• Hrášek
  • Saavik
Stylromantika
Datum publikace23. 11. 2015
Počet zobrazení2673×
Hodnocení4.85
Počet komentářů1

Tuhle pohádku jsme napsali jen jako pohádku. Tak ji tak, prosím, berte a nic víc v tom nehledejte.

Byl královské krve, byl prvorozený, byl vzdělaný. Byl hezký a silný, dokonalý muž, dokonalý lovec. Doslova předurčený vládnout. Ale měl smůlu  byl bastard

Teď už čtvrtým rokem trčel v téhle prokleté zemi, kam ho otec poslal jako "diplomata". On sám se cítil spíš jako rukojmí a byla to nepochybně i pravda. Dokud byl zde, otec ho nemohl vystavit nebezpečí, že pokud by na zemi krále Agara zaútočil, někdo mu hned v prvních chvílích po útoku podřízne hrdlo. A byla pravda, že občas si to i přál Nebyl zrovna vězeň, teoreticky mohl jít, kam chtěl. Ale jen po královském městě a v zádech měl bandu špiclů, vedle sebe pobočníka, který krále informoval snad i o tom, kolikrát si zašel na ono místo

Netajil se ani v nejmenším tím, že se cítí jako vězeň. A to ohrožený vězeň. Každé jídlo, které dostal, nechal nejdřív ochutnat klukovi, který zastával funkci jakéhosi ochutnávače. Byl to synek králova osobního kuchaře a Dean doufal, že si snad kuchař rozmyslí otrávit zároveň s ním i vlastní dítě. I když kdyby mu to král poručil, asi by toho moc namítat nemohl.

- Ale Deane, synku, proč mi nedůvěřuješ? Já tě mám rád jako vlastního syna, opravdu. Nic ti nehrozí, téměř mne tvá nedůvěra uráží. -
- Oba víme, kde je pravda. Nebojíš se ani tak toho, že by můj otec napadl tvou zem, jako spíš toho, že by se spojil s Jezerní zemí a byli by spolu silnější než ty. To už Jezerní zem tak jako tak je. To jediné ti brání v tom, abys je napadl. A to, že země mého otce je neutrální, a kdybys do ní vstoupil, budou to brát jako útok a Jezerní země jim ráda pošle vojenskou pomoc. Myslíš, že jsem nevědomý, králi? -
- Zapomínáš na jednu věc, Deane. Země jezer po právu náleží mně. Vymřeli všichni mužští potomci a já -
- Ty? Ty co? Před třemi nebo čtyřmi generacemi jste měli ty, můj otec a král Jezerní země stejného předka. To už je jen pověst. A lid Jezerní země si jako panovnici zvolil princeznu Dorianu, dceru svého mrtvého krále. Teď je právoplatnou panovnicí ona a na tom se už nic nezmění. Mimo to, můj otec by mohl tvrdit totéž co ty. Nemyslíš? I on je přece potomkem onoho bájného vládce. Navíc je starší než ty. -

Král ho poslouchal celý zamračený. V podstatě věděl, že má pravdu. Ale kdo to kdy viděl, aby v čele země stála ženská. A navíc, jaké země! Takové bohatství, takové lesy, jezera, naleziště zlata A to ti hlupáci vloží do klína nějaké holce. Když zemřel král Dorev, jeho vzdálený bratranec, hned nabídl Dorianě svou pomocnou ruku a otcovskou péči. Ani se neobtěžovala odpovědět. Nepočítáme-li jako odpověď výhrůžku, že jestli se jeho vojsko jen pohne, budou to brát jako porušení příměří, už tak dost křehkého.

Překousl tehdy svou hrdost a nabídl Dorianě, že by bylo v tom případě dobře, kdyby se provdala za jeho syna a zajistila své zemi vládce a s jeho pomocí i dědice. A ona měla tu drzost mu napsat, aby si svého vykrmeného kapouna dal komu chce. Ona se raději poohlédne v bližším okolí po někom možná méně urozeném, ale k světu.

Porozhlédl se ovšem i on. A jediný, kdo odpovídal tomuto poněkud všeobecnému popisu, byl právě Dean, syn krále Dogevského. To ani velké, ani malé území si přepečlivě drželo svou neutralitu. Ale pokud by se Dean a Doriana vzali, logicky by se Dogeva přiklonila k Zemi jezer. Dean byl sice nemanželský syn, ale král ho uznal za vlastního, ovšem za cenu, že následníkem trůnu se může stát jen v případě, že všichni jeho bratři zemřou bezdětní, což celkem nehrozilo. Ale Doriana žádné sourozence neměla a jejím mužem by se stát mohl, protože otec ho uznal za legitimního.

Navrhl tedy králi Dogevy, že by bylo dobré podpořit a rozšířit diplomatické styky a jako diplomata pozval právě Deana. Věděl, že právě pro diplomacii byl školený. Otec poslechl, i když nerad, a od té doby žil Dean zde. Diplomat a rukojmí v jedné osobě

Král Agar na to šel tedy jinou cestou. Co kdyby se možný budoucí ženich krásné Doriany zakoukal jinde? Co by na to asi slečinka mohla říct? Nejdřív nenápadně, pak již zcela na rovinu začal mít Deana k tomu, aby se přiblížil jeho dceři, princezně Alaris. Jak ale měla něžné jméno, ona sama byla hrubá a zlá. Krásou rozhodně nevynikala, bradu měla plnou krátkých drobných vousků, které jí pečlivé otrokyně vytrhávaly, ale ne vždy se to povedlo bez chybičky. Byla si vědoma své nehezkosti, ale místo toho, aby byla alespoň milá a přívětivá na lidi okolo sebe, byla jako saň. Kdo mohl, ten se jí vyhnul. A s takovým člověkem by se měl nechat Dean svázat? To ani za živý svět.

Navíc jeho zájmy směřovaly diametrálně odlišným směrem. Čím byl starší, tím víc se cítil přitahován muži. Nejmíň jednou nebo dvakrát za desetidenní zajížděl do temných uliček plných nevěstinců a tam si vybíral ty zaměřené právě na mužskou lásku. Dobře se bavil rozpaky svých "ochránců", když museli čekat někde poblíž. Když mu to Agar vyčetl, pouze pokrčil rameny.

- Však nemusí za mnou chodit všude. A nebo pošli takové, kterým se čekání nebude zdát pod úroveň, nebo se tam pobaví taky. -
Král se zamračil.
- Takové tu nemám. -
- Abych se nezasmál -

Deanova drzost šla Agarovi nesmírně na nervy, ale potřeboval ho tu jako jistotu, že jeho otci nenapadne dát se dohromady s Jezerním královstvím. A taky bylo možná dobře, že Dean dával přednost mužům. V tom případě by totiž měla Její výsost Doriana tak trochu smůlu. Postaral se, aby se to dozvěděla. Od jisté doby totiž začala podezřele čilá korespondence mezi těmi dvěma. S dobrých zdrojů věděl, že se setkali asi tak patnáctkrát za život. A sám věděl, že minimálně šest let se neviděli vůbec. O co tu tedy šlo? Samo sebou, že jeho osobní donašeč dokázal otvírat dopisy a poté zase zapečetit tak, že nikdo nepoznal, že otevřeny již jednou byly. Ale již první takto otevřený dopis dokázal králi zvednout žluč. Začínal větou:
- Ale ale, Vznešený Agare -
Aby mohl dopis přečíst celý, musel se nejdřív uklidnit. Co si to ta drzá žába dovoluje? Když se milostivě chtěl Deanovi zavděčit tím, že mu dopis osobně přinesl, Dean se zeptal:
- Copak se tak mračíš? Četl jsi snad něco nepříjemného? -
Nechybělo moc a dal tomu drzému klackovi jednu do brady. Parchant, bastard bez cti a co si dovoluje

Dean si prohlédl pečeť. Zdála se neporušená, ale on si byl téměř jistý, že Agar si dopis přečetl. A hned první věta ho utvrdila v tom, že Doriana si to myslela taky. Už si ani moc nevybavoval její podobu. Viděl ji několikrát, byla to hezká mladá žena, ale moc si toho jinak nevybavoval. Nejvíc mu utkvěla vzpomínka, jak se jako děti servali o jakousi hračku. Kousla ho tehdy, ale on jí to nesměl oplatit, protože otec řekl:

- K dámě se chováme jako k dámě, i když si cucá palec a ztrácí mašle. -

S úsměvem se začetl do listu. Kupodivu se zdálo, že i Dorianě utkvěla tato vzpomínka. I když jinak, než jemu

- a taky vzpomínám, jak jsi mi sebral panenku a já o ni s tebou bojovala. Kousla jsem tě a ty, aby ses pomstil, jsi mne při obědě štípl. Měla jsem modřinu, ale nežalovala jsem -
Hm, opravdu? Přísahal by, že hračku vzala ona jemu. A štípání? Jistě nikoliv. Již tehdy se uměl chovat. Určitě. Dopis sestával skoro celý z takových vzpomínek na dětství, ale on věděl, že zde jde o něco jiného. Pečlivě vyhledal písmena, která se lišila od ostatních, ať už velikostí či sklonem. A teprve z těch sestavil zprávu.

- Milý Deane. Mluvila jsem s tvým otcem, když jsme během státnických rozhovorů na chvíli konečně byli jisti, že v okolí není žádný špicl. Otec již několikrát žádal Agara, aby tě propustil, či vyměnil za jiného velvyslance. Agar to odmítl s tím, že tvému otci nevěří. Obávám se, že je to částečně i má vina, že jako mého potencionálního partnera tě hned tak nepustí. Ale nikdo nemůže chtít, abych svému lidu přivedla jako vladaře toho jeho hlupce. Stejně tak se asi nemíníš sblížit s jeho dcerou. Slyšela jsem, že jí raší vous jako chlapovi. Je to pravda? -

A pak následovaly již diplomatické zprávy. Dean si povzdechl. No ano, je tu rukojmí. V podstatě je tu vězeň. Za rok by měl vypršet jeho post Diplomata. A potom co? Že by ho Agar propustil, tomu zajisté nevěřil ani ve snu. Jenže k útěku je potřeba spojenec. Aspoň jeden. A on zde nevěřil nikomu. Dokonce ani pravému diplomatovi svého otce. Každý je úplatný. Každý.
Dean si prohrábl husté vlasy. Občas mu bylo smutno a Dorianin dopis ho podivně rozjitřil. Potřeboval se rozptýlit a odreagovat se. Vyšel ze svého pokoje a mlčky sešel na dvůr. V zamyšlení si ani nevšiml, že se za ním jako stín táhne jeho nohsled. Vešel do stájí a houkl na otroka, aby mu osedlal koně.

- Jistě Vznešený. Kterého si přeješ? -

Dean ukázal na velkého černého hřebce. Loni ho sem dovedli koňaři. Byl tak krásný, že se mu až tajil dech. Ale byl zkažený, zjevně ho měl v rukou někdo, kdo koním nerozuměl. Dean celé dny trávil postáváním u ohrady a ve vztažené ruce držel mrkev. Jediná voda, kterou zvíře dostalo, byla od něj. Žrádlo zrovna tak. Ale i tak dlouho trvalo, než se mohl hřebce dotknout bez toho, aby se ten po něm ohnal. Na hřbetě byly jizvy od odřenin a zapařenin od sedla. Na slabinách od biče. Jen velmi pomalu si získával důvěru zvířete. Ale teď už byl kůň klidný a hodný. Jen zrovna lidem moc nedůvěřoval. Dean věděl, že s ním pojedou minimálně dva muži, a už si v duchu představoval, jak se budou tvářit, že musí čekat před vykřičeným domem a ještě hlídat toho ďábelského koně. No co, když už musí mít špicly v zádech, tak ať z toho taky něco má.

- Tvůj kůň je připravený, pane. -

Agar zachmuřeně hleděl z okna. Už zase! Zase jede do města, aby si užil. Ale co užil Kdyby aspoň spal s holkami. Ale ne, milostivý musí chodit zrovna… fuj A když už musí, nemohl by si to odbýt doma? Je tu snad málo otroků? No, možná lepší, než kdyby pil a spal s každou služkou v domě. A třeba se díky tomu ani nebude hnát do svazku s Dorianou. Neměl sice v úmyslu se svého zajatce vzdát, ale vždycky tu byla možnost, že se pokusí o útěk.

Dean seskočil z koně a hodil uzdu pobočníkovi.

- Dobře se tu bavte, chlapci. -

Ve vchodu do domu se střetl s jiným mužem. Byl starší, a tak mu dal přednost. Muž bez poděkování vstoupil první a stoupal po schodech nahoru. Tam se ho hned ujal majitel.

- Jen dál, pane, vítám tě. Mám dnes nové zboží. Přivezl jsem nějaké nové chlapce. Jsou čistí a nedotčení, jistě si vybereš. -

Když uviděl Deana, uklonil se až do půl pasu a důvěrně se k němu naklonil:

- A pro tebe mám, pane, něco zvláštního. Určitě se ti bude líbit. Hned jsem si na tebe vzpomněl, jak jsem ho uviděl. -

Odkulil svou baculatou postavu, aby se za okamžik vrátil a táhl za sebou asi osmnáctiletého nahého hocha. Dean se na něj překvapeně podíval. Nikdy nikoho takového neviděl. Byl křídově bílý. Ne světlovlasý a světlé pleti. Byl bílý. A oči měl modré tak, že Deana v první chvíli napadlo, není-li chlapec slepý. Došlo mu ale vzápětí, že je to albín. Nikdy žádného neviděl, i když o nich pochopitelně slyšel. Ale vždy si myslel, že je to asi taková povídačka jako mořská panna s rybím ocasem či netopýří muž a lidožravé stromy. Na druhou stranu zvířecích albínů už pár viděl. Kuplíř nastrčil vyděšeného chlapce před Deana a on si okamžitě zakryl rukama odhalený rozkrok. Dean se bezděčně usmál. To gesto se sem opravdu hodilo

- Co děláš! Co jsem ti říkal? - okřikl muž chlapce a švihl ho přes hřbety rukou bičíkem. Albín bolestivě vyjekl, ale ruce pryč nedal. Muž se chystal k dalšímu úderu, ale Dean ho zarazil.
- Počkej, nebij ho. Já si s ním už poradím. Líbí se mi, beru. - Vtom se ozval druhý muž.
- Co je to za pořádky? Proč má mít ten cizinec přednost přede mnou? Toho bílého chci já. - Kuplíř se k muži naklonil a cosi mu zašeptal. Nasupený výraz se změnil v podlézavý.
- Odpusť, Vznešený, nepoznal jsem tě. Zde člověk tak často lidi z vládnoucí dynastie nepotká. -
- Omluvu přijímámPak se obrátil k albínovi.
- Jak se jmenuješ? Rozumíš mi? -
- Ano pane. Jmenuju se Tyr. -
- Dobře, tak pojď. - Když se chlapec ani nepohnul, vzal ho za rameno a postrčil před sebou do chodby a potom do dveří na konci chodby. Zavřel pečlivě a šel si sednout na lehátko. 
- Co stojíš, pojď sem. Víš, co máš dělat? -
- U-uk-ukázali nám to, - vyrážel chlapec mezi vzlyky.

Stál před Deanem nahý a bezmocný. Třásl se po celém těle a plakal jak malé dítě. Deana veškerá touha přešla. Ulehnout s otrokem, který ví co a jak, to bylo něco jiného. Ale znásilnit tohoto vyděšeného kluka? I když bude sebeopatrnější, bude to bolet a pro chlapce to bude děsuplný zážitek. Zvláště proto, že se hned se začátku bude bránit. O to víc ho to bude bolet.

- Co si myslíš, a jak to mají ti ostatní. Taky je to někdo naučil. Odkřičeli si svoje a pak si zvykli,- řekl Dean v duchu sám sobě.
- Tyre, pojď sem. No pojď. Tady se polož. -

Tyr popošel k němu a stál. Třásl se tak, že ho bylo Deanovi líto. Vztáhl ruce, uchopil Tyra za zápěstí a přinutil ho, aby se mu ukázal. Zarudlá kůže dávala tušit, že ho nedávno depilovali. A ne moc šetrně. Ve vedlejší místnosti zapadla závora. Ozval se mužský hlas a téměř vzápětí výkřik a pak bolesti plný nářek. Tyr sebou zděšeně škubl a pokusil se vymanit z Deanova sevření. Ale ten držel pevně. Po chvilce muž vedle chlapce okřikl. Když nepřestal křičet, uhodil ho. Tyr klesl před Deanem na kolena a objal mu nohy.

- Ne, prosím, ne, nedělej mi to, pane. -
Sepjal ruce a zdvihl k Deanovi pláčem zarudlé oči. Dean ucítil, jak se mu stahuje hrdlo. Vstal a zabouchal na dřevěnou stěnu.
- Hej, přestaň! Co to děláš? Úplně kluka zkazíš! -
- Hleď si svého! -

Muž pokračoval dál, i když chlapce už nebil. Ten přesto křičel, jako by ho na nože brali. Dean se ohlédl. Tyr se pořád choulil na zemi u lehátka.

- Vstaň hochu, hned vstaň z té země. Neublížím ti, neboj se. -

Tyr poslechl a vstal. Deanovi se náhle vynořila vzpomínka na sošku z perleti, která představovala nahého chlapce a kterou otec používal jako těžítko na listiny. Byla asi pět palců vysoká a vypracovaná do posledního detailu. Jednou o ni otce poprosil a ten mu ji dal se slovy, že je velmi cenná, tak ne aby ji zničil nebo vyměnil za nějakou hloupost. To neudělal, ale kdyby otec věděl k čemu dokonale hladkou sošku používá, asi by se mu to moc nelíbilo

Sedl si zase na lehátko a všiml si, jak na hřbetech chlapcových rukou naskočily krví podlité pruhy. Jistě to velmi bolelo. A bude hůř, pokud se rychle nepřizpůsobí. Chudák, bude to krušné učení. Muž vedle si odbyl svoje a odešel. Bylo ho slyšet, jak mluví s majitelem. Ten si po chvíli přišel pro hocha a ne zrovna laskavě na něj houknul:

- Tak co je? Přestaň bulet a běž se dát do pořádku. Do večera musíš být zase připravený. -

Tyr sebou trhl, jako by si až teď uvědomil, že tohle se teď bude opakovat dnes a denně a bez možnosti úniku. Dean vstal. Nemohl si ho vzít a dnes ani nikoho jiného. Zajde si do lázně a pojede domů. Snad ten, kdo přijde po něm, bude lepší než ten muž vedle.

- Pojď, půjdeme. Tak co je? Co stojíš? -
- Ten muž můj nový pán. Řekl, že že, pokud s námi nebudou zákazníci spokojení a budou si na nás stěžovat, potrestá nás…, - už zase plakal a třel si už tak zarudlé oči. Dean se k němu vrátil a pohladil mu husté, téměř bílé vlasy. Hrdlo se mu sevřelo. Cítil soucit i s otrokem.
- Nebudu si stěžovat. Není proč. Ale za chvilku přijde někdo jiný. Stejně tomu neujdeš. Ze začátku to bude bolet, ale zvykneš si, uvidíš. -
- To je ale hloupá útěcha, - pomyslel si Dean.
- Pane, prosím tě, pomoz mi odtud. Prosím tě. -
- To nemohu. Ten muž tě koupil. Nemohu tě jen tak odvést. -
- Budu nejposlušnější otrok tvého domu. Pracoval jsem na statku, rozumím koním, umím pracovat na poli. -
- Nepotřebuju otroka. Mám všechno, co potřebuju. -
- Udělám všechno, co budeš chtít. Budu tě poslouchat na slovo, slibuju. Odpracuju svou cenu. Naučím se, co budeš chtít Uvidíš, že budeš spokojený, - dodal třesoucím se hlasem.
- To nejde. Neboj se, zvykneš si, všichni si zvykli. -

Vzal Tyra za zápěstí a vedl ho zpět ke kuplíři.

- Byl jsi spokojený, můj pane? - usmíval se tlusťoučkou tváří muž. Uplakaného otroka si nevšímal víc než psa v koutě. Dean zaplatil a přikývl. Pak sešel dolů a prošel do lázní. Přiskočil k němu sluha a hned se ptal, co si bude přát. Jen koupel? Nebo zbavit vší? Či hezké děvče? Nebo vyholit tělo do hladka, jak to teď bylo v módě? Dean už otvíral pusu, když zaslechl svého náhodného "známého". 

- Teď jsem si jen potřeboval ulevit. Bylo to šup šup. Deset nádechů a hotovo. Ale mají tam kluka, bílý jak ušlechtilý kůň. Večer se na něm projedu. Na tuhle jízdu do smrti nezapomene. Teď mi ho vyfoukl nějaký chlapík. Tak si to večer vynahradím. Kluci jsou noví, dám mu školu, - muž se hrubě zasmál. Dean se obrátil na patě a vyběhl jedním dechem zpátky nahoru. Nemohl se zbavit myšlenky na albína. A na strach v jeho očích.

- Co se děje, Vznešený? Zapoměl sis tu něco? - zeptal se trochu postrašeně kuplíř. To poslední, co potřeboval, bylo, aby o jeho podniku šly nějaké špatné pověsti.
- Poslyš, prodej mi toho albína. Kolik tě stál? -
- Dva zlaté slitky, ale -
- Nemám. Tady, vezmi si mou sponu. Má mnohem větší cenu. A dej mi pro něho něco na oblečení, nemůžu s ním jet přes celé město jen tak. -
- Ano, pane, hned pane. -

Jediný pohled na zdobenou sponu ukázal, že by se za ni dal koupit ne jeden, ale spíš tři otroci. To už stojí za hněv toho muže, který si kluka na večer zamluvil. 

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (11 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoHrášek
Věk50
Autor
Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #1 Čtyři částiRedakce 2015-11-27 23:04
Poznámka redakce: Povídku jsme rozdělili na čtyři části, které budeme publikovat s několikadenními odstupy, takže se můžete těšit na rychlé rozuzlení příběhu.
Citovat