Policejní hlídka: 1. Nový okrsek

Danny se pomalu sesunul do podřepu. Upnuté kalhoty jeho policejní uniformy ještě těsněji obepnuly jeho nohy a zvýraznily tím svaly na nich, jeho nádherný pevný malý zadek a úzké boky.

"Pojď se podívat na tohle!" S dlaněma položenýma na stehnech si prohlíží malý bílý předmět ležící na vlhkém asfaltu. Povrch silnice je záplatovaný od toho, jak se v téhle slepé postranní uličce pořád něco kope a na centrální rozvody vody a plynu uložené pod úrovní ulice se stále připojují okolní výrobní haly, které tu poslední dobou výrůstají jako houby po dešti. Jeden jarní deštík se městem prohnal před chvílí a já teď za sebou slyším nějaké šramocení a kroky čvachtající v kalužích, proto jsem původní Dannyho výzvu sice zaslechnul, ale nevnímal. Snažím se ze zvuků přicházejících odkudsi za mými zády rozpoznat to, jestli pro nás neznamenají nebezpečí. Přeci jen jsme v tomhle okrsku noví a neznáme ještě postavičky, které si na zdejších ulicích hrají na vládce všeho tvorstva.

"Říkám…, pojď se mrknout sem! … Ty už si zase ucejtil nějakýho chlapa, viď?!"

"Blbče!" odvracím svůj pátrající zrak z pološera kolem nás a stáčím ho i se svou odpovědí na parťáka dřepícího pár metrů přede mnou. Je to sice nadávka, ale míněná s nadsázkou v legraci a jako pošťouchnutí. Danny je už od základky můj nejlepší kámoš. Jako mimina jsme spolu leželi v jedné porodnici, pak spolu jako děti vyrůstali jako sousedi a na základní škole vytvořili nerozlučnou dvojku, která na okolí až dodnes působí dojmem siamských dvojčat, která za sebe dokončují věty. Proto se naše životní cesty spojily natolik, že jsme oba nastoupili na stejnou střední školu a z ní zamířili na policejní akademii. Já během dospívání zjistil, že mě vzrušuje Danny, ale jeho doháněla k šílenství moje mladší sestra Lucy. I to se stalo zdrojem našich společných pubertálních večerů, v nichž jsme vymýšleli to, jak Lucy přimět, aby šla s Dannym do kina, jindy zase nevěděl, jak ji pozvat na školní ples, no a na střední už plánoval to, jak se jí dostat do ložnice, s čímž jsem mu také rád a ochotně pomáhal.

A tak teď stojím nad ním, pokládám ruku na jeho ramena, která mám na úrovni boků, a oba zíráme na malé bílé papírové psaníčko, které tu neleží moc dlouho, protože ještě není úplně rozmáčené. Danny bere uzavíratelný igelitový sáček, aby onen předmět obsahující určitě dávku nějaké drogy sebral a my ho mohli na služebně zaevidovat.

V tom se šramocení, které jsem před chvíli zaslechnul, přibližuje a v ústí uličky, v níž se s Dannym nacházíme, se objevuje mladý týpek s image skejťáka a hned nás registruje.

"A do prdele!" vylétává z něho a jeho nezkušenost v takovýchto situacích mu zabraňuje v tom, aby strategicky uvažoval, proto neskrývaně stáčí svůj pohled nahoru nad naše hlavy. Naše oči ho následují a my s Dannym koukáme na průhlednou igelitovou tašku zavešenou v jednom z rozbitých oken na úrovni třetího patra jedné z budov, která tvoří stěnu tohoto ponurého koutu ulice. I přes přítmí, které všude kolem nás rozprostírá přicházející noc, je vidět, že taška je plná stejných psaníček, jaké nám leží u nohou, a tohle z ní zřejmě vypadlo.

"Musíme ho chytit!" velí Danny, který byl vždycky ve všem o něco rychlejší než já. Hbitě startuje ze svého posedu a sprintem míří ke klukovi. Ten se nedokáže tak rychle vzpamatovat a chvíli jen tak střídavě kouká na blížícího se policistu a na tašku zavěšenou ve výšce, kterou měl asi vyzvednout a dopravit k překupníkovi. Jeho mládí mu přeci jen dopřává bystré reflexy a i přes počáteční rozpačitost se teď dává na úprk. V pohybu jsem už i já a s Dannym v čele stíháme onoho pobertu. Ten se snaží dlouhými svižnými kroky zmizet na zalidněné hlavní třídě, ale netuší, že Danny je sportovec a stopař tělem i duší a vždy dohonil a vyslídil úplně každého, což se mu hodilo i při nahánění sexuálních obětí, které ale většinou nedokázaly vzdorovat jeho přitažlivosti moc dlouho. Ale tenhle paholek se očividně jen tak chytit nechce nechat a kličkuje jako zajíc mezi lidmi, auty, a dokonce už je tak vyprovokovaný, že za sebou nechává poražené popelnice a dokonce i pár chodců, které strhnul v běhu. To ale Dannyho ještě víc utvrzuje v tom, že toho kluka musí za každou cenu chytit. Mně ten výtečník na chvíli zmizel z dohledu, a proto se zastavuji, abych se zorientoval, a vidím před sebou stojícího Dannyho, který mi posunky naznačuje, že objekt našeho stíhání se ukryl v jedné z pasáží, o které ale my dva víme, že je neprůchozí. Tím pádem je tam v pasti a jeho reakce bude nepředvídatelná, a tak může být i nebezpečná, protože nevíme, jestli není ozbrojen, a mohl by ohrozit i přihlížející chodce, které sem ve velkém počtu přilákala ta zběsilá honička.

Snažím se dav čumilů odehnat dál od vstupu do průchodu a svou snahu podporuji informací, že člověk tam ukrytý je ozbrojený a velmi nebezpečný, protože jedině to na lidi zabírá. Strach je na dav zvědavců jedinou fungující hybnou silou, proto ho aplikuji i nyní a funguje to. Zajistil jsem nám díky tomu klid na práci a to, že se nikdo z nich nevydá za námi do pasáže. V ní my dva mizíme a pomalu postupujeme dlouhou klikatou vykachlíkovanou chodbou, jejíž stěny jsou tvořeny výlohami teď už zavřených obchůdků. A ve výklenku jednoho z nich se choulí ten kluk a udýchaný pozoruje to, jak se k němu přibližujeme se zbraněmi v rukou namířených na něj, a celkem bez odporu provádí to, co mu Danny nařizuje. Otáčí se čelem k prosklené výloze, stojí rozkročmo v mírném náklonu a opírá své otevřené dlaně o její sklo nad úrověň hlavy. Danny k němu přistupuje a já ho ze vzdálenosti asi dvou metrů jistím. Kluk se jako nadržená holka nechává osahávat urostlým policajtem, až to vypadá, že mu to dělá dobře, ale opravdu to tak jen vypadá. Ve chvíli, kdy se Danny v podřepu přibližuje po jeho lýtkách k botám, kluk vykopává pravou podrážkou vzad a trefuje skrčeného policistu do nosu. Využívá momentu překvapení a vyklouzává z dosahu Dannyho rukou. Ty jsou ale stejně zaměstnány úplně něčím jiným, s bolestivým výkřikem se jimi Danny chytá za obličej a potácí se z podřepu vzad do sedu na kachlovou podlahu, tam zůstává sedět a bolest mu nedovoluje reagovat. Nechci po klukovi střílet, proto když se otáčí na mě a je vidět, že se chystá ke zběsilému útěku, ho chci jen chytit a zpacifikovat. Kluk ale najednou z boty vytahuje malý vystřelovací nůž se zubatým ostřím. Měl ho zastrčený mezi jazykem tenisky a nártem pravé nohy. Jen  tak tak stíhám uhnout před jeho čepelí, která v letu o pár milimetrů míjí moje břicho. Útočník mého úhybu využívá, prokličkovává vzniklým prostorem a mizí venku na ulici stejně tak rychle, jak vytáhnul tu kudlu.

"Sakra! … Jsi dobrej?!" vrhám se k Dannymu, protože je mi jasné, že toho kluka už nechytím.

"Do prdele! … Kurva! … Do píčy, to je bolest! … Ten šmejd mi zlomil rypák!" souká ze sebe plejádu nadávek Danny a snaží se u toho rukama zachytávat krev, která mu proudem vytéká z poraněného nosu.

Následující hodinu trávíme na pohotovosti, kde se snaží dát krásný obličej mého parťáka do původního stavu. Závěrem ošetření je přesto informace směřující k Dannymu z úst ošetřujícího lékaře, který mu sděluje, že má přeraženou nosní přepážku a měl by si ji nechat druhý den na chirurgii narovnat, aby mu nesrostla nakřivo. Doktor si nakonec nedokáže odpustit poznámku, že by to byla věčná škoda. Dannyho, který je zvyklý na sexuální narážky ode mne, to nechává klidným a my odcházíme na naši policejní základnu.

Centrální velitelství městské policie našeho středoamerického městečka je v jeho centru a odtud nám šerif Jackson přiděluje jednotlivé okrsky. To, že jsem gay, tu všichni vědí, já se tím také nikdy a před nikým netajil. Měl jsem zatím štěstí na lidi a díky tomu jsem nikdy nezažil šikanu. Pár urážek znějících teplajzníkem, bukvicí a kuřbuřtem jsem koupil, ale to bylo většinou na škole, i tam tehdy a asi i tady v práci hraje svou roli to, že všichni ví, že Danny je něco jako mé druhé já, a jeho přirozená autorita vyplývající z jeho přírodní mužnosti nikomu nedovoluje mě ponižovat, nebo dokonce šikanovat. Naše dvojice je dokonce už dlouhá léta na téhle stanici jedna z nejlépe hodnocených a nejvýkonnějších možná právě proto, že k sobě citíme víc než jen přátelství nebo kolegialitu. Také proto nám byl včera přidělen nejproblémovější severní okrsek, v němž se stále nedaří vymýtit obchod s drogami. Velitel tam včera nasadil nás dva a my se s naším novým rajónem dnes celý den seznamovali.

Po příchodu na velitelství odcházím do evidence důkazů odevzdat sáček s oním psaníčkem, které Danny ještě stačil sebrat a měl ho během honičky u sebe v kapse, a onu tašku se zbytkem drog, pro kterou jsme se stavili po cestě na pohotovost. Po mém návratu nás oba posílá šerif už domů, protože nám služba stejně za hodinu končí a on už se nemůže dívat podle jeho slov "na ten rozmlácenej Dannyho ksicht".

Doprovodil jsem Dannyho k němu domů a s ujištěním, že bude v pohodě, odjíždím domu. Odemykám dveře svého bytu a do jeho interiéru hulákám jako každý den po návratu ze služby: "Jsem doma zlato…, jabadabadůůůů!" Nikdo se ale neozývá tak, jak to bývá zvykem. Je mi to podezřelé a pomalu procházím chodbou do obývacího pokoje a tam nechápavě zírám na brečícího Larryho.

"Co se stalo brouku?" ptám se.

On mě teprve teď zaregistroval, zvedá se, rozebíhá se do mého náručí a nepřestává u toho usedavě plakat: "Máma umřela." Je to jediná věta, kterou je ze sebe schopný srozumitelně vysoukat, a už zase upadá do zaslzeného ticha.

"To je mi líto…, byla to hodná ženská," snažím se ho trochu emocionálně podržet, teda alespoň co mi aktuální nápaditost dovoluje. A teprve teď si všímám kufrů, na nichž Larry v obýváku do mého příchodu seděl.

"Ty tam jedeš na dýl?!" ptám se ještě víc nechápavě, než jsem na něj původně koukal. Je mi sice jasné, že pojede do Washingtonu za tátou, ale na ten týden, než vyřídí pohřeb, snad nepotřebuje tolik zavazadel, kterých je tu tolik, že v nich má snad všechny své věci.

"Víš, já už tam zůstanu. Nemůžu tam tátu nechat na kšeft samotnýho. Víš, že máma dělala účetnictví a objednávky, a to táta sám nevzládne a i doma mu budu muset pomoct," jeho vzlykání umiňuje a do něho vypouští slova a věty, které se mi vůbec nelíbí.

"No to si děláš prdel! Tenhle byt jsem koupil kvůli tobě, všechno jsem přizpůsoboval jenom tobě a ty mě teď po pěti letech odhodíš jako kus špinavýho hadru, kterej se ti už nehodí! Táta tam má přece tetu Ester a její děti!"

"Ti jsou nemožní!" pohotově mi oponuje Larry.

"No hlavně, že ty jsi možnej, a jak tak koukám, taky schopnej všeho!" nedokážu se ubránit a i v tak pro něho těžkou chvíli na něj útočím, ale vztek mi nedovoluje jinak. Obětoval jsem mu všechno a všechno ve svém životě jsem posledních pět let přizpůsoboval jen jeho rozmarům.

"Hele, já se nechci hádat…, měl si z práce dorazit až za hodinu a já už tu neměl být. Teď tu čekám jen na taxíka a chtěl sem ti tu nechat jen vzkaz a tomuhle se vyhnout." Teď už bez slz se vymaňuje z mého objetí a couvá ke svým kufrům složeným v rohu pokoje.

"No, to je báječný, takže ty by ses se mnou ani nerozloučil! … Fajn, tak si běž!" otáčím se do chodby a mířím do předsíně, abych se svléknul. Larry přenáší svá zavazadla před hlavní dveře na společnou chodbu, kde už si je přebírá právě dorazivší taxikář. Ve dveřích se Larry snaží uchlácholit mé rozčílení, ale já ta slova vnímám už jen jako jeho pokus o vytvoření zadních vrátek, kdyby náhodou usoudil, že se chce vrátit, a to mě popouzí ještě víc:

"Už vypadni, sakra!" Larry jen mlčky pokládá své klíče do misky na botníku, zavírá za sebou vstupní dveře a tím opouští můj byt a taky mě.

Chvíli se nemůžu vzpamatovat, ale pak mě z toho šoku probouzí hlad a touha po horké sprše. A jak v ní tak stojím nahý a rozčilený, projíždí mnou vlny vzteku. Mydlím se čím dál tím zuřivěji po celém těle a neplánovaně si tak celkem silně masíruji varlata. Nahromaděná zlost, vypětí z práce a masáž koulí pod horkou vodou, která dopadá na mou kůži a pod ní našponované svalstvo, mi vhání krev do ohonu a po pár pevných dlouhých tazích po celé jeho délce ze sebe s dávkou mého semene dostávám i veškerou negativní energii, která mě rozpalovala doběla.

Po uvolnění ve sprše se konečně oddávám myšlence na uspokojení mého plačícího žaludku. A jak tak myslím na dobrou teplou pizzu, mé myšlenky se stáčí k pomyšlení na Dannyho, který je sám.

On jako správný býček uspokojuje své touhy samce v řadách početnějšího stáda svých fanynek, a proto se nehodlá uvazovat řetězem jen k jedné kravce. A protože s tím rozmláceným nosem nebude mít určitě chuť ani odvahu některou z nich oslovit, aby mu dělala dnes večer společnost, oslovuji telefonem já jeho. Navrhuji mu společný večer s pizzou, jeho oblíbeným pivem a plejádou nesmyslných pořadů, které nabízí noční televizní vysílání.

"Já nevím! … Vím, že to myslíš dobře, že mi chceš pomoct, protože víš, že s tím rozmláceným chobotem nemůžu usnout, ale…" vykrucuje se Danny do telefonního sluchátka.

"Larry tady není a už ani nikdy nebude!" chápu důvod těch jeho vytáček a skočením do jeho věty ho odzbrojuji.

"Hned jsem tam!" A než stačím cokoliv dalšího říct, Danny náš hovor ukončuje.

Vlastně díky tomu vidím na odchodu Larryho i nějakou pozitvní věc, protože Danny sem za mnou nechtěl kvůli Larryho neustálému sexuálnímu dorážení chodit. Larry byl bohužel ten typ gaye, který si nechtěl nechat vysvětlit to, že někteří kluci jsou prostě na 200% hetero, a i když jsou překrásní a starají se o svůj vzhled, nenechají se zlákat ani nabízenou pánskou felací. Protože v případě Dannyho jsem já jediný muž, kterému bylo kdysi dovoleno jednou ochutnat jeho šťávu.

Po několika pivech a čtyřech krabicích vynikající pizzy se ukládáme ke spánku každý v jiném pokoji. Já přesto celou noc cítím, jak mým tělem projíždějí vlny energie mísící se s rozkoší způsobenou Dannyho přítomností. Nechci s ním mít sex, ale jeho společnost ve mně vyvolává pocity bezpečí, klidu a vnitřní harmonie, tak jako to nedokázal zatím nikdo jiný. Usínám se ztopořeným ocasem, přestože po sexu netoužím.