, jak je nervózní, ale já se ho nechci doprošovat nebo ho přemlouvat. Čekám, jestli začne sám, nebo tu budem jen sedět a mlčet.

„Víš,“ konečně promluví, „hodně jsme se teď hádali a prostě to mezi náma skřípalo, ale…“

„Chceš mi snad říct,“ skočím mu do řeči, „že kdyby ses nepohádal se svojí přítelkyní, tak by se to nestalo? To nemůžeš myslet vážně,“ vpálím mu.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Víš, chtěl jsem to nechat být, prostě nepřijít a nechat to plavat, ale nejde to. Sakra, viděl jsem tě dvakrát…, já jí nechci ublížit, ale jsem tady a…,“ zasekne se.

„A co já s tím? Tak, proč jsi sem vůbec chodil?“ vyjedu na něj útočně.

„Sakra víš co,“ zvedne se. „Končím,“ zakřičí na mě, jako by bylo co končit. „Doteď jsem tě v tomhle maloměstě nikdy nepotkal a budu doufat, že to tak zůstane,“ dokončí svůj monolog a dál zůstává stát.

„Promiň,“ pokusím se o trochu smířlivější tón, „jen jsem doufal, že si tu něco vyjasníme,“ pokrčím rameny.

„Já jsem ti vysvětlil, jak to mám.“

„Víš co, já už stejně musím jít. Napiš mi, až…, nebo mi nepiš, mně je to jedno, je to na tobě.“ Daniel se rozhlídne po parku.

„Tak když je to na mě,“ přitáhne mě k sobě a políbí mě.

Leknutím ucuknu, ale on neváhá začít znovu. Nespěchá, pohrává si s mým rtem, jemně ho okusuje, zatímco já stojím jako prkno. Sotva si uvědomím, co se děje. Daniel odstoupí a za okamžik už vidím jen jeho vzdalující se záda.

„Napíšem si,“ křikne na mě ještě a svižným krokem odchází pryč.

Sednu si znovu na lavičku. Dělá si ze mě snad srandu, tohle jinak není možný. Teď už je ale vážně pozdě. Zvednu se a vracím se domů. Až na kraji parku mě doběhne zmatený Vojta, jinak bych ho tam chudáka nechal. Do práce musím skoro klusem, abych tam byl včas. Sotva tam dorazím, už mi píše Daniel. Flirtuje se mnou po zprávách jako by nic, jako by jeho snoubenka neexistovala. Dokonce mě v neděli zve na rande. Jsem z toho nervózní. A zbývající dny se zdají být nekonečné.

 

Konečně je tu sobotní večer. Jdu z práce, jsem unavený, těším se, až padnu do postele a hlavně na to až se zítra vzbudím.

„Jééé, ahoj.“ Otočím se.

„Ahoj Terezo.“

„Nejsi zamilovanej, že jsi mě vůbec neviděl,“ zasměje se.

„No, možná trochu.“

„Já jsem úplně šťastná, už jsme se s Danečkem zasnoubili.“

„Tak to jsem rád, že vám to klape.“

„Víš, zrovna jsem se tě chtěla na něco zeptat, přeci jen známe se už od základky a… nešel bys mi za svědka?“

„Páni, já? No já nevím, jestli na to mám nějaký oblečení. Ale to víš, že jo. Pro tebe cokoliv.“

„To je skvělý. Nechceš tu se mnou chvíli počkat? Seznámím vás.“

„No, jasně proč ne. Konečně ho taky poznám.“

„Hele, už jde,“ začne mávat na blížící se postavu. Její snoubenec přichází k nám. A sakra. Daniel dojde k nám. Když mě uvidí, taky se zarazí.

„Ahoj Danečku,“ Tereza ho políbí.

„Ahoj Terezko,“ vysouká ze sebe, ale pořád zírá na mě.

„Tohle je Sebastián, můj spolužák ze základky. Půjde mi za svědka,“ představí mě Tereza Danovi a celá se rozplývá nad tím, že budu její svědek.

„A tohle je Daneček, můj snoubenec.“

Snažím se vzpamatovat, lepší bude dělat, že se nic neděje.

„Ahoj,“ podám mu ruku.

„Ahoj,“ odpoví a ucukne.

„No, já už radši půjdu. Tak si to tu užívejte, hrdličky,“ snažím se zakrýt své zklamání.

„Tak ahoj. A někdy musíme zajít na skleničku a popovídat si,“ rozloučí se Tereza.

„Ahoj,“ otočím se a rychle odcházím pryč.

Jsem takovej vůl. Proč jsem si s ním vůbec začínal, stejně by to nedopadlo dobře, i kdybych Terezu neznal. Jenže on je prostě neodolatelnej. Sakra, je konec, už mu musím odolat, i kdyby to on chtěl, já Tereze ublížit nechci. Zavolám Markovi.

„Čau, to je dost, že se taky ozveš.“

„Ahoj. Máš auto?“

„Jasně, že mám. Chceš ho půjčit?“

„Můžeš jet se mnou, jestli chceš.“

„A co je v plánu,“ vyzvídá.

„Je sobota večer, možností je spousta, proberem to cestou.”

„Za dvacet minut u tebe,“ típne mi hovor.

Marek nikdy nezklame. Může si vylívat srdce celou cestu a já můžu šukat celou noc, kolik kluků jen budu chtít.

„Promiň, nemůžu. Je konec. Nechci jí ublížit, já nejsem takovej,“ naťukám na mobilu a stisknu odeslat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk20

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy, vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #9 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánzmetek 2017-08-20 21:12
prosím, ještě alespoň jeden díl, ať to neskončí takhle v luftu...
Citovat
+2 #8 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánmíra 2017-08-10 20:31
Hele bude to mít ještě pokračování ???
Byla by škoda to takhle ukončit :-)
Citovat
+2 #7 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánzmetek 2017-08-08 18:08
tak kdy bude pokračování?
Citovat
+1 #6 Odp.: Zažehnutí - VI. SebastiánKlik 2017-07-30 13:51
Kashttane, dočkáme se pokračování?
Citovat
+2 #5 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánkuscheltyp 2017-07-24 15:52
Hele, jak to bylo dál? Chci vědět, jestli se "Anče dostane Kubovi za ženu", tj. jestli bude S + D = VSL. A nebo jestli Sebovi zbude tak maximálně chodit po parku se psem:-)
Citovat
+1 #4 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánmedvídek 2017-07-13 12:58
Ahoj, bude ještě pokračování??
Citovat
+1 #3 Odp. Zažehnutí- VI. Sebastiánmaf 2017-06-24 19:29
Krásně píšeš, hezky se to čte a představuje ;-) Takže neváhej a prosím, pokračuj
Citovat
+1 #2 Odp.: Zažehnutí - VI. Sebastiánmíra 2017-06-23 16:10
To je radost číst :-) prosím napiš rychle další díl. Jsi fakt dobrý, tak nepřestávej :-)
Citovat
+1 #1 Perfektmedvídek 2017-06-23 08:06
Výborný, už jsem se bál, že se nedočkáme, tak rychle další
Citovat